Srnče (P)

Šlapu si to známou stezkou okolo malého potůčku směrem ke stařičké osadě. Každý kousek známého lesa vyvolává krásné vzpomínky. Tady u potoka jsme chytali raky na žabí stehýnko. Od těch dob se okolí potoka hodně změnilo. Ty tam jsou kouzelné tůňky, zurčení vody přes kameny. Po nesmyslné regulaci zůstal jen kamenný žlab s větvemi a listím. Škoda tohoto kousku krásné přírody. Náhle zahlédnu uprostřed naplaveného dříví a listí nějaký pohyb.

Něco rezavého se marně snaží vymanit se ze sevření větví. Pomalu se blížím k místu a náhle mi bleskne hlavou:

"Vždyť to je malé srnče, celé zmáčené a zesláblé marným bojem se zrádnou pastí."

Pomalu se snažím vyprostit malá kopýtka ze sevření. Cítím, jak se drobné tělíčko ustrašeně chvěje.

SLÁVA! Konečně se podařilo uvolnit srnče a položit do trávy. Chvíli nehybně leželo, ale pak náhle vyskočilo a zmizelo v nízkém smrčí. Po malé čtvrthodince se blížím ke staré osadě. Rozdělám malý ohýnek a vařím kafe. Se zapálenou cigaretou pozoruji zelenou louku a skupinu bílých břízek na kraji lesa. V tom se na kraji nízkého porostu objevila hlava srny a vedle ní malé srnče. Obě zvířata stojí a hledí směrem ke mně.

Náhle mi to došlo - srnce přišlo ukázat mámě člověčího zachránce. Po chvíli se srna pohnula a odkráčela i se svým potomkem do lesa. Oba zmizeli jako krásný přelud, zůstal jen příjemný pocit ze záchrany mladinkého života.

Miloslav Dohnal – Fous

kategorie Próza nad 23 let