Stonehenge v Čechách (P)

Byl krásný zimní večer a já se rozhodl zavolat kamarádům, jestli nechtějí vyrazit na vandr. První přišel na řadu Vašek: „Ahoj, tenhle víkend to vypadá na krásný počasí. Nevyrazíme na vandr?“ „Ani nevíš, jak rád vypadnu z města“ odpověděl. První člen výpravy byl na světě. Pak přišli na řadu Bachař, Kein, Jack a Michal. Všichni nadšeně souhlasili. Další úkol byl vybrat místo. Naštěstí jsem si vzpomněl na jeden potlach konající se v okolí říčky Braňky. Je tam nádherná příroda tak proč ne tam. Mailnul jsem to kamarádům a navrhl sraz v sobotu ráno v Plzni kolem osmé hodiny ranní. Okamžitě po odeslání jsem šel oprášit spacák, celtu a usárnu.
Byl jsem na nádraží první. Koupil jsem si kafíčko, koblihu a sednul si. První přišel Kein. Kein je vysoký blonďák který právě dostudoval práva.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a zalomil mu palec.
„To počasí vypadá parádně co?“
„Jo, úplná nádhera.“
„No i když na sobotu hlásí menší vít.r“
„To už budeme dávno v lese a tam to nevadí.“
Za chvilku dorazili Jack a Michal a v patách měli udejchanýho Bachaře. V duchu jsem si pomyslel jak se chlap vážící 120 kilo může přimět k běhu. Pozdravili jsme se a já se vydal koupit lístky.
Když jsme dorazili do Všetat bylo kolem půl jedenáctý a my vyrazili směrem do lesa. Byl vskutku parádní den: svítilo sluníčko, všude bylo bílo a ani nebyla zima. Ideální počasí na zimní vandr. Dorazili jsme na krásnej palouček a jelikož byl čas k obědu rozdělali jsme oheň a začali klohnit. Po obědě jsme vyrazili dál. Starost nám dělal velkej černej mrak, ale zatím to bylo v pohodě. Za tři hodiny se to změnilo. Začal foukat studenej severák, sněžilo tak že jsme neviděli jeden druhýho a byla děsná kosa. Bohužel jsme zrovna nebyli v lese tak to bylo znát mnohem více, ale s odhodláním jsme šli dál. Po dalších dvou hodinách jsme skoro po tmě dorazili do lesa a dali se do hledání místa, kde by jsme mohli postavit bydlíky.
Jelikož to byl mladší a velmi hustý les, nemohli jsme nic najít, až se z dálky ozval Bachař: „Bacha, oheň.“
Ztichli jsme a potichu šli směrem k ohni. Seděl tam chlap, ale vypadal jak z nějaký historický skupiny.
„Ahoj“ pozdravili jsme.
Něco zamumlal ale nikdo mu nerozuměl. Teda až na Michala. Jenom se na nás podíval a řekl: „Pánové, ten chlap mluví staroslověnštinou, tak se mluvilo za dob Velký Moravy.“
Všichni jsme udiveně koukali na Michala.
„Ty umíš tou staroslověnštinou?“ zeptali jsme se.
„No, půl roku sem chodil ke strejdovi, kterej je blázen do Velký Moravy a nějaký základy mě naučil,“ odpověděl.
„Zkus se ho zeptat jestli neví o nějakým fleku na spaní!“
Po chvilce drmolání s chlapem se k nám otočil a s úžasem řek: „Pánové máme tu čest s Velkomoravskym druidem. Bejval tady za dob Keltů a zůstal tady. Jo a zavede nás na jedno místo který je – a to sem mu nerozuměl.“
Brada nám spadla až na hruď, ale šli jsme. Druid nás vedl tak 500 metrů lesem, až jsme narazili na šutr. Promrzlí jsme byli až na kost. Druid vyndal z váčku nějaký bylinky, položil je na šutr a začal něco mumlat. Ani Michal mu nerozuměl. Najednou se rapidně oteplilo a druid zmizel. Už zase jsme stáli s otevřenou pusou.
„A tohle dokázal jak? Víte někdo?“
Jenom jsme mlčeli. Bylo teplo až jsme si sundali bundy, ale sníh kupodivu netál. Chvilku jsme se divili, ale pak jsme šli stavět bydlíky, uklohnit večeři a jít spát.
V neděli už takový teplo nebylo. Vstal jsem jako první a šel se podívat na šutr. V tom jsem si všimnul že není jedinej. Vypadalo to jako Stonehenge, ale tady? Mezitím se vzbudil Michal. Koukal ještě udivenějc než já. Po chvilce jsme šli rozdělat oheň a udělat snídani. Po snídaní jsme diskutovali o tom co to vůbec je a jak se to tady vzalo. Diskuze to byla fakt horlivá, ale museli jsme vyrazit. Zabalili jsme věci a naposledy to omrkli.
Cestou ve vlaku jsme si slíbili, že o tom nikomu nic neřekneme. Když jsem se vrátil domů musel jsem fakt dlouho přemejšlet co se vůbec stalo.
Po tejdnu zas přišla sobota a my se zase setkali na nádraží, koupili jsme lístky do Všetat a vyrazili.
„Pánové, našel jsem něco něco o tom co se nám stalo: je možný že to fakt byl Kelt, kterej nějakým zázrakem přežil do doby Slovanů a naučil se jejich řeč. Proč jsme ho ale potkali to fak netuším. Jo a taky je možný že ty šutry bylo rozpadlý Stonehenge.“ řekl Michal.
To nám vyrazilo dech. Jeho vyprávění přerostlo v přednášku o Keltech. Zachránilo nás až to že jsme vystoupili opět na stejném místě jako před tejdnem a šli jsme zas na to místo. Ale žádný šutry jsme tam nenašli. Zmizely.

 

Martin Brukyt

kategorie Próza