V bojácné zahradě bez slunce, bez stínu,
na hrobě černých vod ční růže leknínu
bělostná jako pleť světic, jež zhřešily.
Voní v něm sto tklivých parfémů
– zemře v tmách. Nekvete žádnému.
Nejsou, kdo by se z něj těšili.
Křehký a subtilní jak Manon z Arrasu,
květ svojí mízy krev přetaví na krásu,
aniž se k němu kdy skloní zrak něčí.
Mé srdce je jak ten zmaru květ,
umí jen své „Mehr Licht!“ zaúpět,
než navždy odkvete v smrtelné křeči…
Kamil Princ
Kategorie Poezie nad 23 let