U moře (P)

  U moře poprvé:
Přistáli jsme v odpoledních hodinách. Před letištní budovou stojí několik autobusů. V cizí zemi jsem poprvé, neznám místo ani řeč, ale z filmů vím, že letiště bývá mimo obydlenou zónu. Proto nastupuji do jednoho z autobusů, ať jede kamkoliv.
   Můj odhad byl správný, jedeme do města. Cestou přistupují, teda spíš přiskakují a vyskakují lidé. Je teplo, dveře se nezavírají. Inu, jiný kraj. Někteří lidé strkají papírky do černé krabičky, asi jízdenky. Kdoví, kde je vzali, naštěstí se nekoná žádná kontrola. V tom přes zpocená těla ucítím slanou vůni. Moře musí být blízko. Pro jistotu jedu ještě dvě stanice, autobus se téměř vylidnil. Stojím na zastávce a v puse cítím sůl. Jdu ulicí mezi hotely, pak ještě obcházím stanový camp za nimi. Nikdo tu nechodí, což je dobře – na první setkání chci přijít sám.
   Za campem už není nic, jen břeh a moře. Jdu blíž, písek vrže pod nohama a zírám. Všude se válí chuchvalce chaluh, odpadky, voda vyplivuje a zase si bere zpět nějaké plasty, kolem přeletí kus igelitu. Než jsem se sem dostal, je večer. Slunce zapadlo do kopečků za mnou. Přede mnou je ocelová obloha, ocelová voda a strašnej smrad. Nejen ve státě Dánským je něco shnilýho. Hnus fialovej. Co lidi na tom moři vidí? A co tu hledám já? No nic, někde se vyspím a ráno pojedu pryč.
  Jdu ke kopcům za mnou. Písečná pláž skončila, pod nohama mám trávu. Doma bych si v ní ustlal, ale zjišťuju, že tady to nepůjde – tráva je samej pichlák. Kopečky jsou vlastně skalky a pod nimi drobný štěrk. Ale děsně tu táhne. Hledám závětří, ale už je tma, takže si radši stelu pod jednou skalkou. Balím se do celty a snažím si radši stelu pod jednou skalkou. Balím se do celty a snažím se vyhrabat jamky pod nejzatíženějšíma částma svýho těla. Kolem něco šustí a škrabe, kamení tlačí, ani hvězdy nevidím...
   Moře podruhé:
   Budím se se svítáním, bolavej, jak když vypadnu z mlátičky. Oči téměř nemůžu otevřít, asi mě něco poštípalo. Musím se vrátit stejnou cestou, nehodlám bloudit v kopcích. V malé tůňce, kde je kupodivu sladká voda si meju obličej. Otok trochu ustupuje. Blížím se k pláži a vidím jít od campu nějakou postavu. Schovám se za kámen, abych ji nevyděsil svým qasimodovským xichtem. Dobře jsem udělal. Je to malá holka, tak čtyřletá, asi utekla mámě. Něco sbírá do kyblíčku, nejspíš mušle. Kousek ode mně začne hrnout písek na hromadu. Pak sbírá po břehu nějaké věci, zastrkává je do písku, občas přidá mušli z kyblíku. Je zcela zabraná do tvorby a já do sledování, že jsme si ani nevšimli, že se k nám blíží další postava. "Lucko, kde lítáš, my tě všude hledáme!" křičí ta žena čistou češtinou. Vysype kyblíček, šlápne na výtvor, popadne děvče za ruku a vleče ji zpět k campu. Čekám řev, ale holčička ani nemukne. Když zmizí, jdu se podívat na poničené dílo a rozhodnu se, že za statečnost jí ho opravím. Trvá mi to skoro hodinu při níž si uvědomím, že včerejší smrad zmizel (později se dovídám, že v noci pracují krabí uklízeči), a moře ve slunečným ránu je daleko sympatičtější. Taky mám hlad. Půjdu zjistit zda je v campu nějaký obchod.
   Nacházím jen budovu správce, teda správcové. Obézní baba šermuje rukama před nosem nějaký slečně. Ptám se svou chatrnou ruskoněmčinou kde je obchod. Prý u hotelu, slečna mi ukáže. Představíme se, Liliana jde se mnou, ale zdá se mi smutná. Ptám se, co se stalo. Je studentka, právě jí skončila prázdninová brigáda a myslela, že si pár dní odpočine u moře. Jenže správcová samotné dívce stan nepronajme. Ale kdybych se zapsal já... klidně mi to zaplatí. Po nákupu jsme se vrátili a měla pravdu. S cizím "chlapem" ji klidně ubytují. Týhle morálce teda nerozumím.
   Moře potřetí:
   Uložíme si věci, střídaně se převlečem a jdeme se vykoupat. Lili se jen brouzdá u břehu a vrací se do stanu. Páni, oni mají moře a holka je neplavec. Taky nejsem žádnej přeborník, opatrně se nořím do vln. Lidi, to je paráda, ono to nese samo. Kochám se tím novým pocitem a ani si neuvědomuju, že se vzdaluju od břehu. Jen vlny jsou čím dál větší. Obracím zpět, když se mi na hlavu překlopí snad tuna vody. Zcela zpitomělej nadechuju další vlnu a už nevím kde je nahoře, kde dole a kde je břeh. Uklidni se – radím si – přece se neutopíš na první pokus. Snažím se vyhoupnout po vlně co nejvejš a už vidím kam mám plavat. Je to kus. Další vlna – poslepu hrabu všema čtyřma tak dlouho, až dřu kolenama o písek. Už jsem ztrácel víru a vypil jsem snad nejvíc vody v životě. No, chuť nic moc.
   Na břehu nervózně stepuje moje spolubydlící s plavčíkem a oba se do mně pustí. Což jsem neviděl černou vlajku? Neviděl a i kdyby, jejich státní smutek nedržím. Ty vole, to není smutek ale výstraha, že jdou vysoký vlny a nesmí se plavat. No, to mi řekli brzo. Je mi poněkud nanic a jdu si odpočinout do stanu.
   Moře počtvrté:
   K večeru je mi trochu líp a jdu se projít. Samozřejmě na pláž, Asi už na mě začíná fungovat mořskej magnetizmus. Cestou potkám Lucku, tu malou holku. Vida, zas mámě utekla. Chvíli si povídáme kam kdo jde. Říkám, že musím jít počítat devátou vlnu. "Vezmeš mě sebou," ptá se, přestože ztěží umí počítat. "Dobrá," říkám, "ale musíme to říct tvojí mamince." "Taky ti řeknu tajemství – víš, že jsou víly? Jedna mi spravila zahrádku," kulí na mě oči. Jdem spolu počítat devátou vlnu a vyhlížet mořskou vílu.

Gisela Hlavatá

kategorie Próza