Vánoční "bůdaření" (P)

aneb když se daří, tak se daří…

Už to bylo tu… Už se to blížilo… Všechen sníh tatam, zbyla jen břečka a zmrzlé haldy, ale teploty a všudypřítomné zimní bundy a čepice předjímaly vánoční svátky – pro někoho krásná tradiční romantika, pro někoho nervy, stres, davy, přeplněné obchody, prostě hektické období, kdy se obvykle utratí všechny úspory, co jsme celý rok poctivě šetřili, abychom mohli svým blízkým udělat radost. Rozhodně ale pro většinu z nás DOVOLENÁ!!! Neskutečně jsem se těšila, až konečně vypadnu z toho panelákového města plného smogu a hluku a odjedeme společně s Pepíkem Nessem do tichého čistého prostředí Chřibů za klidem a odpočinkem.

Už jsem si představovala, jak v zasněžené boudě našich kamarádů poslouchám praskající dřevo v kamnech, sedíc u svíček a petrolejek držím v ruce svařák nebo čaj s rumem a užívám si tóny kytary a zpěvu Pepči.

21.12. jsem sbalila bágl a vyrazila směr Brno za Pepíkem. Nejdřív jen na pár dní – byli jsme pozvaní od kamarádů jedné osady na vánoční posezení u kytar. Těch kytar tam ale nakonec bylo tolik, že další muzikanti už ani ty své mazlíčky nevytahovali a jen zpívali. Ale bylo to moc fajn vánoční setkání s dárky a prskavkami.

Po návštěvě brněnských vánočních trhů a užití si městské vánoční atmosféry jsme vyrazili každý po svém – tradiční návštěvy příbuzných, známých a přátel. Já odjela autobusem do Znojma, odkud původně pocházím. Nenapadlo mě, že o vánocích bude pršet, ale co čekat od „jihu“, že? Putováním s přáním k novému roku a příjemným klidným svátkům jsem promokla doslova durch. A to nemluvím o tom, že mi každý s láskou předal jiný druh bacilu, včetně dětí kamaráda, se kterými jsem i spala v posteli, abych to na svátky měla sichr… Bohužel, jiná možnost spaní v tu chvíli nebyla.

No, to bylo výborný, ovšem...

Pak pro mě do Znojma přijel Pepík a frčeli jsme směr Třebíč, ke mně domů, udělat si malý soukromý Štědrý večer s pohádkami. Nejen, že nás nepříjemně překvapil můj spolubydlící, že tu ještě vůbec byl, rozbila jsem si mobil, když mi spadl ze čtvrtého patra na dlažbu, ztratila jsem klíče od auta, ale jak to tak bývá, s pohodovou procházkou do přírody spojenou s hledáním klíčů, chystáním večeře atd. jsme těch pohádek stejně moc neviděli. Ale byli jsme spolu a to je to hlavní.

Druhý den, jsem sbalila bágl podruhé a vyrazili jsme konečně směr Chřiby! Huráááá! Pepíkův malý trojdveřový Citroen Saxo se ukázal býti dokonalým nenápadným offroadem, který zvládne všechno. Zůstali jsme viset teprve až na kraji totálně zbláceného pole, kde jsme si na záda hodili cajky, vzali kytary, vodu a jídlo a vyrazili konečně na boudu. Byla to úleva a nádhera. Bouda totálně promrzlá, ale nic nám nevadilo. Zapálili jsme oheň v kamnech a svíčky, udělali si čaj, přidali rum, Pepík začal hrát na kytaru a pak už jsme si jen a jen užívali. Druhý den k večeru jsme čekali návštěvy – respektive osadníky, ale někteří chodili přát i na samoty do lesů, jako na příklad Baloun, kterému jsem se pak po setmění s nadšením rozhodla jít naproti. Vzala jsem si mapu, čelovku a vyrazila. Ale jakožto úplně nový příchozí, který je na této boudě podruhé a vůbec Chřiby nezná, vyděsila jsem Balouna už telefonem. Když jsem došla po louce k lesu, z levé strany, kam jsem ovšem vůbec neplánovala jít, se začal nejdříve ozývat dusot a poté i obrovský stín chvátajícího těžkopádného těla Balouna. Je to chlap jak hora, ale i přesto skoro celou cestu běžel a celý zpocený na mě již z dálky volal, ať nikam nechodím, že mě hledat v lese v noci nechce. „No, to je prima,“ odvětila jsem, „úplně jsi mi zkazil noční dobrodružství.“ Samozřejmě tvrdohlavá ženská z města lačná po dobrodružství v kopcích, které vůbec nezná. „No, alespoň půjdeme na dřevo, není na búdě už nic moc,“ řekla jsem a táhla Balouna opět směr les. Když jsme vlezli do lesa, bylo možné i ve tmě díky svitu měsíce rozeznávat různá dřeva a klády válející se po zemi. „To nesbírej,“ řekl Baloun, „to je mokré – syrové, musíme najít něco suchého.“ A začal se rozhlížet kolem. Najednou se v lese otočil zpět směrem ke kraji a řekl: „To je ono, tam je pořádná souška!“ a aniž bych stačila cokoliv říct, vyřítil se tento obr vpřed s napřaženýma rukama. Ve tmě jsem proti světlu na louce viděla, jak běží proti stromu a s řevem: „Já jsem Balooouuun!“ kácí soušku holýma rukama k zemi. Pak již bylo jen slyšet praskání dřeva a Baloun si už strom spokojeně táhl z lesa ven. Když jsem jej doběhla, jen na mě s milým úsměvem mrkl a zeptal se, jestli mu nepomůžu ten strom vzít, což mi zřejmě mělo pomoci cítit se jako nepostradatelný spoluúčastník a těžký pracant. Vzala jsem strom za jednu z větví a spíš jako ocásek než pomocník jsme společně kráčeli k chajdě, kde krásně romanticky svítilo světlo v okénku a kouřilo se z komína.

Další etapa svátků nás bohužel opět vytrhla z lůna přírody do měst a probíhala dále po návštěvách příbuzenstva, známých na zabíjačce a příjmu nových bacilů. Ovšem tyhle bacily byly echt delikátní – zápal plic, viróza a střevní chřipka – no nedejte si…

Jak jinak, no, lehla jsem… Proč zrovna já musím vždycky všechny bacily, kolem kterých projdu, chytit, to opravdu netuším, ale holt se odjezd na Silvestrovské boudaření odkládal. V Brně jsme ještě absolvovali Tekutého vánočního kapříka – posezení s další osadou a kamarády u kytar, kde jsme – já už notně nachlazená – zpívali asi do dvou do noci. Pak jsem s teplotami a kašlem prozvracela celou noc, druhý den se mi navalilo při pohledu na darované jitrnice a jelítka, kterých si Pepík s gustem užíval, a z mých hlasivek se už nevypravila jediná hláska. Při velké snaze bylo slyšet pouhé chrčení a sípání, pokud se to tak vůbec dá nazvat. No, prostě před Silvestrem jsem byla naprosto „v ideální kondici“. Kamarádi, kteří se to o mně dozvěděli, samozřejmě neměli nic jiného na práci, než mi telefonovat a bavit se, jak „krásně mluvím“. Neustále jsem slyšela: „A neřvi na mě, víš, že to bytostně nesnáším!“ a se smíchem pokládali telefony. Hahaha.

Pepík byl velmi shovívavý a starostlivý, to se musí nechat, ale přeci jen – bude Silvestr!!! 31.12. se to už prostě nedalo – nemoc ne-nemoc, prostě nemůžeme trčet v Brně. Jede se na boudu! Jak vyšlapu ten kopec a ještě s báglem na zádech a kytarou v ruce, to jsem netušila, ale v tu chvíli mi bylo už asi všechno jedno. Vyjeli jsme.

Když jsme dorazili k přehradě, čekal už na nás opět náš kamarád Baloun, a pak nastala soutěž, kdo vyjede to bláto výš. No, sníh i na Chřibech byl samozřejmě tatam. Úplně rozmoklé zablácené louky a pole dali autům zabrat, ale nakonec se obě dvě úspěšně dohrabala až přímo k boudě. Vím, není to úplně trampské, spíše takový moto pobyt na chajdě, ale ti dobrosrdeční chlapci se snažili dojet kvůli mé nemocné osůbce co nejblíž. S úlevou jsem přelezla do již vytopené chajdy a uvelebila se na nejútulnějším místě. Pak už jsem si konečně jen a jen užívala. Ten večer byla spousta teploučka, pití, legrace, hudby a psaní vzkazů místo mého mluvení. Nakonec jsme si společně s dalšími příchozími osadníky, kamarády a psy užili moc bezva Silvestr. No, není to sen každého chlapa, mít s sebou ženskou, která nemluví? ;-)

Marie Švarcová

kategorie Próza nad 23 let