Vyznání (P)

   Nemá to takovej tramp středního věku lehký. Zapomněl s přibývajícími léty stárnout a moudřet a blahobytnět, na svý cesty do přírody má jen to svý tele a celtu děravou, který pomáhá ve velký nepohodě kusem igelitu – tomu říká tajemně „můj RÉBL“ – no, Rychle Éman, Bude Lejt, ono je to fakt šikovný, vyneseš si v tom třeba vodu ze studánky na velikej kopec, abys byl slunci blíž.
   A ten tramp na mou duši nikomu nezávidí ani auto, ani chatu, ba ani starou čézetku, protože jeho nohy jej ještě dobře nesou – když tak slyší při svých toulkách vést ty sáhodlouhý debaty o vymoženostech civilizace pod zahradním parapletem, tak se z hloubi svý bezelstný duše diví, co na tom propána, ty jinak docela rozumný lidi, maj.
   Nemá to ten tramp lehký. Pro mladý, kteří si dneska říkají vandráci, je svým pojetím trampingu i létama starej – stává se mu občas, že když jim někde na zelený stezce zahaleká vstříc to svý: „Ahóóój“ – tak většinou slyší v odpověď takový zaražený „dobrý den“ a ten tramp je tím pokaždé a znova bolestně zaskočen a někdy si říká, ježíšmarjá, já asi blbnu, dyť já už sem nepatřím, no a tak si vyjde s turistama, co pořádají všelijaký srazy a chodí s holí a v pumpkách a tam si říká, tak semhle tedy já taky nepatřím – já mám rád písničku při kytaře, večerní ohýnek s nějakým blafem v ešusu a všechny dobrý lidi bez falše a závisti a modrou oblohu vysoko nad korunami borovic – a tak, když tomu trampovi moudrý Manitou dopřál syna, tak on ho vleče pěšky po krásách tý naší země Český, dokud ho ten kluk musí poslouchat, a ten kluk potom ještě jako dědek vzpomíná, jakýho měl fantastickýho tátu – a když toho kluka nemá, tak se mu někdy třeba podaří přifařit se k synům jiných, a je jejich otcům pro smích, nebo alespoň shovívavé, lidsky chápající, ale přece jenom pohrdání.
   Tak si někdy vyjde sám, večer uléhá pod věkovitou sosnou a v duši má takový mír a klid, že by mu to žádný psycholog ani psychiatr světa nenaordinoval – a ten tramp má potom celej tejden v duši svátek, usmívá se na lidi i v tramvaji při dopravní špičce a když se vrátí v pondělí do dílny nebo do kanceláře, tak za ten tejden odvede kus poctivý práce.

   Nemá to ten kamarád středního věku na svejch vandrech lehký, ale přece chodí i když třeba sám.

   Ale co mám dělat já, když se mi syn nevyvedl a jsem ženská.

 

Marie Marečková – Šamana
2. místo v kategorii Próza pokročilých