Vzpomínka na 23. duben 2008 (P)

Bránické nádraží se hemží trampy. Je únor, sobota odpoledne. Někteří mají na sobě dlouhé maskované buršlaky s králičí kožešinou uvnitř. Jíní, jako já, jsou v krátkém vatovaném vermachťáckém kabátě, který se nosí v zimě bílou stranou navrch a v létě se zelenou kamufláží navrch. Několik kamarádů je v černých uniformách co koupili ve výprodeji v Kotcích. Ostatní, co nemají na sobě originální oblečení nějaké armády vypadají, jako, že trampové nejsou. Přijíždí pacifický rychlovlak. Přesně v tu chvíli přichází můj kamarád. Sedáme si. V dobytčáku hoří oheň v malých kamínkách. Nemluvíme. Kola vlaku zpívají v rytmu kolejí, nebo lépe mezer mezi nimi. Dnes jedeme jen sami dva, nevím ani kam. Je to úplně jedno. Starší trampové začínají hrát na kytary a zpívat. Je mi čtrnáct a moc těch písniček neznám. Opakuji si slova všech refrénů. Všímám si, že můj kamarád nezpívá, usmívá se a kouká z okna na zasněženou krajinu, jak vypráví svůj příběh svištícímu vlaku. On nemá na sobě ani jednu vojenskou výstrojní součástku. Černý kabát má někam nad kolena, rolák, manžestrové černé kalhoty a šněrovací nearmádní boty. To já mám na nohou originál černé půllitráky s ohnutým hnědým horním lemem.

Chci a musím být tramp. Je on vůbec skutečný tramp, když není jako tramp oblečen? Do Dobříše nás dojelo jen několik. Na nádraží párkrát zazní kamarádské ahoj. Již jsme oba na lesní cestě. Kolem nás černé stíny stromů kreslí svoje křivky na bílý sníh. Je poslední den dorůstání do úplňku, Orion, Severní koruna, no hvězd je plné černé nebe nad námi. Po dlouhé jízdě beze slov začínám vyprávět nějaký příběh. On mi zarazí a řekne, mlč a dívej se. Sníh je hlasitě drcen našimi podrážkami. Ticho z levé strany, ticho z pravé strany. Jako bičem se ozve při každém jeho kroku ostrý zvuk. Rozeznávám jak se vruby na jeho manžestrákách otřou při každém jeho kroku o sebe a vydají zvuk.

Stíny stromů kreslí do sněhu kříže, mříže, temná zákoutí... Po asi třech hodinách jsme u Loužku. Jdeme na zamrzlou plochu rybníku. Je na ní vyčištěná plocha tak asi na malé hřiště na hraní hokeje. Branky nacházíme opřené kousek od hráze. Určitě mrzne. Ptám se kolik je asi stupňů. On odpoví, asi tak minus osm. Odcházíme mlčky. On jde první. Ticho, klid, sami dva na vandru. Jsem rád, že jsme jen dva, je to pro mě velká pocta. On známý tramp a já odchovanec skautského oddílu a turistického oddílu /s tím oddílem ještě jezdím o sobotách ven/. Já ho obdivuji, nevím, proč pořád mlčí. Dnes vím, že měl a má pravdu, že jít mlčky lesem je dobré, jen se dívat kolem a poslouchat ticho. Díky kamaráde, díky za tohle poučení. Jsme u seníku, chodíme dokola a hledáme klíč. No co se dá dělat. Klíč nenalezen. Nabízím se, že zámek během několika minut vylomím. Je to jednoduché, neb se jedná o hranatý čtvercový typ co má zalisovaným kolečkem krytý otvor pro vložení placatého klíče. Stačí cvak a vymezovací kolečka zámku se vysypou. On mi zakazuje předvést moje dovednosti. Mráz si ukousl další stupně z teploty vzduchu kolem nás. Šlapeme nádhernou brdskou zimní cestou sami, sami mlčky, sami dál a dál. Nádhera. Už nemyslím na to, že jsem mohl mít dobrý bod za otevření zámku. Když se něco nemá dělat, tak se to nemá dělat i když nás nikdo nevidí, asi má pravdu. Po několika kilometrech jsme u dalšího seníku. Klíč nenalezen. Mám zakázáno zkoumat stejný typ zámku, jaký byl na minulém seníku. Jsem mimo čas, jsem v jiném světě, neprovádím svoje malé lotroviny, i když mě nikdo nevidí. Proč ho poslouchám? On je známý tramp a já jsem rád s ním na vandru. Proč a nedělá to co ostatní trampové? Šlapeme dál, ticho nás pohltilo, Stromy nás hladí svými stíny. Na nějaké křižovatce přeruším mlčení a ukazuji mu jasnou hvězdu Sírius. Usměje se a řekne, tady budeme spát. Jdeme asi sto metrů od lesní cesty. Nacházíme si místo na spaní. Nebude ti zima? Ptá se. Jsem dost dotčen. Proč se nestará o sebe? Ušlapávám si místo pod smrkem. Přináším na dvakrát pořádnou náruč zelených větví z okolních smrků. Hromadu vrším pod smrk. Umačkávám větve tak, aby mi při ležení netlačily. Sundávám bandalír. Pokládám na

větve německou celtu. Vedle i vojenskou deku. Rozbaluji tele. Oblékám si angorový svetr od babičky a na to znova vermachťáckou bundu. Sundávám půllitry, odmotávám onuce a natahuji si na nohy silné ponožky. Půllitry dávám tak, aby do nich nenapadal sníh.

Stoupám si. Obalím se dekou. Zalehnu, přehodím přes sebe cípy celty. Teď vidím, že on přichází se na mě podívat. Ty jsi šel v onucích? Hřeje mi pocit, že se diví, jaký jsem borec. Už jsi někdy spal v minus deseti venku? Přiznávám, že ne. Stydím se. Nejsem tramp. Jsi vybavený velmi dobře. Pochvala od něj mi do dneška těší. Hlavně, že je od něho. Já dnes budu spát jako on, známý tramp. Udělal jsi chybu. To není možné, prolétne mi hlavou. Moje dokonalá příprava a vše do nejmenší podrobnosti vykoumané je v trapu. Nejsem tramp. Sedám si. Neboj se, říkám, já nemohu zmrznout. To určitě nezmrzneš. Kolem jen bílý sníh a ostré černé stíny kmenů a větví okolních stromů. Víš, kde jsi udělal chybu? Měl by mlčet a poslouchat ticho, myslím si. To byla, celou naší snad pětihodinovou procházku ta nejkrásnější věc, co mi naučil. Díky kamaráde. Kde jsem, ale udělal chybu? Nazuj si kanady, nebo v nich ráno nebudeš moci jít, řekl a odešel. Vstal jsem, nazul boty. Obalil jsem se dekou a zalehl. Přitáhl jsem cípy celty přes sebe. Je ticho kolem, mír a klid.

Díky za vandr s tebou. Díky za to, že jsi mi naučil poslouchat ticho. Díky za to, že jsem mohl ráno odejít v půlitrech. Díky za pochvalu, ta je pro mne, dodnes, víc než Tvoje rada.

28. dubna to je pět let od tvého pohřbu.

Vzpomínám na tebe Kazateli, brdský psanče.

Miloš Černý – Paddy

kategorie Próza nad 23 let