Vzpomínka prvá nikoli poslední (P)

Ve vlaku se dá na rozdíl od jiných dopravních prostředků dělat spousta příjemných věcí, pitím alkoholických nápojů počínaje a balením holek konče. Dá se jen tak bloumat z okna a přemýšlet, dá se dojít na záchod, když to stav tohoto nadmíru užitečného zařízení dovolí, dá se bez zdlouhavého seznamování nezávazně konverzovat, dá se dokonce tu více tu méně závazně flirtovat a hlavně, dá se zpívat, povídat a blbnout s kamarády. Z výše uvedeného je zřejmé, že vlakem cestuji rád a nepokládám čas strávený cestou za zbytečný či dokonce promrhaný.

To jsme zase jednou jeli se Zdeňkem Někam. Chvíli jsme zpívali, tím se nejlíp přivábí pozornost spolucestujících děvčat, zvlášť ve Zdeňkově případě, a když nás mlaďoučké krasotinky opustili a nebylo koho vábit, začalo se vzpomínat na hrdinné a hlavně veselé příhody, našeho nádherného trempského života. Motorák se smýkal ze strany na stranu a metešil vstříc dálce té romantikou zmalované děvce prodejné. Vyprávím něco veselého, všichni se smáli, já byl spokojen svým projevem a potom povídá Zdeněk, tedy Hejkal: Pánové to nic není, my jsem jednou šly čundrem po Drůbežích kopcích rozuměj Slepičích horách, partička nás jižanů z Budějic samý nóbl lidi a taky jistej Raníčko. Von to byl fajn človíček, chlastat uměl jako málokdo, tehdy jsme eště byli vzorný a konzumovali málo, to až vy a věk jste mě zkazili. Mou poznámku jestli myslel populárního obrozence a knihomola F. L. přešel mávnutím ruky, nechtěl vyprávění zdržovat, jinak měl slovní hříčky rád. A ten Raníčko byl známej tim, že strašně nerad brzy vstával. Jeho rčení, snídaně v poledne chutná nejlíp, bylo fakt výstižný. Ze soboty na neděli jsme spali pod Kohoutem u potoka. Nedělní trasu jsme naplánovali tak patnáct kilometrů s tim, že musíme chytit vlak v půl čtvrtý. Raníčko večer u ohně bědoval, že sme všichni magoři, kdo to jakživ slyšel vstávat ve svátek v devět hodin, to že ho asi těžko něco dokáže vzbudit. Tak jsem se s nim vsadil, že ho vzbudím aniž bych do něj kopal, cloumal, křičel, vytřásal ze spacáku, jak se mu občas na čundru dělo. Skoro celou noc jsem dumal o tom jak to zařídit a bez výsledku z odkazem na moudřejší ráno usnul. Ale ani ráno za mne nic nevymyslelo. Raníčko ležel a klidně funěl. Pak mě to konečně trklo. Včera jsme si lehli jak kdo sebou plác, a protože nic, ani rádio déšť neohlašovalo, nedělali jsem si s vybíráním fleku žádnou starost, no a Raníčko spal uprostřed starýho koryta potoka, který teď protejkal asi o pět metrů vedle. Vzpomněl jsem si na Heráklovi úkoly a vyčištění Augiášových chlívků a začal po vzoru antického hrdiny hloubit kanál od místa rozdělení starého a nového koryta směrem, kde spal nic netušící Raníčko. Po chvilce došel i ostatním cíl mé snahy a přispěli každý svou troškou oprávněné škodolibosti do mlejna nebo spíš na stavbu. Používali jsme všechno, nože, sekerky, lžíce. Jindy tak žárlivě střežená ostří trpěla, ale nic nám nebylo příliš, žádná oběť nebyla dost velká, žádný problém nebyl neřešitelný, a když se mezi náma našla i zákopnická lopatka, bylo vyhráno. Meliorační práce se rozjeli nebývalou rychlostí, asi o hodinu a půl vznikala celá vodní soustava, takové malé Gabčíkovo nebo Zlatá stoka. Konečně jsme po dlouhém lopocení přivedli přes několik tůní a písčitokamených předělů vodu až do retenčního rybníčku, po kotníky hlubokého. Pod jeho hrází spokojeně odfukoval do spacáku zachumlaný Raníčko. Přesně v devět hodin po slavnostím prokopnutí posledního drnu se za huronckého řevu přelila přívalová vlna přes hlavu spáče. O půl metru odplavený a vyděšený Raníčko, jehož spacák se stal průtokovým, nevěřícně poulil oči a prskal jako vyplavený sysel. Tak se stalo, že se Raníčko sám vzbudil aniž bylo použito jakéhokoliv násilí. Pánové řeknu vám, byl to ten na natažení fyzicky nejnáročnější budík, co znám a co jsem vymyslel. Měl jsem krvavý mozoly, ale u srdce mě hřál ten krásnej pocit z dobře vykonaný práce. Nakonce se smál i Raníčko, protože tak to má u dobrejch fórů bejt, aby se zasmál i ten postiženej.

Bylo léto, Sluníčko, v hospodě zaplatil Raníčko, žádný zle. Vlak s námi kodrcal a dál metešil vstříc té romantikou navoněné děvce prodejné, kterou milujeme a říkáme jí dálka.

Václav Stach

kategorie Próza nad 23 let