.jpg?ph=7628832d1c)
Zastávka Osov! Vystupujeme!
Na Hřebeny se pomalu snáší podzimní večer a zbytky slunce ještě ozařují vrcholky okolních kopců.
Od nádraží se, já a Michal, vydáváme směrem k Malému a Velkému Chlumci, aby jsme pak razili dále přes hřeben až na Zlatou Bleskovku, kde se koná první výroční oheň T.O.Noční jezdkyně.
Dostal jsem od nich před čtrnácti dny pozvání a prý že mám s sebou vzít i toho kamaráda, co tak dobře hraje na foukací harmoniku.
Celou cestu vlakem Michal dával průchod svojí fantazii ohledně oslavenkyň. Představoval si, jak asi vypadají a hlavně že by prý mohla mezi nimi být nějaká zelenooká bruneta, pevná prsa číslo tři a zadeček k nakousnutí. Neustále se mě na ně vyptával, ale jediné, co jsem mu o nich mohl říct, že jim je všem kolem dvaceti let a že je jich celkem pět. Víc nic. Tak si Michal musel zbytek vysnít a vydrželo mu to celou cestu vlakem.
I teď, když šlapeme usínajícím lesem, dává průchod fanazii mířící často i do oblasti erotiky.
Tma už je rozlezlá po celých Brdech, když se blížíme na Zlatou Bleskovku. Mezi stromy probleskuje světlo ohně a ozařuje pět postav sedících kolem na lavičkách.
„Teda čekal jsem všechno, ale tohle je fakt jako ve snu,“ funí mi nadrženě do ucha Michal. „Vidíš ty fantastický siluety?“
„Abys nebyl hotovej dřív, než tam dojdem,“ neodpustím si s úšklebekem poznámku na jeho pubertální chování a zamířím přímo k ohni. Abychom holky nevystrašili náhlým pozdravem ze tmy, začal jsem hlasitěji dupat a šlapat po větvích.
„Ahoj!“ povídám, když se zjevíme ve světle plamenů.
„Ahoj!“ ozve se ze všech ostatních hrdel skoro současně.
„Já jsem Démon a tohle je můj kamarád Michal,“ představím sebe i kamaráda.
„Já jsem šerifka Rose,“ vstane dlouhovlasá blondýnka s postavou Amazonky a zalomí mi palec. Pak totéž učiní zkoprnělému Michalovi, který stojí s otevřenou pusou a vyvalenýma očima.
„Co mu je?“ obrací se na mě Rose.
„Ještě nikdy neviděl ženskou,“ povídám a všechny holky vyprsknou smíchy. To Michala probere a rychle zamrká.
„A-hoj. Michal.“
Pak postupně vstanou i zbylé členky osady a dojde ke vzájemnému představení.
Nikita, Ďáblice, Mína a Vendy.
Posledně jmenovaná způsobí Michalovi neskutečný šok, až se z toho musí posadit na lavičku. Zelenooká bruneta, pevná prsa číslo tři a zadeček k nakousnutí.
„Teda ten fakt ještě neviděl ženskou,“ pronese zvesela Vendy a sedne si vedle Michala. Začne ho hladit po hlavě a skoro mateřsky mu povídá:
„To bude dobrý Michálku. Neboj. My tě neukousneme. Můžeš bejt v klidu. Opravdu.“
Následuje další salva smíchu při které sundám ze zad usárnu a kytaru opřu o lavičku.
„Nechceš si odložit sfingo?“ otočím se na stále zkoprnělého kamaráda.
Vendy mu pomůže sundat ze zad tele a Michal konečně najde řeč.
„Děkuju.“
„Nemáš zač. Chcete kafe?“ zeptá se Vendy a pohlédne na mě.
„Tak to si dám. A Michal bude určitě potřebovat pořádnej kýbl.“
Když se všichni usadíme na lavičky kolem syčících plamenů, rozhlédne se Michal kolem sebe a pak se otočí na Rose.
„Kdo má ještě dorazit?“
„No. Oheň je až zejtra, takže většina pozvanejch až ráno nebo dopoledne. Dneska už nikdo.“
Michalovi se rozzáří oči vidinou, že tenhle páteční večer by mohl být naprosto skvělý s ohledem na fakt, že jsme jen dva kluci na pět krásných holek. Zadívá se na Vendy a potutelně na ní mrkne. Ta jeho pohled zachytí a mrknutí mu nenápadně vrátí.
Krucinál! Že by si ti dva padli do oka?
Z úvah mě vytrhne blonďatá Nikita.
„Nechcete vytáhnout inštrumenty?“
Následná salva smíchu přinutí Nikitu upřesnit její přání.
„Myslela jsem kytaru a harmoniku.“
Ďáblice, svíjející se na lavičce, vybuchne ještě víc.
„Tak se tomu dneska říká?“
„Teda myslíš ty taky na něco jinýho?“ otočí se na ní rozesmátá Mína.
„Jo. Pak taky na jídlo.“
Když první nápor veselí trochu opadne, vytáhnu z futrálu kytaru a Michal z telete sadu harmonik. Stačí jen naladit a pak už se brdskou krajinou nesou tóny známých trampských písní.
Večer příjemně ubíhá a pomalu se blíží půlnoc, když se Michal náhle zvedne.
„Dojdu ještě pro nějaký dřevo.“
„Pomůžu ti,“ ozve se Vendy a natáhne se pro sekeru.
„Tak jo,“ rozzsvítí se Michalovi oči a natáhne k brunetce ruku. Ta ji uchopí a spolu pak odejdou do okolní tmy.
Rose se na mě pobaveně podívá.
„Ale, ale! Že by se nám tady někdo zamiloval?“
„To už je osud,“ odpovím s úsměvem a pohlédnu na nebe, ze kterého jasně svítí kulatá hlava měsíce v úplňku.
„Má to někdo pech,“ ozve se Nikita a nalije si do plecháčku novou várku kávy, která je v kovičce zavěšené nad ohněm.
„To jo,“ souhlasí s ní černovlasá Ďáblice, jejíž hříva se táhne až skoro na krásně tvarovaný zadeček a podívá se na mě.
„A ty jsi zadaný?“
Pohlédnu jí přímo do očí.
„A kdyby ne, tak bys mělá zájem?“
„Třeba,“ mrkne a lehce si přejede jazykem po rtech.
„Tak to máš možná šanci. Zatim jsem volný jako pták.“
Ďáblice se potutelně pousměje a stočí pohled do ohně.
V tom se z lesa ozve Michalův výkřik a nadávání. Všichni se otočíme po směru hlasu s otazníkem v očích, ale to už vbíhá do světla plamenů naštvaný Michal.
„Co se stalo?“ ptám se ho.
„Ta kráva mě kousla!“ pronese zlostně a tiskne si ruku k místu na boční straně krku.
„A proč tě kousla?“
„To nevim. Naštěstí mě jenom škrábla. Stačil sem ucuknout. Ale co kdyby mi prokousla tepnu?“
Stáhne si z telete šátek a zaváže si krk.
„Vona je nějaká úchylná nebo co?“ otočí se Michal na Rose.
„Proč by měla být úchylná? Je to normální upírka,“ pronese klidným hlasem šerifka.
„Cože?“ vyvalí oči Michal. „To je snad nějakej vtip ne?“
„Není. Vendy je skutečná upírka. Ostatně jako my všechny.“
Michal se rozhlédne po všech ostatních a hrůzou mu poklesne brada.
Nikitě, Ďáblici i Míně zrudly oči a v ústech jim povyrostly špičáky. Stejně proměna se v tom okamžiku stala i z Rose.
„C-c-c-co to má z-z-znamenat?“ vykoktá bledý Michal a podívá se po mně. Při pohledu do mých krvavých očí zbledně ještě víc a ucouvne.
„T-t-ty taky?“
„Ano. Já taky,“ pronesu pomalu.
Michal udělá ještě jeden krok dozadu a narazí do Nikity s Ďáblicí, které se postavily za něj, aby nemohl uniknout. Bleskurychle ho uchopí za ruce a přinutí pokleknout. V jeho očích zděšení vystřídá strach a zoufalství. Celý se rozklepe a jako uhranutý mi stále hledí do obličeje.
„To je nějaká sranda?“ ptá se roztřeseným hlasem.
„Není. To se spolehni.“
Pak zvednu zrak k Nikitě.
„Postav ho, prosím.“
Nikita splní můj pokyn. Musí ho ale podpírat, neboť není schopen se strachy ani pořádně udržet na nohou.
Přistoupím k Michalovi a položím mu ruku na rameno.
„Něco ti řeknu Míšo. Nesnášim pokrytce, kteří si hrajou na kamarády a přitom jdou proti nim. Myslíš, že nevím, že dáváš echa ochranářům a dalším zmetkům o kempech, slezinách a dalších akcích? To sis myslel, že jsem tak naivní a nepoznám to? Jak sis myslel, že ti to bude dlouho procházet?“
Bledému Michalovi se podlomí kolena a kdyby ho Nikita nepodpírala, asi by se zhroutil.
„C-c-c-co se mnou chcete udělat?“
„Míšo, Míšo. Ty se ještě ptáš? Myslíš, že tě necháme bez trestu?“
Sundám ruku z jeho ramene a poodstoupím.
Pak se zahledím se zpříma do jeho strachem zakalených očí a ztlumeným hlasem dodám:
„Nenecháme. Tady jsi skončil.“
Michal nestačí ani mrknout, když se mu Nikita bleskurychle zakousne do krku. Z hrdla mu vyrazí příšerný řev a pak se už okolím rozléhá jen smrtelný chropot.
Nikita s jeho tělem mrští na zem, poklekne a znovu se zakousne. Z opačné strany se na něj vrhne Ďáblice a prokousne mu i druhou tepnu.
„Nechte nám taky něco?“ ozvou se Vendy s Mínou současně a vrhnou se na Michalovo, teď již bezvládné tělo.
„Napiješ se taky?“ otočí se na mě Rose.
S pohledem upřeným na upírky, vysávající Michalovo tělo, tiše pronesu:
„Asi ani ne. Přeci jen to byl kamarád i když se dal na špatnou stranu.“
Rose mě uchopí za ruku a pohlédne směrem k upírské hostině.
„Myslim, že příležitostí bude ještě hodně. Jak asi chutná českolipská krev?“
Vladimír Javůrek – Velkej Drak
kategorie Próza