Zlatí vlci z Raven Creek (P)

   Joe ležel mezi kameny a tiše sténal. Špičkami rozechvělých prstů si tiskl ošklivou ránu na břiše a koutkem oka pozoroval vodní proud, jak odnáší kroutící se pramínky jeho vlastní krve. Ale kdo je Joe a kde se tu vzal? Pro zodpovězení těchto otázek bude lepší vrátit se o pár měsíců zpátky.

   Joe si dříve vedl něco, co by se dalo nazvat deníkem. Do notesu si jednoho dne zapsal: „25. listopadu 1868 jsem v Raven Creek našel to, o čem se tady všude tolik mluví – ZLATO. Nemám ponětí, kdy se tam budu moci opět vrátit. Vypadá to na tuhou zimu, ale mně se nechce čekat až do jara.“

   K Joeově nesmírné smůle se tři dny po tomto zápisu začal valit z oblohy sníh v hříšném množství, a bylo by tedy nesmírnou pošetilostí vypravit se do kopců a hor nad Little Swamp, jak se jmenovalo malé zlatokopecké městečko, kde Joe žil se svými dvěma staršími bratranci Lukem a Jackem a jejich matkou Cindy.

   Od té doby už Joe do deníku nic nenapsal. Když totiž celé dny sněží a nic se neděje, nemáte přirozeně o čem psát. A tak se sešit válel pod postelí v pokoji, kde Joe a jeho bratranci spávali. Jediný, kdo z notesu občas oprášil prach, byl Jack, jenž z něj Lukeovi nahlas předčítal úryvky sentimentálních poznámek o Joeových láskách z Little Swamp a okolí. Dva bratři tak strávili nejeden dlouhý zimní večer. Nasávali do plic voňavý odér balených cigaret a královsky se bavili na Joeův účet.

   Uplynulo několik měsíců od doby, kdy se dotkly země první sněhové vločky, a Joe se napůl potají vypravil na cestu. Během zimy si sehnal potřebné zlatokopecké náčiní, které mu chybělo, takže teď už konečně mohl bez okolků vyrazit. Tetě Cindy ani bratrancům neřekl, kam doopravdy jde, ale zamumlal něco v tom smyslu, že ve vedlejším městě je sháňka po dělnících na opravu staré radnice. Jedinou mezerou v Joeově plánu byl fakt, že v sousední obci žádnou radnici neměli. Ale co, pomyslel si. Vždyť neměl v plánu se vracet, tak na rafinovanosti výmluv pramálo záleželo.

   Joe se dlouho plahočil nehostinnými horami. On i jeho kůň museli zdolat uzoučké cestičky mezi roklí a studenou skalní stěnou a přebrodit několik smrtelně ledových potoků a říček, jež často odnášely zbytky už rozbitých ledových ker. V některých místech se Joeovi půda drolila pod nohama a kamínky padající do hlubin se odrážely od skalních převisů a vydávaly podivné cinkavé zvuky. Když to Joe slyšel, jeho touha po dlouho očekávaném zlatě se ještě prohloubila.

   Po třináctém dni putování stanul Joe konečně na plošince, ze které bylo vidět skalami kryté údolíčko, jímž protékala říčka plná velkých balvanů. Měl chuť zakřičet radostí, ale neudělal to. Raději se se svým koněm uchýlil o pár kroků dál, kde si už před několika měsíci vytipoval schůdnou cestu pro něj i pro své zvíře.

   Dvacet minut nato už byl dole. Přivázal otěže k nižší větvi jedné z všudypřítomných borovic a doběhl k řece. Sundal si boty, vykasal si nohavice a vstoupil do proudu. Voda byla tak studená, až mu po celém těle naskočila husí kůže. Zalovil rukou v písku a vytáhl z něj hrst kamínků. Chvíli je probíral, až narazil na jeden, který byl leskle žlutý a sluneční paprsky se od něj mihotavě odrážely na všechny strany.

   „Zázrak,“ zašeptal tiše. Teď už vítězoslavný skřek neudržel a jako šílenec se nahlas rozesmál, až několik černých havranů sedících na větvi nejbližší borovice vzlétlo k nebi.

   Od té doby měl Joe napilno. Ještě téhož dne si postavil stan a pokácel strom, z kterého nazítří vydlabal umě zhotovená koryta, která nainstaloval po proudu, aby jimi tekla voda a usnadňovala mu práci s rýžováním zlata. Také si na jedné borovici zřídil kalendář, který spočíval v tom, že do kůry stromu každý den vyryl nožem jednu čárku.

   Po několika dnech dřiny měl už slušnou hromádku malých zlatých nuggetů. Bylo úžasné, kolik zlata se zde nacházelo. Osmý den se však stala příhoda, která přinutila Joea k zamyšlení. Večer, když šel spát, cítil něco, co mu připadalo jako slabý závan kouře z cigarety. Jak se sem proboha mohl ten zápach dostat? Další věcí, která mu vrtala hlavou, byl havran, který se objevil asi třetí den po jeho příjezdu. Černý pták byl větší, než všichni ostatní, co v horách okolo potoka žili. Havran se Joea ani trochu nebál. Kradl mu kusy oběda i večeře div ne z talíře a brzy si osvojil zvyk sedávat na několik kroků od zlatokopa a čistit si peří třeba i celý den. Joea brzy jeho přítomnost přestala dráždit a zneklidňovat. Nakonec byl rád, že má ve své samotě někoho, kdo mu může dělat společnost, a přitom se s ním nemusí dělit o zlato. Joe mu dokonce dal jméno – Lewis.

   Havran Lewis čas od času odlétával za potravou do hor. V těch dnech, kdy byl pták pryč, měl Joe pocit, že se mu celý svět hroutí pod rukama. Zlata našel sotva desetinu toho, co narýžoval obvykle, a koryta, jež nedávno zhotovil často padala nebo se zablokovala kameny. Joeovo štěstí se opět vrátilo až tehdy, když Lewis přilétl zpátky. Jednoho dne se ale událo něco, co Joea nadobro utvrdilo v existenci havraního štěstí a smůly. Lewis byl tehdy pryč asi týden a zlatokop měl pech jako nikdy. Ryba, kterou se mu podařilo chytit k večeři, mu nějakým nepochopitelným způsobem spadla do plamenů a spálila se na uhel. Rozhodl se tedy, že si opatří něco jiného. Protože byla téměř tma, Joe už ani nevěřil, že by snad mohl něco ulovit. Přesto vyšplhal na plošinku nad Raven Creek a zamířil hustými vysokými keři dál do hor. V tom okamžiku ale uslyšel podivný zvuk připomínající tiché hluboké mručení. Zlámal několik keřových větví, aby mohl lépe projít, a ke svému nesmírnému zděšení stanul před obrovským hnědým medvědem grizzlym, jenž si ho prohlížel s tupým nevyzpytatelným výrazem v krví podlitých očích. Joe se zastavil a s hrůzou vepsanou ve tváři zůstal nehybně stát. Medvěd hlasitě zabručel a vykročil směrem k smrti vyděšenému muži. V té chvíli něco zasvištělo vzduchem a velký černý pták usedl na pařez za grizzlym. Medvěd ho zřejmě neviděl, ale stejně jako by ho napadlo něco lepšího než sežrat Joea, otočil se a odešel. Lewis skřehotavě zakrákal. Později, když Joe seděl hladový u ohně, byl si naprosto jistý, že mu Lewis zachránil život.

   Třicátý osmý den měl Joe sedmdesát uncí zlata. Tenhle potok je Boží dar, napadlo ho vždy, když našel kousek toho úžasného a třpytivého žlutého kovu. Představoval si, jak bude žít, až se jednou vrátí do normálního civilizovaného světa bez temných havraních křídel. Jako král, pomyslel si.

   V dalších týdnech zlata ani Joeova odhodlání vůbec neubylo. Spíš naopak. Žlutého kovu bylo stále dost a Joeova touha po něm se proměnila v chorobnou horečku. Od východu slunce do té nejčernější tmy rýžoval zlato a pak, když už neviděl ani na krok, ulehl do svého stanu a tam spal až do časného rána, kdy se zase pustil do urputné práce. Už jen zřídka se vydával na lov a někdy vydržel bez jídla tvrdě pracovat celé dny. Tváře mu zarostly vousem a kolena u kalhot měl od věčného klečení odřená a děravá. A snad právě jeho posedlost bohatstvím zavinila, že necítil pach kouře, který byl den ode dne silnější. Ale ani člověk stíhaný zlatou horečkou si nemůže nevšimnout čerstvého otisku v měkkém písku, jejž na onom místě způsobila cizí lidská noha, která zde před několika hodinami stála.

   Joe se utěšoval, že to mohla být jeho vlastní stopa, ale sám tomu doopravdy nevěřil. Ten den zjistil, že Lewis opět zmizel.

   Joe spočítal čárky, které si nožem vyrýval do kmenu borovice. Ke svému údivu zjistil, že tu bude už skoro tři čtvrtě roku. Pravda, ochladilo se, a dokonce i těch pár listnatých keřů, co v horách bylo, začalo ztrácet listí, ale devět měsíců? To nemůže být pravda.

   Dvanáct dnů po zmizení Lewise měl Joe takový mizerný pocit. Něco hluboko v duši ho sžíralo a nedovolilo mu pořádně se soustředit na práci.

   Před několika týdny zjistil, že se největší kusy zlata najdou pod mohutnějšími balvany v řece. Též v ten osudný den převracel kameny a hledal pod nimi valouny zlata. I přes Lewisovu nepřítomnost zrovna našel jeden obzvlášť velký, svým tvarem připomínající podivný rohlík, když se ozvala rána – ohlušující a jakoby přicházející z veliké dálky. Joe klesl na kolena a padl obličejem do vody. Kdosi k němu přišel – byl cítit tím povědomým cigaretovým zápachem – a s heknutím otočil Joea na záda, aby se mu mohl podívat do tváře.

   „Jacku?“ hlesl tiše Joe. Bratranec Jack s podivně nepřítomným úsměvem přikývl a zvedl se od Joea. Něco křikl po svém bratrovi, který stál kousek od nich trochu provinile třímaje v ruce pušku, z jejíž hlavně stoupala tenoučká nitka kouře. A Joe tam ležel mezi kameny tiskna si ránu po kulce, která mu zády vnikla do těla, prošla břichem a zaryla se do stromu.

   Jack pokynul Lukeovi, aby šel za ním. Ten se chvíli rozmýšlel a pak vytáhl z kapsy jakýsi notes a hodil ho na zem. Byl to Joeův deník, ve kterém stálo psáno: „25. listopadu 1868 jsem byl v Raven Creek a našel jsem to, o čem se tady všude tolik mluví – ZLATO.“

   Oba bratři se chopili pytlů, které si přinesli s sebou a začali do nich cpát žlutý kov z krabiček, sáčků a dokonce i sít, které byly zavěšeny pod dřevěnými koryty. Poslední Joeův kus zlata v celých horách byl ten velký rohlíkovitý valoun, jenž ležel pohozený vedle jeho těla. K němu se oba dostali současně. Ve stejné chvíli ho uchopili každý za jeden konec a pohlédli svému bratru do očí. Ani jeden z nich nevypadal, že by se chtěl kořisti vzdát. Zvedli se tedy a s pěstmi stále zaťatými kolem kusu zlata položili valoun i oba nadité pytle na veliký kámen mimo řeku. Luke se zničeně sesul na zem, opřel se o skálu a zarputile Jacka pozoroval. Ten následoval bratrova příkladu a posadil se zády ke stromu. Tak tam oba seděli a oči jim těkaly z pytlů na bratra a zase zpátky na zlato. Jack i Luke bříšky prstů nervózně bubnovali na pažby svých revolverů. Tak to pokračovalo do té doby, než byla úplná tma. Jeden druhého sice neviděl, ale oba si byli jisti, že ten druhý stále nehybně sedí a hledí do temnoty před sebou.

   Muselo být něco okolo půlnoci, když na nedalekou borovici usedl velký černý pták a ozvěna nesla černým Raven Creekem dva ve stejnou dobu vypálené výstřely, jež brzy zanikly v ničivém tichu kolem.

 

Agáta Kestřánková

Kategorie Próza