Zlomená ruka (P)

    „I příroda chce svoje,“ řekl Feri, když jsme zavírali garáž. „Nezapomněls kytaru?“ zeptal se a zařadil rychlost. Znal jsem Feriho hezkých pár roků, dřív jsme spolu hodně jezdili. Vzpomněl jsem si na jeden takový vandr a povídám...

„Nebuď sentimentální,“ řekl Feri a podal mi láhev piva. Teprve teď jsem si všiml, že jich vezeme na zadním sedadle celou basu. „Zahraj něco,“ pobídl mě a sáhl pro kytaru. „Ne, radši ne,“ podíval se na svoje tuzexové sako – „je celá od smoly.“ – a otočil knoflíkem na přístrojové desce.

„Vysílá Hvězda,“ zapraskal tranzistor. „Hvězda jako hvězda,“ poznamenal k tomu Feri a zdvihl oči k obloze. „Snad nebude pršet,“ řekl jsem. „Můžeme přespat v autě,“ řekl s dobráckým pocitem majitele, „to zmáčkneš takovej knoflík,“ hlaholil vesele. Zavřel jsem oči.

Byla noc před pěti roky. Seděl jsem v příkopu u silnice, Feri stopoval. Zatínal jsem bolestí zuby. Pravou rukou jsem nemohl ani pohnout. Auta na nás výsměšně mrkala, nikdo nezastavoval. Byl jsem v nitru zlomený jako byla zlomená moje ruka. Feri zuřivě mával. Neustále ho oslňovaly reflektory – v jejich světle si však každý rozmyslel zastavit otrhanému trampovi. Feri se stále odvažoval dál od kraje silnice a sotva vždy stačil uskočit. Obličej se mu zaléval potem. „Mastňáci! Ty mastňáci!!!“ sípal Feri vyčerpaně, „já jim ty plechárny rozsekám!“ – oblohu přetnul blesk.

„Lehnu si na silnici,“ vykřikl Feri...

Probudil mě prudký náraz.

„Pitomče, proč sis nenavlík bezpečnostní pásy?!“ uslyšel jsem Feriho jakoby z mlhy, „jen tak tak, že jsme toho vandráka neporazili.“

Cítil jsem, že mi ohmatává ruku. „Stopoval... on stopoval?“

„Napij se,“ řekl Feri místo odpovědi, „máš něco s rukou,“ a zařadil rychlost.

Byl jsem v nitru zlomený jako byla zlomená moje ruka.

Jiří Nekvapil – Sint

3. místo v kategorii Próza pokročilých