Zpoždění slunečního vlaku (P)

   „Znáš tu trať, co jezdit po ní je tak zrovna k zbláznění, v semaforu místo lampy svítěj kosti zkřížený.“ V druhé půlce vagónu někdo hrál hobousáckej song. Na dobře sezpívaný duo ho doplňoval vytrvale klapot pražců. Vlak stepoval v železnejch synkopách kolejí a za okny usínalo slunce. Tom nevnímal slova písně, zřetelně slyšel jak kytara vzpomíná molovými akordy na mládí dřeva, jemuž bylo kdysi dopřáno šeptat větrem a plakat smolou.
   Krajinu za okny ubíhajícího vlaku si podmanil pastelový žoldák podzim. Poslední záchvěvy léta pochytal do pavučin; vysáté, válejí se smutně v žlutém listí. Ořešáci nevšímavě přeletují nad umíráním trav. Čas bezohledně spěchá k sněhům. Tuláci podobni mátožným stínům míří k jihu neklidem ptáků. Zanedlouho se zem pokorně odevzdá prvním mrazům.
   Tom vyšel z náraží a zamířil přes sídliště do čtvrti starých činžáků. S každým krokem z něho opadávalo kouzlo lesa. Proteklo mezi prsty sevřených dlaní a vypařilo se v šedivých zákoutích. „Jsi to ty, Tomáši?“ „Jsem, mami,“ řekl a postavil tornu do kouta. „Koho jsi čekala?“ – „Měl přijít doktor, volal ho domovník.“ – „Mami, tobě se zase přitížilo.“ – „Ne, to nic není.“
   …A byly jiné dny, než jaké Tom znal. Řeku a les vystřídala městská dlažba. Kalendáře byly bez pátků. „Vaše matka potřebuje slunce, hodně slunce,“ slýchával často doktora. Jenže do města slunce nechodí, přidušeno smogem, hyne na předměstích…
   Přišlo jaro. Nahoře v kopcích se vyplakala zima usedavě táním sněhů. „Mami, pojedu do hor a přivezu ti něco, co tě uzdraví.“ Tak za Tomem zapadly dveře. Spěchal. Nikdy se nemá spěchat, nikdy nevíme, spěcháme-li dost rychle. Hory po pozdravily zelení smrků. Tom se však nezastavil, nenapil se na přivítanou s jarem. Šel stále výš, tam kde štíty podávají ruce oblakům. Tam nedosáhne nenasytný dráp smrti…
   Jsou vlaky, které se nekonečně vlečou. Černý havran strachu proklovává mozek. Jsou dveře, které se otevírají zvenčí a za nimi vyhaslé oči. Ze zad se bezmocně sesunul batoh a jeho přezky zazvonily o práh starého domu. Z ošuntělého, dálkami vybledlého rance se váhavě vysoukalo pomačkané slunce. Skutálelo se po špinavých schodech a zacinkalo ryzím kovem o dlažbu velkoměsta. Tom vyšel na ulici a potácel se černým světem. Šel, dokud pod nohama neucítil koleje. Dva ocelové hady, kteří navždy uštknuly duše trampů. Tam někde v dálce, kde jejich čára splývá s obzorem se lhostejně kutálí žlutý ohnivý míč. Jít. Jít vstříc jeho ohni.

Jaroslav Šlejmar – Kutloch

3. místo v kategorii Próza pokročilých