Bodie šel prohlížet bílé trucovité auto a do cesty se postavila Aťka. Zastavila dvě auta s řemeslníky. „Kabely? To nemáme. A spěcháme, máme tady kousek práci.“

  Z lesa zatím vyšla Míša s Honzou. Pěšky. „My máme kabely. V Hamru na parkovišti. To je pěšky nejmíň hodina cesty. Ale zatím zůstaneme s vámi.“ Pak se přidala i Saša s Vaškem. Bez kabelů, ale s dobrou náladou. A z lesa pomalu vyjelo modré auto. Joko, Pavlís a spící lední medvídek. „Kabely? To nemáme.“ A odfrčeli ku Praze. Chvíli po nich odjížděl z kempu Tom s rodinkou. „Kabely? To nemáme.“ A odfrčeli kamsi k Neumětelům. Kroužek kolem bílého auta přestal řešit startování a začal si vyprávět veselé příhody ze života.

  A z lesa vyšli v družném hovoru bratři Slováci. D´Ady, Frico a Seppa. Jejich auto parkovalo za druhou hromadou klád. Kabely neměli, ale ihned se přidali k debatnímu kroužku. Bylo jich teď deset a smích zesílil o dva decibely.

  Aťka stopla ještě sympatickou cyklistku. Viditelně ji mrzelo, že má kabely doma v garáži a ještě víc litovala, že není trapsavcem a nemůže se zapojit do kruhu kolem trucujícího auta.

  A Aťka stopovala dál, protože měla svůj tajný tip. Tapi, Salim a jejich legendární Focus. To musí vyjít! Focus se vyplížil z lesa naložený tak, že dřel podvozkem o zem. „Kabely? To nemáme.“ Tapi se Salimem ale okamžitě vystoupili a zapojili se do debaty. Výbuchy smíchu roztřásly celý les. V tu chvíli už většina zúčastněných litovala, že není sobota. To by tady zakempovali a v dobré společnosti strávili minimálně jednu noc. Do všeobecné rozpustilosti přišel najednou Salim s geniálním návrhem. „Já vám tady nechám Tapi jako rukojmí a odvezu Honzu k jeho autu a kabelům.“

  „A jak se Tapi dostane domů??“

  „Ona už si nějak poradí!“

  Tapi ochotně souhlasila, protože takové lesní společenství je lepší než všechny cesty do Brna.

  Salim s Honzou odjeli k Hamru a z druhé strany lesa se vynořilo poslední trapsavecké auto. Hafran s Vokounem plánovali klidnou cestu do Plzně a deset psavců na nejbližší křižovatce opravdu nečekali. Skoro to vypadalo, že ani nezastaví, ale Aťka se statečně vrhla před kapotu. „Kabely? To nemáme.“ Odpovědí byl hromadný smích. A pak Hafran vystoupil, otevřel zadní dveře, sáhl pod hromadu trapsaveckých materiálů a jistou rukou vytáhl startovací kufřík. Zapojil dvě svorky, zablesklo se a bílé auto pokorně nastartovalo. Debatním kroužkem proběhlo viditelné zklamání.

  Hafran s Vokounem odsvištěli k Plzni. Georgina s Petrem a bílým autem mířili k Jičínu. Kamarádi Slováci vyrazili k hranicím republiky. A od Hamru přijel Honza s dodávkou a úplně zbytečnými kabely. Všechny z bývající pěšáky i s batohy nacpal do dodávky a na parkovišti v Hamru pro nás skončil 51. ročník Trapsavce.

Nesoutěžní kvízová otázka za sto bodů.

Jak se Tapi dostala do Brna?

1. Odvezl ji Salim.

2. Odvezli ji Aťka a Bodie.

3. Stopem.

4. Šla pěšky.

5. Zůstala v lese a čeká na další oheň Trapsavce.

Pátek: Hned po snídani jsme se dali do práce. Vyrýt drny a udělat místo na ohniště, nadělat dřevo, po příjezdu kamaráda, co má tábořiště na starosti, natáhnout plachtu na kuchyň, zatímco on nám zapojoval vodu. Následovalo stavění hranice a výroba laviček i pódia pro čtení. 

V průběhu odpoledne večera se objevovali další účastníci, se setměním už nás bylo kolem padesáti. 

Knížka čtyřiceti trampských a vodáckých povídek, jejichž protagonisty jsou čtenářům dobře známí členové trampské osady Daisy. Velká část příběhů vás zavede do utěšeného kraje kolem říčky Sobotnice a Radostínského potoka, kde má osada svůj domov. S hlavními hrdiny Hárošem, šerifem Česnekem, Gábinou, vypravěčem Rookem i s dalšími kamarády se čtenáři mohli setkat jak v autorových
přechozích šesti detektivkách, tak i v romanetu Divné údolí.
Povídky jsou povětšinou veselé, ale jsou i takové, co nutí k zamyšlení, některé příběhy jsou uvěřitelné, jiné psané se značnou mírou
nadsázky, část z nich vychází ze skutečných zážitků, u ostatních pracovala autorova fantazie. Berte je prosím takové, jaké jsou.

Pro představení knihy tentokrát použijem doslov, který nenapsal nikdo jiný, než naše dobře známá autorka Jaroslava Šálková - Kavče:

Jak číst haiku Mikyho Marusjaka? Pomalu. Volně. Vnímat slovo za slovem a ve své mysli nechat postupně promítat obrazy, jak je Miky maloval myšlenkami básníka. Kráčel přitom od nádraží pěšinou v polích, lesem a loukou, toulal se ve skalách, a nebyl sám. Provázela ho malířka Eva Macholánová, aby Mikyho myšlenky zachytila i jiným způsobem, než pouze slabikami sestavenými do haiku. Doopravdy, černě malujícím štětcem, jemuž tvary a sílu věnuje vítr nad krajinou.

Tato sbírka haiku se nazývá „Pavučiny snů“. Mikyho sny nejspíše náleží právě toulavým prožitkům. Z takové pavučiny se nedá snadno vymanit, možná vůbec. Ale je v ní dobře. Tam plameny ohně zaženou chlad podzimu, úkryt pro spánek poskytne tichý les, jistotu života potvrdí opuštěný kamenný kříž v polích, a po nebi létají ptáci jako myšlenky, které teprve přijdou a přijmou podobu haiku. A nezapomínejme na skály! V toulavých snech pavučiny nechybí jejich vznešenost: Ze skalních věží / zírají duchové skal / krajinu střeží…

Různě se uvádí, že Miky Marusjak patří především k „dělníkům undergroundu“. Ale někdy nahodí bágl a vykročí pěšinou od nádraží do polí, potom za obzor do lesů ke trampským osadám - a pak se můžeme těšit na jeho nové haiku. A vnímat slovo za slovem myšlenkami malovaných veršů…

Tato knížečka, almanach či zpěvník nehodlá být nostalgickou vzpomínkou na naše mládí. Ale budeme rádi, pokud vám připomene atmosféru doby i času, ve které jsme žili a prožívali ty nejhezčí chvíle v klínu osady. Ve zpěvníku naleznete nejoblíbenější písně Kamarádů Staré řeky, a to i s dosud nepublikovanými texty a notovým zápisem kamaráda Tomáše Pergla.

V části trampské poezie naleznete básničky nejen nostalgické, ale i kořeněné trampským humorem našich osadníků - Kennyho a Dity, ale najdete i osadě věnované verše od našeho kamaráda Pepy Fouska.

Obrazovou část almanachu tvoří obrázky a malby s tématikou okolí naší Staré řeky- Berounky, tak jak je s citem, smyslem pro detail i pochopením trampské duše, namaloval včetně ilustrací kamarád Mirek Panenka.

Kniha-almanach 100 stran, barevné vydání
Grafické zpracování: Marko Čermák junior Tisk: PĚTKA s.r.o.

Vydalo nakladatelství Galén.

    Musím se přiznat, že sbírka Paměť touhy mne okamžitě zaujala svou nevšední formou přitvrzené poetiky, ale především přímočarou otevřeností, s jakou básnířka přináší svou kůži na trh.

     Autorku osobně neznám, nicméně oceňuji její neotřelou performanci na básnické scéně a osobité uchopení tvůrčí výzvy. Dokáže zdánlivě nezajímavé události svými básnickými slovy přetavit do překvapujících životných příběhů, pulzujících barvami a vybuzenými náladami. Pro své básně zvolila Regina většinou volný verš, který vyhovuje jejímu nepřehlédnutelnému záměru – nebýt ničím svazována, omezována, formována… Autorčin básnický rozlet totiž potřebuje dostatečně široký prostor, stejně jako samozřejmou vnímavost a očekávaný souzvuk se čtenářem. Její metafory, básnické přívlastky a obrazy, stejně jako básnický styl, jsou barvité a originální, nejednou ale až překvapivě drsné a šokující. Často se utíká k erotickým příměrům, které však nejsou samoúčelné pro chtěný provokující efekt, ale dodávají jejím veršům nečekanou hloubku ponoru pod povrch slov a určitý nekonvenční nadhled. Ale vedle rebelských, nesporně obsahově a formálně burcujících básní, se ve sbírce nabízí i pohodové, vnímavě tišivé verše, ukolébávající autorčinu revoltu jako přítulného psíka.  

      Nepochybuji o tom, že Reginina duše je zelená, protože jejím častým námětem se v této sbírce stává příroda, ovšem nahlížená opětně autorčiným specifickým viděním a vnímáním. Zvláštním bonbonkem v jejích básních jsou pak latinské biologické názvy a výrazy, jež samy o sobě vypovídají o jejím zřejmě hlubším zájmu o přírodu, kterou občas i personifikuje, stejně jako verši plasticky ztvárňovanou krajinu. Ostatně užívání cizích slov patří do Regininých tvůrčích procesů také jaksi samozřejmě, jako jí pociťovaná naléhavá potřeba pro celkový dojem z účelně vystavěného básnického celku. Obdobně jako občas užité nespisovné výrazy, vymykající se celkovému rázu sbírky.

      Ovšem Regina nezůstává jen u přírodních motivů, v jejích námětech našly své místo i mezilidské vztahy a také – láska, výstižně a neotřele pojímaná jako zcela nový příběh ze stránek života. I když ani v tomto případě nepodléhá přecukrovanému sentimentu, nachází cestu bez zbytečných velkých slov a uplakané dojemnosti přímo, občas i tvrdě, a bez oklik. Nikoliv ale bez citu. Cílevědomě tak buduje z cihel básní představu svého světa, do nějž můžete vstoupit, pokud dokážete rozklíčovat její poselství ukryté ve verších…

Hanka Hosnedlová

Přezdívka Kačer není u trampů příliš obvyklá, ale snad není zas úplně výjimečná. Já mám dva kamarády Kačery; jednoho z nich znám už hodně dlouho. Musím se přiznat, že si už vzpomenu, kde jsem Kačera č. I. kdysi dávno prvně potkal. Druhý z Kačerů se stal mým kamarádem docela nedávno, ale stejně jsem si dlouho lámal hlavu otázkou, kde vlastně jsem ho viděl poprvé. A vůbec netuším, proč jsem se rozpomněl zrovna ve vlaku, který mě podle Berounky vezl směrem na Křivoklát. Vždyť moje první setkání s Kačerem č. II. se odehrálo úplně jinde. Krušnohorský tramp Chrys s ním domluvil vandr do kraje pod horou Klíč. Našel jsem je tenkrát u ohně pod převisem až za tmy. Kačer měl s sebou dva kamarády z Plzně. Ráno nahlédli do mapy a zjistili, že
v okolí jsou tři vysoké kopce, na kterých ještě nikdy nebyli. Hned se jednomyslně rozhodli ani jeden z nich nevynechat. Náš návrh, že by nás mohli kousek cesty doprovodit a až potom odbočit vzhůru k vrcholům, hrdě odmítli. Vydali jsme se s Chrysem dolů do údolí, maličko obhlíželi převisy, zajímavá skaliska a průzračné potůčky. Zanedlouho nám do cesty vskočila venkovská hospoda. A ejhle; vzadu v koutě seděla trojice, kterou jsme tady nečekali! Zdatní milovníci nepoznaných výšin nám samozřejmě hned zkoušeli vysvětlit, že se sem vlastně dostali spíš jen omylem nebo zvláštní náhodou. Představit autora pouze touto veselou historkou by bylo hanebné. Vložím tedy do předmluvy ještě krátkou vzpomínku na jeden z pozdějších našich společných vandrů. Bez třetího kamaráda, který dal přednost autostopu, jsme tehdy stoupali na jeden dost zvláštní kopec. Před závěrečným strmým výstupem už mi nohy jaksi odmítaly sloužit, a tak jsem chtěl na mladšího kamaráda počkat kus pod vrcholem. Jenže on odmítal uvěřit mým zbabělým výmluvám. Nakonec by mě snad nahoru vynesl na zádech. Nezbývalo mi nic jiného než se na pěknou vrcholovou skalku sám vyplazit. A právě tam jsem dospěl k přesvědčení, že tenkrát pod Klíčem nestočily Kačera směrem k občerstvovně jeho vlastní nohy, ale spíš žízeň jeho dvou kamarádů.

Kačer se dokáže toulat divokou přírodou daleko za mořem. Když se ale pustí do psaní, zůstává aspoň prozatím v české kotlině. Rozvíjí své nevšední nápady, uplatňuje bujnou fantazii. Mění se svět, mění se
i tramping; s tím se každý po svém zkoušíme nějak vyrovnat.
V povídkách zařazených do stosedmé Miniatury se svět i tramping mění opravdu hodně!

Alfréd Schubert - Fredy

Jeho druhé Miniatury mapují tvorbu posledních let. Uvili jsem se napsat předmluvu, a to formou otevřeného dopisu:

Vážený pane budoucí trapsavecký řediteli,

Vzhledem k tomu, že jsi mne požádal o předmluvu k tomuto bezesporu hodnotnému literárnímu počinu, s mírným rozechvěním ti píši.

Abych se tohoto úkolu zhostil, musel jsem pročíst nejen tyto Tvé nové Miniatury, ale i ty staré, abych si udělal obrázek, zda a o kolik ses za ta léta posunul.

Zjištění mi navodilo poněkud rozporuplné pocity.

Coby současného trapsaveckého organizátora mi udělalo velkou radost, jak velký talent v Tobě spočívá, jak kvalitního autora naše soutěž má
a jak se posunuješ dál a dál k vyšším literním metám.

Na druhé straně mne coby soutěžícího autora vyděsilo, jak silnou konkurenci v Tobě mám. V prvním okamžiku jsem si říkal, že mne brzy doženeš, ale vzápětí jsem si uvědomil, že už se tak před časem stalo,
a že možná Ti už dýchám na záda z uctivé vzdálenosti.

Aby těch rozporuplných pocitů nebylo málo, byl by tady ještě jeden pozitivní – předsevzal jsem si totiž, že na sobě zapracuji a budu se s Tebou snažit držet krok. Snad se mi to povede.

Jsem velmi rád, že tyhle Miniatury se dostanou k našim trapsaveckým čtenářům a Tvé povídky, jimž ani jedné nechybí skvělý nápad, dobře odvedené literární řemeslo i trefná pointa, je pobaví stejně dobře, jako pobavily mne.

Těším se jak na společnou práci v Trapsavci, tak i na tvá další díla. Hlavně se ale těším na naše vzájemná klání na kolbišti literárním.

Ty by ses pak měl zamyslet nad tím, zda nenazrál čas napsat něco rozsáhlejšího, trampský román či alespoň delší novelu. Velmi bych to uvítal.

Stále ještě současný ředitel Trapsavce

Hafran

Je proto zřejmé, že si tuhle sbírku zasloužila.

Předmluvy se zhostila Aťka, které tímto dáváme slovo:

Možná. Možná se svět opravdu skládá z čárek a teček, samohlásek, souhlásek a mezer. Možná. Anebo taky ne. Možná jsme jen hrací skříňka na kliku, sedmistrunná kytara a darovaný krasohled. Možná to víme. Možná nevíme vůbec nic. Ale Štázy něco ví.

Během čtení jejích povídek vám možná vystydne kafe. Budete lapat útržky skutečností, viditelných přátelství i zajímavých míst. Budou vás bolet nohy, protože vaše vandry budou stejně romantické jako realistické. Vaše pravda bude stejně ironická jako hluboká. Zanecháte své otisky na modrých sedadlech vlaků. Projdete vyhřáté lesní cesty, proplujete meandry zarostlých řek. Bude vám blednout měsíc, šedí koně potáhnou nebem. Budete slyšet hlasy a budete pršet. Budete ukládat ptáky do hnízd, mrznout na lavičkách, věřit síle záchranářů. Budete nemocní jarem. Budete lapat slova, aby vám neuniklo ani jediné. A pak najednou otočíte poslední stránku a bude konec. Vysokohorský, pravdivý, přemýšlivý.

Něco byste udělali jinak? Možná…

Beatnikom je stále zima – Peter Jokl - Joko (Partizánske)

Poezie do 23 let

1. místo – Hymna – Viktorie Šebelíková (Nové Jirny)

2. místo – Mysl toho kdo miluje – Ema Lorencová (Ústecký kraj)

3. místo – Usínám na loukách – Eliška Májková (Vřesina u Ostravy)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Víla – Klára Soukupová – Kája (Čermná nad Orlicí)

2. místo – Bábovka – Linda Kastlová (Holýšov)

3. místo – Nový druh – Linda Kastlová (Holýšov)

Poezie nad 23 let

1. místo – Mince na dne lesných studní – Eva Kováčová – Seppä (Kalná nad Hronom)

2. místo – Povzdechy – Lenka Hejdová – Majdalenka (Třtice)

2. místo – Podzimní ráno – Roman Szpuk – Darmošlap (Vimperk)

3. místo – Málo Fénixov a príliš mnoho vrán – Marta Furdíková – Šmidla (Turecká)

Próza nad 23 let

1. místo – Grand Canyon, srdce Ameriky – Kristián Melleš (Praha)

2. místo – Trnová hora – Roman Szpuk – Darmošlap (Vimperk)

3. místo – Krvácející omluvy – Anastázie Nováková – Štázy (Svitavy)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Z domova domov – Adalbert Mezei – D'Ady (Pukanec)

1. místo – Stejný příběh – Marta Pelikánová – Pelda (Austrálie)

2. místo – Svitanie. Matné poludnie. Súmrak – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

3. místo – Fáze – Jiří Vídeňský (Moravské Budějovice)

Próza Oldpsavci

1. místo – Bídná účast – Jiří Hons – Murdoch (Brandýs nad Labem)

2. místo – Nejlepší spacák – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

2. místo – Neexistuje – Pavla Slepičková – Pavlís (Strakonice)

3. místo – Trapsavín – Tomáš Racek – Tom (Únětice)

3. místo – Velká konjunkce v malé obci – Petr Soldát – Harmonika (Český Krumlov)

Noví Oldpsavci

Anastázie Nováková – Štázy

Eva Kováčová – Seppä

Lenka Hejdová – MajdaLenka

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Labuť – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

Porota

Hanka Hosnedlová

Magdalena Dvořáková – Waki

Jaromír Sýkora – Garry

Miroslav Marusjak – Miky

Jiří Mika – Bacil

Beatnikom je stále zima – Peter Jokl - Joko (Partizánske)

Poezie do 23 let

1. místo – Hymna – Viktorie Šebelíková (Nové Jirny)

2. místo – Mysl toho kdo miluje – Ema Lorencová (Ústecký kraj)

3. místo – Usínám na loukách – Eliška Májková (Vřesina u Ostravy)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Víla – Klára Soukupová – Kája (Čermná nad Orlicí)

2. místo – Bábovka – Linda Kastlová (Holýšov)

3. místo – Nový druh – Linda Kastlová (Holýšov)

Poezie nad 23 let

1. místo – Mince na dne lesných studní – Eva Kováčová – Seppä (Kalná nad Hronom)

2. místo – Povzdechy – Lenka Hejdová – Majdalenka (Třtice)

2. místo – Podzimní ráno – Roman Szpuk – Darmošlap (Vimperk)

3. místo – Málo Fénixov a príliš mnoho vrán – Marta Furdíková – Šmidla (Turecká)

Próza nad 23 let

1. místo – Grand Canyon, srdce Ameriky – Kristián Melleš (Praha)

2. místo – Trnová hora – Roman Szpuk – Darmošlap (Vimperk)

3. místo – Krvácející omluvy – Anastázie Nováková – Štázy (Svitavy)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Z domova domov – Adalbert Mezei – D'Ady (Pukanec)

1. místo – Stejný příběh – Marta Pelikánová – Pelda (Austrálie)

2. místo – Svitanie. Matné poludnie. Súmrak – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

3. místo – Fáze – Jiří Vídeňský (Moravské Budějovice)

Próza Oldpsavci

1. místo – Bídná účast – Jiří Hons – Murdoch (Brandýs nad Labem)

2. místo – Nejlepší spacák – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

2. místo – Neexistuje – Pavla Slepičková – Pavlís (Strakonice)

3. místo – Trapsavín – Tomáš Racek – Tom (Únětice)

3. místo – Velká konjunkce v malé obci – Petr Soldát – Harmonika (Český Krumlov)

Noví Oldpsavci

Anastázie Nováková – Štázy

Eva Kováčová – Seppä

Lenka Hejdová – MajdaLenka

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Labuť – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

Porota

Hanka Hosnedlová

Magdalena Dvořáková – Waki

Jaromír Sýkora – Garry

Miroslav Marusjak – Miky

Jiří Mika – Bacil

Knížku pokřtili brdskou vodou a šampaňským autorka Waki, organizátor Hafran, dále pak Čiksika, Sint a Sváťa, bez kterých by knížka nevznikla, křest uváděl Tony.

Po tomto slavnostním aktu byla kniha vydávána akcionářům, a proběhla vernisáž výstavy Literatura s vůní lesa. Součástí byla i komentovaná prohlídka, kdy návštěvníky zasvěceně provázela sama autorka výstavy Waki.

Po skončení oficiální části programu následovalo posezení kolem ohně, muzikanti hráli a bylo nám dobře.

Výstava samotná trvala od 1.6. až do 24.8.  My organizátoři děkujeme jak Waki, za její přípravu, tak muzeu v Jílovém za to, že poskytlo prostory a podílelo se na instalaci.

Čtvrtek byl vyhrazený hlavně práci. Dělalo se dřevo na slavnostní oheň, postavili jsme stožár, vyryli ohniště, připravovali lavičky, upravili jídelnu, aby se v ní dal realizovat prakticky celý program, i kdyby padaly z nebe trakaře. Kromě toho bylo potřeba připravit vše na soutěže, střelnici, nadělat zásobu dřeva pro kuchyňský oheň. Bylo toho dost, ale díky všem obětavým pomocníkům, kteří se sjeli už ve čtvrtek, jsme mohli ve čtvrtek večer s uspokojením konstatovat, že máme prakticky hotovo. Odměnili jsme se za to velmi zdařilou zpívanou.

Páteční ráno nás přivítalo deštíkem a chvíli se zdálo, že předpověď bude mít pravdu. Naštěstí se nad námi záhy ukázalo modré nebe, a zatímco mobilní aplikace tvrdila, že nám právě na hlavy prší, užívali jsme si krásného počasí a pokračovali v přípravách.

Pravdou je, že se často na nás valila hradba černých mračen, která se ale těsně před námi rozestoupila, obešla nás a pak se teprve zase spojila. Zatímco v šest kilometrů vzdálené obci uklízeli hasiči kroupy lopatami, nám ani nekáplo. Přičítali jsme to našemu slibu sobotní krvavé oběti Pajdovi, který jsme nejvyššímu trampskému bohovi dali.

V pátek odpoledne jsme zahájili program, jak Trapsavce, tak Trasy, předvedli jsme prastarou původní historickou trapsaveckou vlajku. Nový organizátor Trasy Joko pak dostal i novou, velkou vlajku trasáckou.

Následovaly křty knížek. Jednak to byla trojice Miniatur, „Ještě…“ Jirky Pachla, „Esencium trampiralis“ Sonnyho, „Kde se stýká země s oblohou“ Žabky. Ze Slovenska přijela knihu „Historie východoslovenského trampingu“ představit Amazonka, která ji také spolu s DAdym pokřtila. Svou další detektivku „Případ rozeklaného tunelu“ představil Hafran, Kutlochovu knížku „Cepování krajiny 2“ v zastoupení křtil Garry. Šklíba představila svou novinku „Hravý průvodce Brnem“. Samozřejmě byla představena i chystaná kniha k 50 ročníkům Trapsavce.

Poté Aťka s Mikym vyhlásili soutěž rychlokvašné poezie na zadaná čtyři slova: Trapsavec, traktor, hyacint a rampouch.

Následně byly z rukou Pavlís a Mikyho předány Řády letícího Pegase za zásluhy o Trapsavce. Laureáty se stali Vedoucí, DAdy, Belmondo s Bublinou, Tapi a Salim, Vokoun a Strunka, Kavče, Waki, Šklíba a Víťa, Tony, Aťka.

Závěr večera patřil recitálu Falešné karty, následovaný sejšnem, který se protáhl až do rána.

Sobota začínala mší, celebrovanou páterem Koniášem. Jako místo konání byl vybrán nedaleký obětní kámen, kde měl být Pajdovi splacen dluh za krásné počasí, které nám dopřál navzdory tomu, že zbytek republiky kropil celý víkend. První oběti, mapu a plechovku fazolí Pajda nepřijal, to nejcennější, co tramp má, flašku rumu, zase Koniáš obětovat nedokázal. Krvavou oběť v podobě figuríny loňského plagiátora, jehož totožnost se podařilo odhalit, nakonec Pajda přijal.

I další program byl bohatý. Krvinka uspořádala soutěže pro děti, Šklíba s Waki omalovánky, Aťka živé Člověče nezlob se. Byly vystaveny příspěvky v Trase. Zajímavou soutěží byla střelba ze vzduchového koltu. Díky tomu, že se střílelo na Pavlísiny karikatury porotců, kde byl terč namalován na jejich typickém atributu (Tapi měla křišťálovou kouli, Belmondo půllitr atd.), vystavili organizátoři soutěžící těžkému dilematu – získat body za střelbu do terče nebo si to vyřídit s porotci střelou do čela?

Odpoledne program pokračoval seminářem s kompletní porotou, kdy byly přečteny i příspěvky, které se umístily na třetích místech, DAdy předával bývalým i současným organizátorům slovenské Ceny Johna Hawkinse, Aťka, Joko a Miky odehrály posledně jmenovaným upravenou Havlovu hru Anděl strážný, písničkář a porotce v jedné osobě Jakub Noha odehrál recitál. Nechyběl ani knižní veletrh a vyhlášení výsledků rychlokvašné poezie. Potěšitelné bylo, že dorazila řada legend z trapsavecké historie.

Večer jako vždy začínal zapálením ohně. Fakulí se ujali Saša Ryvolová, Ranč, Belmondo a Seppa.

Losovala se tombola, četly se příspěvky, předávaly se ceny Trapsavce i Trasy, hrála muzika v podání muzikantů, kteří na oheň dorazili. Těsně před půlnocí byl předám Zlatý Trapsavec a Hafran pronesl svůj projev, ve kterém nejprve účastníky navnadil, že by mohl skončit, aby nakonec oznámil, že se ho ještě nějakou dobu Trapsavec nezbaví.

Galerie fotek z jubilejního ročníku najdete na našem Rajčeti: www.rajce.idnes.cz/trapsavecke/album/50-trapsavec-2024

U křížku v lukách – Lenka Bittová (České Budějovice)

Poezie do 23 let

1. místo – Návraty z nedokonalých rájů – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

2. místo – Kusy životů, které se mlčí – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Proximita smrti – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

2. místo – Myší války – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

3. místo – Dodávka – Linda Kastlová (Holýšov)

Poezie nad 23 let

1. místo – Len tak – Eva Kováčová – Seppä (Kalná nad Hronom)

2. místo – Tulácká píseň – Vítězslav Kaprál (Lysá nad Labem)

3. místo – Tisíc a jedenkrát – Eva Kováčová – Seppä (Kalná nad Hronom)

3. místo – Edgar mění lifestyle – Eva Suková – Blondýna (Rakovník)

Próza nad 23 let

1. místo – Plch Eda – Josef Václavík – Filo (Šumperk)

2. místo – Pochmýhl – Josef Václavík – Filo (Šumperk)

3. místo – Panděřina skříňka – Boris Černý – Boris (Praha)

3. místo – Potlach – Jan Zbořil – Zbora (Všestary)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Za hranou stolu – Jaroslav Šlejmar – Kutloch (Rokycany)

1. místo – Povidlové povídání – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

2. místo – Dvanásť hladných psov – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

3. místo – Dub – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

3. místo – Předjaří – Lenka Bittová (České Budějovice)

Próza Oldpsavci

1. místo – Keď ti Wabi visí tristo korún – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

2. místo – Bubliny – Radek Kottner – Kačer (Sudoměřice)

2. místo – Divadýlko – Jiří Hons – Murdoch (Brandýs nad Labem)

3. místo – Klekání – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

3. místo – Pingl – Václav Stričko – Vašýk (Praha)

Nový Oldpsavec

Boris Černý – Boris (Praha)

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Proximita smrti – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

Zlatý Trapsavec

U křížku v lukách – Lenka Bittová (České Budějovice)

Poezie do 23 let

1. místo – Návraty z nedokonalých rájů – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

2. místo – Kusy životů, které se mlčí – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Proximita smrti – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

2. místo – Myší války – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

3. místo – Dodávka – Linda Kastlová (Holýšov)

Poezie nad 23 let

1. místo – Len tak – Eva Kováčová – Seppä (Kalná nad Hronom)

2. místo – Tulácká píseň – Vítězslav Kaprál (Lysá nad Labem)

3. místo – Tisíc a jedenkrát – Eva Kováčová – Seppä (Kalná nad Hronom)

3. místo – Edgar mění lifestyle – Eva Suková – Blondýna (Rakovník)

Próza nad 23 let

1. místo – Plch Eda – Josef Václavík – Filo (Šumperk)

2. místo – Pochmýhl – Josef Václavík – Filo (Šumperk)

3. místo – Panděřina skříňka – Boris Černý – Boris (Praha)

3. místo – Potlach – Jan Zbořil – Zbora (Všestary)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Za hranou stolu – Jaroslav Šlejmar – Kutloch (Rokycany)

1. místo – Povidlové povídání – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

2. místo – Dvanásť hladných psov – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

3. místo – Dub – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

3. místo – Předjaří – Lenka Bittová (České Budějovice)

Próza Oldpsavci

1. místo – Keď ti Wabi visí tristo korún – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

2. místo – Bubliny – Radek Kottner – Kačer (Sudoměřice)

2. místo – Divadýlko – Jiří Hons – Murdoch (Brandýs nad Labem)

3. místo – Klekání – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

3. místo – Pingl – Václav Stričko – Vašýk (Praha)

Nový Oldpsavec

Boris Černý – Boris (Praha)

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Proximita smrti – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

Porota

Iva Synáková – Tapi

Vlastimila Hlavatá – Aťka

Petr Náhlík – Vokoun

Milan Plch – Belmondo

Jakub Noha

Jan Pohunek – Přebral

CHKO Obůrky

Hafran.

Čtěte www.krajskelisty.cz/literarni-klub/30400-vzdycky-jsem-mel-a-mam-problem-rozlisit-co-je-konicek-a-co-profese-rika-skromny-spisovatel-a-celozivotni-tramp-miroslav-valina.htm?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

                        Vycházejícího slunce v Děčíně;

                        účastník ústředního tábora LČSW Tábora velkých dešťů na Sázavě na

                        Stvořidlech (7. - 17. 7. 1946), účastník Čotokvy v údolí Hučivé Desné

                        v Jeseníkách ve dnech 6. – 19. 7. 1947;

                        1951 emigroval do Rakouska a 1953 do Kanady; 26 let pracoval pro

                        Canadian Forestry Service; od roku 1968 se angažoval v československém

                        národním sdružení v Kanadě, podílel se na vydávání Calgarských listů a od

                        roku 1987 na vydávání Edmontonského zpravodaje; v Kanadě organizoval

                        woodcrafterské tábory pro mládež (cca 15)

* 2.  1. 1964 Jaromír Rygl – baskytarista kapely Fešáci (1992 - 1999) a Taxmeni (od

                        března 2018)

                        /*Ústí nad Labem/

* 3.  1. 1969 Eduard Štěpař – Střep (T. O. Fetišáci) – ve volném čase cvičí Kung-fu;

                        prozaik a publicista – publikace: Hrdinové Gunfu (sbírka povídek, předmluva

                        George Huška, Ivan Rzounek a Pavel Macek, ilustrace Jindřich Burcal –

                        Schonbesser, vlastním nákladem, 2011; Hrdinové Gungfu (překlad do

                        angličtiny; nákladem vlastním, 2012); povídku s názvem Dřevěný muž

                        zfilmovali studenti Filmové akademie Miroslava Ondříčka;

                        trapsavec – sbírka povídek Děs pod širákem (předmluva Jana Nešťáková –

                        Saxana, edice Trapsavecké miniatury č. 62, 2017), komiks Mistr Shaolinu

                        (ilustrace Matyáš Namai, na pokračování v časopise ABC, 2018); kniha Kecy

                        nemaj cenu (k autorovým padesátým narozeninám vydala Společnost Pavlů;

                        obálka a ilustrace Matyáš Namai, ilustrace Barbora Müllerová, Jakub

                        Hrdlička a autor; Praha 2019); Fetišácký kalendář na rok 2021 (trampské

                        motivy z Českého středohoří, verše a kresby, vlastním nákladem, 2020),

                        V zajetí hrůzy šílenství a děsu (redakce Karel Kouba, historická revize

                        Mgr. Petr Karlíček, Ph.D., ilustrace Jakub Hrdlička, Barbora Kicovová,

                        Barbora Müllerová, Matyáš Namai; T. O. Fetišáci, Praha, 2021)

                        /*Teplice/

* 4.  1. 1934 Ing. Richard Švandrlík (Mariánské Lázně) – skladatel, historik; porotce Porta

                        (1968; publicista - Historie židů v Mariánskýcch Lázních (Art Gallery Nataly a

                        Městské muzeum Mariánské Lázně, 2005) 

* 4.  1. 1944 Miloš Houdek – Kim (T. O. Paběrky, Kolín) – výtvarník, grafik, fotograf,

                        galerista, organizátor, porotce Trapsavce 2006;

                        básník – CESTA ČAJE /CO LZE SPATŘIT V JEDNOM ŠÁLKU ČAJE/ (vlastním

                        nákladem; prosinec 1995); sbírka básní kameny trávy hvězdy (Edice

                        Polabští básníci, sv. č. 3 – nákladem Polabské kulturní společnosti a autora

           vydalo Vespero Pardubice, 2013; druhý dotisk I. vydání); Pití čaje ve volné  

           krajině (grafický doprovod Michal Matzenauer; náklad 250 ks; Edice Polabští

           básníci – jubilejní tisk – nákladem autora a přátel vydalo Vespero Pardubice,

           2019); ilustroval sbírku básní Pavla Zdražila – Hvězdou postižený (edice

           Polabští básníci, sv. č. 12 – nákladem Polabské kulturní společnosti a autora 

           vydalo Vespero Pardubice, 2016)

* 4.  1. 1949 doc. PhDr. František Gabriel, Ph.D – historik umění a archeolog,

                        vysokoškolský pedagog, autor prací z oboru historie a archeolog, publicista

                        (Fenomén trampského hnutí a jeho formální projevy v severních

                        Čechách; in: Individuální a masové rekreace v okolí velkých industriálních

                        měst v 19. - 21. století; Togga, 2014); kniha Helfenburk;

* 5.  1. 1974 Iva Spurná – Draculea – redaktorka, spoluorganizátorka Bloudění, Zlatá

                        horečka; spolupořadatelka Trapsavce v letech 2000 - 2014; básnířka a

                        prozaička (Trapsavec); sbírka povídek a básní Z trní (edice Trapsavecké

                        miniatury č. 8, 2012); publicistka – průvodce Kam na víkend: Krušné hory

                        a Karlovarsko, 2008; editorka časopisu Puchejř (1994 - 2010), Portýr v Ústí

                        nad Labem; editorka internetového serveru hrady.cz;

† 5.  1. 2019 Petr Ludvík – Albín (1. Ornitologická letecká peruť) – akordeon v trampské

                        kapele Krůpěj - Sklepy (1983) a Sklepy (1984 - ?);

                        diskografie Krůpěj - Sklepy - MC kazeta (1994) a CD z živého vystoupení

                        (2005)

† 5.  1. 2019 PhDr. Milan Jankovič, DrSc. – literární teoretik, historik a editor (kniha Trn               

                         v zrcadle doby, 1984)

* 6.  1. 1924 Earl Eugene Scruggs – banjista (vymyslel tříprstovou hru na pětistrunné

                        banjo)

* 6.  1. 1954 Ing. Jiří Mika – Bacil (T. O. RiBaBi-Bo-HoSaMa, Kladno dříve Unhošť) –

                        původně programátor, poté knihovník a ředitel (2013 - 2018) Studijní

                        a vědecké knihovny Středočeského kraje; prozaik (Trapsavec 1980 a 1982;

                        Zlatý Trapsavec 1982);

                        Jedu ven (sborník povídek; předmluva J. Pohunek – Přebral, ilustrace V. Černý

                        – Dewi; Trapsavecké miniatury – Zlaté legendy č. 78, Plzeň, 2018)

                        publicista - založil Kulturní revue Kladno Záporno (2006 – 2018) pro č. 6 (jaro

                        2009) napsal mimo jiné text „Trail bratrů Ryvolových“ (2009);

                        Česká nezávislá literatura v ohlasech (výběrová bibliografie knih a článků

                        od roku 1990, uspořádali František Knopp, Jiří Mika, Jan Wiendl; Praha,

                        Primus, 1994 a 1997), Nakladatelské Kladno : z dějin kladenské knižní

                        kultury (Aleš Zach; slovník osobností zpracovali Eva Wróblewská a Jiří Mika;

                        Kladno, Středočeská vědecká knihovna, 2007)

                        spolupracuje s kladenským spolkem Halda, který vydal jeho knihy

                        Mezi alembikem a spilkou (Svět sládka a spisovatele Otakara Zachara;

                        Kladno, Halda, 2012)

                        Třísky na duši: kladenské roky Jiřího Koláře (Kladno, Halda, 2021)

* 6.  1. 1974 Radek Smejkal – Tanečník (S. T. O. Peklo, osada U sv. Antoníčka, Pardubice)

                        – řezbář a sheriff a člen Rady starších Klubu trampů řezbářů; 38. výstava

                        Klubu trampů řezbářů - Zlatý červotoč 2008, 39. výstava Klubu trampů

                        řezbářů – Zlatý bobr 2009;

           provozuje taneční školu v Pardubicích, čtvrtfinalista Mistrovství ČR

           v Latinsko-amerických tancích;

† 6.  1. 1989 Zdeněk Hanžl – Kaltyš (zakládající člen T. O. Karabina, 1968) – vedl osadní

                         sbor T. O. Karabina v letech 1968  - 1970; člen trampské skupiny Karabina

                         v 70. letech; zahynul při autohavárii na E43 poblíž Lipůvky;

                         /† poblíž Lipůvky/

* 7.  1. 1929 Prof. PhDr. Antonín Jašek CSc. – Starosta – profesor LF UJEP Brno; řezbář

                        zakladatel skupin Valašský soubor Zbýšov, Hejkalové a Roveři Zbýšov

* 7.  1. 1949 Jiří Stegbauer – Jura (Tábornický klub Modré šípy) – básník Tramp (1968 –

                        1971), publicista, redaktor, vydavatel (nakladatelství Ostrov)

                        knihy – básně – Doušek na dně (MF, edice Kroky 1976), Andělé v noční

                        zahradě (Ostrov, 2019);

                        zastoupen ve sborníku Pozvání do krajiny (MF, 1975), Kdybychom nechodili

                        slepí po cestách (2000), Blízkost (2005), Berly paměti (2018), Řadové sestry

                        (2018), Zrcadlení (2018),

                         /*Poděbrady/

* 8.  1. 1974 Jaroslav Šefl – textař a skladatel (píseň Chata pod sněhem)

* 9.  1. 1909 Dobroslava Dolínková (poté Čejková) – woodcrafterka; členka kmene Bílého

                        Slunovratu

* 9.  1. 1944 Josef Kučera – Kobra (T. O. Lone Star, poté T. O. Howgh, Teplice) –

                        zakládal Divadélko v Černé kuchyni v Teplicích (spisovatel, a dramatik

          Alex Koenigsmark, písničkář Karel Kryl, spisovatel Václav Dušek), publicista

          Tramp (1970 - 1971), od roku 1970 spolupracoval na propagaci

          Folk & country festivalu a spoluautor publikace Dvaatřicet trumfů (podle 32

          účinkujících); redaktor a publicista kreslíř v časopise Portýr (od roku 1970),

          portovní propagace;

          karikaturista, organizátor Saloonů kresleného humoru (první – J. Vyčítal –

          17. 12. 1970 v Malostranské besedě);

          Ilustroval publikaci Vádemékum pro každou životní situaci, aneb, Průvodce   

          životem - od kočárku do důchodu (1984)

          prozaik – povídka Kudla in Trail č. 1/1969, povídka Trampský časopis in

          kniha ČAJ S PŘÍCHUTÍ JEHLIČÍ (Praha, Carmen, 1992); a povídka O člověku,

          který měl opravdu rád pivo in kniha POTLACH aneb ČAJ S PŘÍCHUTÍ 

          JEHLIČÍ A RUMU (1998);

          po roce 1989 se podílel na obnovení Strany mírného pokroku v mezích

          zákona;

* 9.  1. 1944 Jiří Nepustil – Nepu (T. O. Paběrky) – textař

* 9.  1. 1964 Lenka Vostry (dříve Slabá) – zpěvačka skupin Kliďánko a Střepy Jihlava,

                        Nezmaři (1985 - 1988), Spirituál Kvintet (1989); Žalman a spol. (1990 –

                        1995; 19. 9. 1994 se provdala v Telči za Ádu Vostrého; žije v Edmontonu

*10.  1. 1919 Miroslav Roudný – Medvěd – woodcrafter, člen kmene Wahpeton;  člen               

                          Kmene pražských woodcrafterů;

             Narodil se v Praze a vyrůstal na Žižkově. Po ukončení studia na reálném

             gymnáziu v Křemencově ulici v pražském Novém městě se věnoval

             bohemistice na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byla zprvu

             předmětem jeho zájmu dialektologie oblasti východních Čech. Tento jeho

             zájem pramenil částečně také z toho, že s rodinou Roudných byl spřízněn i

             jeden z nejvýznamnějších českých jazykovědců, Jan Gebauer.

                          Byl ženatý a byl otcem dvou dětí, syna a dcery.

                          Jako jazykovědec působil celý život zejména v oblasti terminologie. V popředí

                          jeho zájmu tedy stála nejen praktická stránka terminologie různých odvětví

                          lidské činnosti (co a jak se nazývá), ale i její hlubší kontext a kořeny. Tedy

                          jakým způsobem jsou názvy v jednotlivých odvětvích tvořeny, přejímány, jak

                          se vyvíjejí a jaký je jejich "život" v rámci češtiny jako celku.

                          Od roku 1950 působil v Ústavu pro jazyk český. Byl ovlivněn dílem

                          rakouského terminologa Eugena Wüstera i odborníků z tehdejšího

                          Sovětského svazu a chápal profesi terminologa „nejen jako praktickou péči

                          o odborné názvosloví (jednoho oboru nebo názvosloví vůbec), ale také jako

                          nauku, popř. teorii o tomto druhu pojmenovacích prostředků a jejich

                          uspořádání“.

                          Aktivně se podílel na tvorbě a zavádění nových odborných termínů do

                          češtiny, zejména v oblastech hutnictví a hornictví, dalších technických,

                          strojírenských a stavebních oborech, a v několika dalších odvětvích. Měl

                           mimořádný rozhled a disponoval až encyklopedickými vědomostmi.

V sedmdesátých letech dvacátého století byl členem Názvoslovné komise ČÚGK a podílel se na její práci zejména v oblasti odborné terminologie ke standardizaci geografických jmen, ale i v mnoha dalších oblastech díky svým rozsáhlým vědomostem.

Jeho působení přesahovalo i na pole mezinárodní – Československá terminologická komise, jíž byl dlouholetým předsedou, byla součástí Mezinárodního terminologického výboru ISO/TC 37.

             Zemřel v roce 2004 a je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

                          Publikace O české terminologii (spolu s Bělou Poštolkovou a Antonínem 

                          Tejnorem, Academia, Praha, 1983)

                          /*Praha/

*11.  1. 1894 Jaroslav Vogel – dirigent, šéf opery, muzikolog, publicista, skladatel a textař

                          (hudba Až jednou - text F. Kudrna, text Tulácká - hudba R. W. Ford)

†11.  1. 1944 Arnošt Hofbauer – malíř, grafik, ilustrátor, pedagog

*12.  1. 1909 Jaroslav Krsek – Jerry Packard (deputy šerif T. O. Hobart Camp, T. O. Gold

                          Hyde) – zakladatel campu Dice Camp (Zlaté dno); publicista v časopisu Naše

                          osady (1929 - 1931) a Camping (1933 - 1934); v r. 1935 vedl (s V. Dědkem,

                          A. Hodkem a G. Vlkem) v Nedělním listě trampskou rubriku Jedeme za

                          romantikou; odbojář

/† Osvětim/                         

†13.  1. 1994 Zdeněk Svoboda – Kodýtek (původně T. O. Jižní Kříž Brno, poté šerif T. O.

                         Tarantule Opava) – trampský

                          písničkář a textař (Ďáblovy kostky, Gabriela, Prázdná záplata, Vítr mládí

                          - 1992, Zlatý sen, Ztracený campy - hudba V. Šamánek - Šampus),

                          skladatel (hudba k textům V. Náhlíkové - Strunky Hlídej si romantiku, Léto

                          odchází; hudba k textům Hanky Hosnedlové - Dopis, Holka ze sna, Imaginace

                          o zlu, Jeden z mála, Kámovi, Kde jsou?, Khaki blázni, Krutej bůh náhoda,

                          Místo tak malý mít, Nedělní, Pár slov synovi, Pásmo důvěry, S nebem nad

                          hlavou, Slepá Madona, Slzy loučení, Společenská poprava, Toužení,

                          Vzpomínky, Ztráty a nálezy; hudba k textu J. Bláhy - Řešetláka - Stádo);

                          Trampský zpěvník č. 16 - příloha Tramp č. 9/1991;

                          porotce 16. ročníku Festivalu trampských písní Horní Jelení (1991);

†13.  1. 2004 Milan Prošek – Muny (Komárov) – redaktor samizdatu Lokálka;

*14.  1. 1934 Miroslav Čvančara – publicista v časopisech Camp, Mladý svět, Country styl

                          a Western World; historik české kinematografie, provozovatel soukromého

                          biografu a půjčovny filmů - soukromé kino pro 40 lidí si zřídil v pouhých

                          třinácti letech. Jeho otec a strýc vlastnili půjčovnu filmů a několik kin, avšak

                          nacisté jim většinu zabavili. Biografy jim znárodnil stát už v roce 1945. Pro

                          své přátele ale promítali i po válce. Rok po válce zabral sklepní místnost pro

                          své kino. Spolu s bratrem Františkem pak kamarádům pouštěli americké

                          grotesky, kovbojky a kreslené filmy, které získávali od rodinných přátel.

                          Později přikročili i k natočení vlastního dílka.  Do kina ke Čvančarům chodil 

                          v padesátých letech i Josef Brož, špičkový technik, který například sestrojil

                          přístroj na ozvučení amatérských filmů i pozdější eso české kinematografie

                          Miroslav Ondříček.

                          Po únoru 1948 vymýtili komunisté americké filmy z československých kin.

                          Promítání se muselo maximálně utajit před slídivými zraky sousedů. Tajné

                          heslo? „Přijď si vypůjčit knihu.“ Ani tak se rodina nevyhnula policejním

                          prohlídkám a výslechům. Kolikrát vyvázla jen o chloupek.

                          Biograf nakonec přitížil mladšímu bratrovi Františkovi na vojně v roce 1958,

                          kdy byl odsouzen za pobuřování proti republice na dvacet dva měsíců.

                          „Promítačku používal prošetřovaný při tajných schůzkách ve skladišti v

                          domě, kde bydlí. Skladiště bylo zařízeno jako kinosál a zde dle sdělení občanů

                          prošetřovaný promítal skupinám mladíků, se kterými se scházel, závadné

                          filmy. O jaké filmy se jedná, nebylo zjištěno,“ napsal v hlášení policista.

                          Kino Miroslava Čvančary skončilo začátkem sedmdesátých let. „Úřady nám

                          nařídily vyklizení místnosti, což jsme tedy s těžkým srdcem museli udělat,“

                          vzpomíná. Schody do sklepa byly posléze zaházeny zeminou a zabetonovány.

                          Dům získala rodina zpět až v roce 1989, a tudíž vchod opět zprovoznila.

                          Promítání už se tam však nevrátilo. Nebylo pro koho. Dnes je na místě jen

                          moštárna.

                          zakladatel filmového archivu, autor publikací a článků z oblasti

                          kinematografie a historie pražských čtvrtí, též spoluautor knih - Praha 1848

                          - 1914: čtení nad dobovými fotografiemi (sestavil a slovem doprovodil Pavel

                          Scheufler; spolupracoval Miroslav Čvančara, Roman Prahl, Jiří Janda,

                          fotografie reprodukoval Miloš Heyduk, Panorama, 1984), Zaniklý svět

                          stříbrných pláten: Po stopách pražských biografů (spolu s J. Čvančarou,

                          Academia, 2011) , Když u nás byl Buffallo Bill (spolu s J. Čvančarou,

                          Academia, 2017)

*14.  1. 1944 Antonín Hájek – zpěvák, muzikant, aranžér kapely Rangers; textař - písně

                          Ave Dies, Báječný bál (s M.Dufkem), Buď zdráv, Divnej sen, Hřbitovní kvítí,

                          Chvíli, Já procházel se jednou, Jullianne, Když, Klekání - hudba česká lidová,

                          Kouzelník, Král silnic, Květy dej, Láska je věc kouzelná, Mysli na to že přijdu

                          (s M. Dufkem a R. Tomáškem) Nápis křídou, Oh Shenandoah

                          (s R. Tomáškem), O. K. (s O. Juříkem), Otcova hůl - hudba Delaney Bramlett,

                          Pět set mil (s J. Vančurou), Pojď ven (s M. Duchkem), Pojďte sem,

                          Prázdné nádraží (s R. Tomáškem), Rocky Top (s M. Dufkem), Škatule,

                          Ta zem je tvá zem, Tulák, Věčné léto najdem, Vím vím, Zvedněte kotvy,

                          Žlutej pták);

*14.  1. 1964 Ronny Semerádová  (Liberec) – prozaička v časopise Tramp;                                                                                                                              

†16.  1. 1964 Bohumil Špidra (T. O. Proudy – Svatojánské proudy, Sázava) – hudební

                          skladatel (madrigalista); editor sborníku Čeští madrigalisté: Jubilejní

                          publikace: 30 let Pražského komorního sdružení 1929 - 1959 (1961)

*17.  1. 1954 Richard Lašek – perkusista jazzrockové kapely CH.A.S.A. (Brno 1977 -

                         1982), folkové kapely Folk team (1978 - 1979), rockové kapely Bronz (Brno,

                         1981 - 1983) a trampské kapely Kamelot (Brno, 1999 - 2000)

*17.  1. 1969 Ján Nožka – Šupák (T. O. Hadie údolie, Čabraď) – básník (Trapsavec 2014);

                          sbírka O chodníkoch a tak (alebo útržky pocitov);

                          jeden z autorů (historky) publikace Na vandri so Severkou /Najväčšia

                          radosť – škodoradosť (1989 – 1995)/ (sborník trampského humoru;

                          Trampské združenia SEVERKA, 2021)

*18.  1. 1939 Vladislav Morava – Larry – kytarista a zpěvák skupiny KTO v letech 1962 –

                          81; v roce 1981 emigroval do USA;

†18.  1. 1944 Josef Lucký – skladník z Týniště nad Orlicí; významný pracovník

                          KSČ, za první republiky pro politickou činnost několikrát trestán.

                          Jako „táta“ T. O. Veselá bída, pečoval o politickou výchovu mládeže. Zatčen

                          gestapem 1940, odsouzen 1942 pro velezradu, převezen do koncentračního

                          tábora Brieg (polský Brzeg), kde zemřel roku 1944.

†18. 1. 2009 Vlastimil Kačer – Buriss (Náchod) – řezbář, člen CTŘ; 29. výstava Clubu

                         trampů řezbářů - Zlatý červotoč 1999; banjista, kytarista a zpěvák v kapele

                         Nacopak Band (Náchod) a Senior Band (2005 - 2009)

†18.  1. 2019 Mgr. Svatopluk Schützner – Veverka – kněz a knihovník; woodcrafter - člen

                          kmene Wahpeton a Kmene pražských woodcrafterů (Praha);

                          studoval arcibiskupský seminář v Praze, na kněze byl vysvěcen v roce 1946. 

                          poté působil jako římskokatolický kněz v pražské arcidiecézi.

                          V lednu 1949 odešel ilegálně do Bavorska. V létě 1950 se po dohodě

                          s P. Antonínem Heidlerem tajně vrátil do Československa. Podle jeho

                          vysvětlení z roku 2002 chtěl údajně pouze zjistit, jaká je náboženská situace

                          v zemi. Na podzim 1950 se mu podařilo za dramatických okolností (jeden

                          z převaděčů byl zastřelen) dostat se za hranice.

                          Vystudoval teologii na univerzitě ve Štrasburku a na volné noze

                          spolupracoval se stanicí Radio Free Europe Svobodná Evropa).

                          Na pozvání arcidiecéze New Orleans v roce 1954 ojel do USA. Sedm let sloužil

                          ve farnostech v Louisianě, prožil krizi kněžství a v roce 1961 požádal

                          o laicizaci, tj. o propuštění ze svých kněžských slibů.

                          Na základě postgraduálního studia získal v roce 1963 na Louisianské státní

                          univerzitě magisterský titul v oboru Knihovnictví, poté odešel do

                          Washingtonu, kde v roce 1964 získal místo v Library of Congress

                          (Kongresové knihovně).

                          V roce 1966 získal církevní povolení oženit se s Miladou, jednou ze

                          spolupracovnic v katolickém podzemí v Československu, která po útěku

                          Československa strávila 12 let v Evropě a pracovala jako sociální pracovnice.

                          V knihovně pravoval jako katalogizátor, věnoval se vzácným knihám a stal se

                          nejpřednějším znalcem středověkých latinských a řeckých rukopisů.

                          V knihovně si ho pamatují jako někoho, kdo dokázal určit zdánlivě

                          nesrozumitelný text.

                          Je autorem dvou svazků Kongresové knihovny, které podrobně popisují

                          soubor textů ze středověku, které knihovna delší dobu vlastnila, ale nebyly

                          katalogizovány, a proto byly do značné míry neznámé.

                          V roce 2003 odešel do důchodu a zahájil práci na autobiografii.

                          Kromě znalosti latiny a klasické řečtiny hovořil plynně šesti evropskými

                          jazyky a v několika dalších jazycích, včetně hebrejštiny, dokázal číst.

                          V důchodu byl velkorysý k těm v nouzi. Vzpomínková bohoslužba se bude

                          konat na jaře v katolickém kostele sv. Josefa ve Washingtonu, DC.

                          /†Washington, USA/

*19.  1. 1934 Karel Dítě – woodcrafter, Kmen Dakota (Červený Kostelec)         

†19.  1. 2004 RNDr. Miro Vosátka – Grizzly a Mirko – skaut a woodcrafter; reklamní

                          grafik, publicista - knihy Chráníme přírodu, Toulky přírodou, Na stezce,

                         Tábornická encyklopedie                   

†20.  1. 2014 Milan Schulz – Bobřík – publicista, novinář, dramatik, básník a spisovatel;

                          woodcrafter;

                          dětství a mládí prožil za první republiky, v předvečer války i během ní; měl

                          bohémského otce, jehož nejistotu vyvažovala stabilnost a serióznost matky;

                          v letech 1944 - 1949 člen Kmene Šelem; nejprve družina Re-Whara-Hare

                          (1943), v roce 1944 z ní vznikl Kmen Šelem;

                           účastník Čotokvy v údolí Hučivé Desné v Jeseníkách ve dnech 6. – 19. 7. 1947.

                           prožil poválečný rozlet při studiích literatury a ruštiny v době, která přála

                           mládí, ne však zdravému rozumu;

                           Po maturitě na gymnáziu vystudoval filosofickou fakultu, literární začátky

                           prožil v pestrém prostředí Literárních novin. V 50. a 60. letech byl mj.

                           redaktorem Literárních novin, Literárních listů a Listů, poté byl

                           šéfredaktorem revue Orientace. Spoluzakladatel divadla SEMAFOR

                           (SEdm MAlých FORem), následně ůsobil jako dramaturg tohoto divadla, byl

                           spoluautorem kabaretních pořadů a autorem literárních satir v kabaretu

                           Paravan s J. R. Pickem;

                           v roce 1969 emigroval do SRN, kde pracoval jako redaktor v Rádiu Svobodná

             Evropa a opět stanul ve středu dění s podnětném okruhu lidí kolem  

             společenství Opus Bonum založeného v exilu opatem Anastázem Opaskem;

             spolupracoval s exilovým časopisem Svědectví Pavla Tigrida; V zahraničí

             zůstal i po roce 1989.

             Spolu se svým synem Martinem moderoval v 90. letech pořad České televize

             Sněží.

             Knihy – Ptáče a vědma (zabásně a napovídky; Ilustrace Bohumil Štěpán,

             Československý spisovatel, 1964), Mír, mírové hnutí, křesťanská etika (výbor  

             z materiálů ze stejnojmenného sympozia, pořádaného 24. - 27. 11. 1983 Opus

             Bonum ve Frankenu, Opus Bonum, 1984), Hledání zatraceného času aneb Co

             jsem nezapomněl (1. vydání Praha: Torst, 2012), Žluté listy (2017)

                          /†Mnichov/

*21.  1. 1934 Eva Olmerová (provdaná Vaníková) – jazzová zpěvačka, která nazpívala                                              

                          i řadu trampských písní (Supraphon LP Ztracenka zpívá, LP Až ztichnou

                          bílé skály);

*21.  1. 1949 PhDr. František Vyhňák – Frank – v roce 1990 zakladatel o. s. Woodcrafter

                          ČR (Liga lesní moudrosti dětí a mládeže)

*22.  1. 1904 Jan Korda – Jenda (T. O. Dakota, T. O. Lone Star, T. O. Sumter) – zpěvák,

                          básník, textař, libretista a skladatel; zakladatel skupiny Settleři (1930);

                          trampský písničkář (150 písní – Až jednou (1930), text Až píseň poslední –

                          hudba J. Šulc, text Až ztichnou bílé skály - hudba F. Korda, Buffalo Bill, Děvče

                          jsem námořník, text Dohasly ohně - hudba V. Konvička, text Chata v lese -

                          hudba V. Konvička, text Jasmíny - hudba F. Korda, text Já a můj kůň - hudba

                          V. Konvička, text Kamarádi stárnem - hudba F. Korda, text Kluci do přírody

                          - hudba V. Konvička, text Kouzlo dálek - hudba V. Konvička, hudba Mám

                          v lese bílou cestičku - text ?. Kryšpínová, Moře Hoši, My jsme kluci očkovaní

                          satanem (1935), text Nelkej kamaráde - hudba F. Korda, Nezapomínejte

                          kamarádi, Osado zpívej, Plnokrevný kamarád - hudba A. Mošna, text Pluj

                          obláčku – hudba A. Mošna, Pojď dívko s námi, Recept na zdraví, Samotář, 

                          text Sejdeme se zas děvčátko - hudba V. Konvička, Skotská, Sotva počnou

                          ledy tát, Stará píseň, text Stará vzpomínka - hudba F. Korda, Svatojánské

                          proudy, Tam v modré dáli, Tam pod kaňonem (1929), text To je náš svět –

                          hudba V. Konvička, Tulácká, Tulácký stesk (1929), Už je tomu dávno,

                          Už nechci žít sám, Už nejsi Nevado – hudba A. Mošna, text Vlajka –

                          hudba V. Skoupý s F. Kordou (1929), Volání, Vzpomínka na Svatojánské

                          proudy, text Zašlé chvíle - hudba D. Stoljarovič, Zelený kruh;

                          od 3. 11. 1930 člen redakčního kruhu časopisu Naše osady (1929 - 1931);

                          libretista a scénárista řady lidových operet; spolupracoval s Milošem Jarošem

                          na filmu Kavárna na rozcestí a na národní hře se zpěvy Bourali jsme bourali,

                          porotce Porta (1968), porotce Trapsavce (1972);

*24.  1. 1914 Jana Lašková (provdána Pospíšilová, podruhé Rádlová) – umělecké jméno 

                          Hana Vítová – filmová (60 filmů) a divadelní herečka, zpěvačka, spisovatelka,

                          překladatelka, textařka (Hraj mi na mandolínu – hudba Markush a Reifeld,

                          Já vím, že přijde ta chvíle - hudba Dr. T. Lengyel, Poslední píseň - hudba                          

                          B. Hill a G. Brown, Zpívej mi o lásce Marjů);

†25.  1. 1969 Marie Prokopová – textařka (píseň Tulačko svádivá - hudba E. Ingriš)

*26.  1. 1939 Josef Jégr – Joe (T. O. Divous poté T. O. Jeseter) – člen redakční rady 

                          trampského časopisu Tulák (Brno, 1968); publicista a prozaik (Tramp 1969

                          – 1971 + 1990 - 1998,  Tulák Brno 1968 - 1973 + 1990 - 1992), textař

                          a básník (Zlatý Trapsavec 1971, porotce Trapsavce 1972 a 1983);

                          předseda odbočky JLC Brno (od 17. 11. 1971);

                          zakladatel kapely Tramp Evergreen Band (Brno, 1988);

                          povídky - A je to tady, Akord, Cesta za otcem Země, Cesty, Čínské stolování,

                          Dobytí Nového hradu, Lví oko, Macovy šoky, Muž z cizí planety, Neobyčejná

                          příhoda trempíře Boba, Obloha plná sluncí, Přilba, Zabil jsem člověka, Zářivý

                          Orion, Zelený vandr; básně Pro Tebe, Hledal jsem přítele, Malíř (In: část Tulák

                          s dírou v srdci ve sborníku Tulák Jožka Jégr)

                          trampský písničkář - písně Anči tančí, A tak jdu sám, Blues nemocnice

                          „U milosrdných bratří“, Bobrůvský valčík, Byl tichej večer (hudba a text Bruce

                          Duncan „Utah“ Phillips; Rock Salt and Nails; předlohou byla Zátoka od

                          Rangers), Celej den čekám (hudba Huddle Ledbetter a Alan Lomax; Good

                          Morning Blues), Čekám v ústraní (hudba Victor Young, původní text Will

                           J. Harris; Sweet Sue – Just You), Černé komando (hudba J. Jégr; text Wabi

                          Ryvola), Černý Orfeus (hudba Luiz Fernardo Bonfa; Manha de Carnaval

                          z filmu Black Orpheus), Divnej svět, Dlouhá trať (hudba Harry Warren;

                          Chattanooga Choo Choo), Hospůdka pod skálou (traditional, úprava

                          Stephena Fostera, hymna státu Florida; Old Folks at Home = Way down upon

                          the Swanee River), Hraju jazz (= Ukolébavka z ptačího ostrova = Ukolébavka

                          na ptačím ostrově = Procházka z ptačího ostrova; hudba George Shearing, 

                          původní text George David Weiss – B. Y. Forster), Hvězdnej prášek, Hymna

                          T. O. Paskripl, Ja-da (hudba Bob Carleton, Ja-da), Já mám doma holčičku

                          (= Holčička), Jaro na Bobrůvce, Ještě pár dnů (hudba Roy C. Bennett = Roy

                          Brodsky, původní text Sid Tepper; Red Roses for a Blue Lady), Jsem jen tulák,

                          Kola nocí hřmí, Kopyta když vyzvání (= Jipi jou), Má krásná zlatovlasá paní

                          (hudba Vincent Rose, původní text Richard Coburn, John Schonberger a

                          Malvin Schonberger, původní český text J. J. Paulík – Bar u zlaté plachty;

                          Whispering), Mexico (traditional); původní český text Petr Třebický, tento

                          text J. Jégr), Můj den (hudba Jiří Cvrkal – Jasňák), Námořník, Náš strýček

                          swing (= Strýček swing; hudba Roman Pokorný – Adam), Olympijská znělka

                          (znělka při osadní dětské olympiádě T. O. Jeseter), Olympijskej vlk (na nápěv

                          Mořský vlk), Ó Merien (traditional; = Ó Marien = O Marry Ann = Miriam

                          z ranče W), Osadní sen (= Jihlávka; hudba Les Paul), Píseň věřitele

                          (= Věřitelé; hudba Nellie Casman, text originálu Shlomo Steinberg; Yossel,

                          Yossel = Joseph, Joseph), Podzim (věnováno T. O. Jeseter), Pojď děvče

                          (= Pojď děvče mý, původní český text  J. Fládr – Pahorky), Poslední tango

                          (evergreen; Tango Perverso = Tango Perversico), Psanec, Půjdeš-li domů

                          (hudba George Gershwin; text se Savou Klimešem Oh, Lady Be Good),

                          Rogalo, Rozalí (hudba Bob Gibson a Lester Brown, text originálu John D.

                          Lourdemilk; Abilene, Rosaline), Setkání třetího druhu, Sluneční cejch

                          (= Samota), Stíny se dlouží (= Karavana; hudba a text Duke Ellington, Irving

                          Mills a Juan Tizol; Caravan), Stopař Joe (hudba Jarka Mottl), Štatl zong

                          (Brněnský hantec, Štatlařův song), Tak pojď si hrát (hudba W. Ryvola =

                          hudba k písni Pat a Dan), Temná noc (hudba William Christopher Handy;

                          Saint Louis Blues), Trumpeťák John (evergreen; = Trumpeťák Johny; Jezdil

                          jsem tam v Louisianě – jiný text), Tulák (věnováno Lampovi), Věčnej vlak

                          (věnováno T. O. Mikfel), Větrné počasí (hudba Harold Arlen, text originálu

                          Ted Koehler; Stormy Weather = Bouřlivé počasí), Vodácká (hudba Richard

                          Rodgers, původní text Lorenz Hart), Volá tě oheň (hymna T. O. Jeseter),

                          V šelestu křídel (hudba George Gershwin, Somebody Loves Me), Zdál se mi sen

                          (hudba Sholom Secunda, text originálu jidiš Jacobs Jacobs, anglický text

                          Sammy Cahn a Saul Chaplin, Bei mir bist du schön = Pro mne jsi krásná);

                          texty na hudbu Václava Rainiše - Dnes již nejdu spát, Kotelnický western,

                          Lidová trampská (= Maměnka = Trampská lidová), Loučení (= Pomalý

                          Begin), Marné volání, Můj milej táto (= Střelecká = Střelecká balada = Táto),

                          Píseň karbaníka, Podzimní Bigin, Střelecká, Španělské bolero (= Cowboják),

                          Já mám doma holčičku (= Holčička), Tuláci kontinentů (= Hymna všech

                          trampů), U malých ohňů, Zrádná holka,                          

                          texty na hudbu Vladimíra Staňka – Rolfa - Johny, Jsem jen tulák, Kam se Ti

                          lidi ženou (= Ekologická), Loudám se loudám, Nebuď již hochu smutnej,

                          Ontário, Pojď děvče mý, Strašidlo, Svojšice vísko náramná, Vlak beznaděje

                          (text spolu s M. Dohnalem – Fousem – Matuškou), Výprodej;

                          Hudba na texty Jany Radové – Zuzky - Velkej vandr (spolu s V. Rainišem),

                          Vobuj si boty, Ztráta z prodlení;

                          samizdatové zpěvníky - Trampské písničky Joe Jégra, 1986, Trampské

                          písničky Vl. Staněk - Rolf, 1987, Trampské swingové písničky Joe Jégra,

                          1988;

                          Trampský zpěvník č. 13 – příloha časopisu Tramp 6/1991;

                          Zpěvník Tulák Jožka Jégr (Michael Antony – Tony, 2022)

*27.  1. 1959 Luboš Malina – Máča nebo Máčenka – multiinstrumentalista (pětistrunné

                          banjo, irské píšťaly, kaval, klarinet, tarogáto, saxofon, mandolína, housle,

                          violoncello, kytara);

                          kapely Kliďánko (Náchod), Poutníci (Brno), spoluzakladatel kapely Druhá 

                          tráva (Brno, v současnosti její kapelník), Teagrass (Brno);

                          sólové banjové desky Piece of Cake, All You, Can Eat, Zákusek, Afterparty,

                          Dueling Fingers;

*28.  1. 1944 Jaroslav Merenda – Zlatokop (šerif Bonanzy) – umělecký knihař, malíř,

                          propagační výtvarník, skautský vůdce;

*31.  1. 1949 Ivan Doležal – pracoval v tiskárně; původně country muzikant, poté člebn

                         vedení FCK, propagace Porty; organizátor, redaktor (Rodokaps), publicista

                         (Gramorevue, Portýr), porotce Trapsavce (1996, 1997 a 1998), publikace

                         Porta znamená brána (s M. J. Langerem, Praha, Adonai, 2001);

                          /*Kladno/

* 1. 12. 1898 Jan Plichta – pseudonym Pavel Milan (Brno) – hudební skladatel (písně Až

                          přijdeš dívko mých snů - text Ota Olšaník, Bílá jachta - text B. Polách –

                          Žalman, Bílé kanoe - text Jára Tulák, Jižní kříž - text Jára Tulák, Já mám

                          doma nosorožce - text Zdeněk Felix, Kde jsou mé pistole - text Ruda Věchet,           

                          Když jen vítr nocí zpívá - text B. Polách - Žalman, hudba Vladimír Foka

                          a Pavel Milan, Námořníku, hochu snědý - text V. Bárová, Neznámá cesta - text

                          Jára Tulák, Píseň samotáře, Píseň severu – Bílý losos - text V. Bárová,

                          Pistolník, Řeka do noci jen zpívá, Savana - text Ruda Věchet)                       

                          /*Kouřim/

† 1. 12. 2008 Robert Lošek – Berta (šerif T. O. Šťastná hvězda – celkem 23 let, T. O. Šedí

                          Bobři) – jihočeský krajský šerif (po Gody Billovi), kronikář; v mládi člen         

                          Foglarova čtenářského klubu (8822)               

* 2. 12. 1958 Ing. Arch. Roman Svojanovský – ilustrátor Sbírek písní od táborových

                          ohňů N°1 až N°3;

                          /*Svitavy/

* 3. 12. 1903 Josef Balda – pseudonym Josef Borovec – skladatel a dramatik (Špatný

                          tramp nekňuba, aneb, Dobrý paďour Vendelín - veselohra o 1 jednání)

* 3. 12. 1908 Jaroslav Šefl – textař a skladatel (píseň Chata pod sněhem)

* 3. 12. 1933 Milan Grandtner – slovenský woodcrafter; člen rodu Deti hor v Bánské

                          Bystrici;

† 3. 12. 1943 Otomar Kefurt (T. O. Zapomenutých) – řídící učitel, člen Sokola v Praze –

                          Libni;

                          nezlomný vlastenec, zapojen v odboji proti nacistům, zatčen po udání, spolu

                          s manželkou, dcerou a švagrovou R. Procházkovou 15. 7. 1943, za ukrývání

                          ilegálního pracovníka novináře Stanislava Brunclíka, odsouzen 30. 9. 1943

                          Německým zemským soudem v Praze, popraven 3. 12. 1943 ve věznici

                          v Praze – Pankráci;

† 3. 12. 1943 Anna Kefurtová (T. O. Zapomenutých)

                          nezlomná vlastenka, zapojena v odboji proti nacistům, zatčena po udání 

                          spolu s manželem, dcerou a sestrou R. Procházkovou 15. 7. 1943 za ukrývání

                          ilegálního pracovníka novináře Stanislava Brunclíka, odsouzena 30. 9. 1943

                          Německým zemským soudem v Praze, popravena 3. 12. 1943 ve věznici

                          v Praze – Pankráci;

† 3. 12. 1943 Růžena Procházková (T. O. Zapomenutých)

                          nezlomná vlastenka, zapojena v odboji proti nacistům, zatčena po udání 

                          spolu se švagrem a sestrou Z. Kefurtovou 15. 7. 1943 za ukrývání ilegálního 

                          pracovníka novináře Stanislava Brunclíka, odsouzena 30. 9. 1943

                          Německým zemským soudem v Praze, popravena 3. 12. 1943 ve věznici

                          v Praze – Pankráci;

* 5. 12. 1953 Rudolf Koblic sr. – Ruda – trampský písničkář: písně – Co máme rádi,

                          Černej trám (text Zdeněk Beneš), Desperád (text Zdeněk Beneš), Flaška,

                          Hodiny, Láska, Obyčejnej vandr, Pacifik - Prunéřov (text Zdeněk Beneš),

                          Píseň proti paďourům (hudba Richard Černý), Proklatej dostavník,

                          Sloupkový hodiny, Strážce majáku, Špás starýho Patrika, Vínový moře

                          (text Josef Štich), Zpívající dostavník;

                          vedoucí a kytarista skupiny Verumka (*1972); malíř;

                          /jeho otec hrál ve 20. letech v oldskautské respektive trampské skupině

                          Bardi/

* 5. 12. 1978 Lenka Švehlíková (Zlín) – Gerda – prozaička (Trapsavec 1997, 2000 a 2006)

* 6. 12. 1968 Daniela Fránová – Dany (T. O. Kopretina, Plzeň) – prozaička???

* 7. 12. 1898 Čeněk Kopáček – Páček – (T. O. Ztracená naděje) – spoluzakladatel první            

                          T. O.; redaktor časopisu Proudník; publicista; řezbář, kytarista a zpěvák

                          sborů Song club, Ztracenkáři respektive Mottlova parta a poté sboru Zelený

                          kruh; spoluautor (s I. Kuthanovou, J. Mottlem a Švábem) libreta pro

                          trampskou revui Byl první May;  

* 7. 12. 1903 JUDr. Vladimír Veselý – pseudonym Rohan a Dr. V. Tolarský; advokát,

                          spisovatel, autor divadelních her, filmových a operetních libret a písní.

                          pseudonym Dr. V.  Tolarský užíval společně s dalšími libretisty - Špilarem,

                          Mírovským a Tobisem pro texty publikované v zahraničí

* 7. 12. 1963 Boleslav Studzinski – Bolek (Stříbrná Skalice dříve Brno) – básník

                          (Trapsavec 1990, 1991 a 1993 porotce Trapsavce 1995 a 1999)

* 8. 12. 1968 Jiří Jetelina – Štyrla – basový kytarista v trampské kapele Narychlo a poté

                          F. T. Prim (1990 - ?);

                          /F.T.= Flažolet+Tuláci/

† 8. 12. 2003 Václav Kašpárek – Osoch – šerif Old Pardů severní Moravy, jezdec Pony

                          Expresu, rančer, vodák, muzikant;

* 9. 12. 1953 Karel Jůzek – Long – trampský písničkář a kytarista; písně - Deštivý blues,

 Dvaatřicet loupežníků, Hráč - text J. Bláha - Řešetlák, Jarní romance, Kyvadlo,   

 Loučení, Námluvy, Námořník, Parta čtyř, Planá růže, Popěvek, Poslední blues, 

 Poslední cesta, Psanec, Půjdeme spolu, Tam v Texasu, Velkej předěl, Vím, co je

 milování, Vlak do pekla, Všichni hezcí koníci, Zimní sen, Život je láska;

† 9. 12. 1993 Václav Lacina – pseudonym Ricardo et Cosino a Cosino v trampských

                          časopisech; publicista Tramp (1929 - 1931), Oheň (1932), Camping (1933

                          – 1934); pseudonymy Máňa Frčková, Manja Frčková, Artur Kosina,        

                          V. Nebojsa, Publius Nevidius Nashorn a šifry sin, cos – debutoval 1922 ve

                          Studentském časopise, dále v letech 1923 - 1945 přispíval do časopisů Trn,

                          Reflektor, Sršatec, Pásmo, Pramen (Plzeň, 1925 - 1926), Topičův sborník,

                          Výtvarné snahy, Tvorba, Právo lidu, Dobrý den, Čin;

† 9. 12. 2013 Ota Kolář (rozený Netolický) – Týno (T. O. Klučanka , Sezemice u Pardubic)

                          – dlouholetý konferenciér Festivalu Trampské písně v Horním Jelení, od roku 

                          2008 konferoval také festival Svojšický Podzim; v roce 1990 obnovil skautské

                          Středisko kapitána Alfréda Bartoše v Sezemicích, střediskovým vůdcem byl

                          zvolen na 1. střediskové schůzi 28. 3. 1990;

*11. 12. 1958 Ludmila Nováková (dříve Kryštofová) – Dali (Praha dříve Ostrava) – 

                           redaktorka samizdatu Toulavec, básnířka (Trapsavec 1982)

†12. 12. 1998 Jaroslav Tenčl – Robin (T. O. Desperádo) – publicista, prozaik (Jižní stezka

                           č. 2-3/1968 – Toulky po pralesích karpatských a 2/1969 Dobrá rada nad

                           zlato, 3/1969 Trampování na Šumavě před čtyřiceti lety, 3/1969 Na konci

                           civilizace)

*13. 12. 1948 Petr Lambert – Irčan – instruktor ÚTŠ  ČTU v 90. letech v oborech

                           astronomie, meteorologie, stavba teepee, v roce 1993 založil EXZIT, 

                           Experimentální zimní táboření ČTU

†14. 12. 1968 František Tröster – výtvarník; grafik časopisů Trn a Tramp (1929 - 1931);

                            architekt, pedagog

*16. 12. 1908 František Ježerský – woodcrafter (ISAW), trampský publicista v časopise

                           Oheň (1932); fotograf, sochař a malíř; studoval soukromě u sochaře

                           Dobrovolného;

                           /*Praha/

†16. 12. 2013 Jan Jedlička – Plivník (T. O. Hejkalové) – původní basista skupiny

                           Greenhorns (1968), od roku 1969 ve skupině Bílý kůň (Ostrava, která se

                           v polovině 70. let přejmenovala na Koukol (Country Collegium), později se

                           opět vrátil do Prahy;

                           publicista a prozaik (povídky Silniční hudba, Člověčí kost, největší vandr

                           a Koncert d-mol pro kytaru s doprovodem lesa in kniha ČAJ S PŘÍCHUTÍ 

                           JEHLIČÍ; Praha, Carmen, 1992; povídky Dvojčata, Vůně pampelišky

                           a Bivak za Lhotou in kniha POTLACH aneb ČAJ S PŘÍCHUTÍ JEHLIČÍ

                           A RUMU);

                           pracoval v hudebním archivu Českého rozhlasu v Praze

†16. 12. 2013 PhDr. Lubomír Dorůžka – hudební kritik, publicista a spisovatel, dlouholetý

                           šéfredaktor měsíčníku Melodie (1964 - 1970); od roku 1947 často pobýval          

                           v Anglii; v roce 1968 spoluzakládal Evropskou, pozdeji Mezinárodní

                           jazzovou federaci, v roce 1971 odešel do zahraničního oddělení Supraphonu,

                           kde měl na starosti subdodavatelské nakladatelské smlouvy.

  textař (např. Blues špitálu sv. Jakuba); překladatel, publicista, historik jazzu,  

  prozaik, editor (knihy - Americká lidová poezie, 1961, Tvář džezu, 1964, 

  Jazzová inspirace (1966), Tvář moderního jazzu (1970); dlouholetý místo

  předseda České jazzové společnosti. Jako překladatel se věnoval především

  americké literatuře, zejména pak Francisi Scottu Fitzgeraldovi. Přeložil jeho

  nejzásadnější díla Velký Gatsby, Diamant velký jako Ritz a Něžná je noc. Byl

  autorem řady knih s jazzovou tematikou. Mezi nejvýznamnější patří Od

  folklóru k Semaforu (1964), Panoráma populární hudby 1918 - 1978 (1981),

  Panoráma jazzu (1990), Český jazz mezi tanky a klíči, 1968 - 1989 (2002).

  Napsal monografie kapelníků Karla Vacka a Karla Vlacha a v neposlední

  řadě vynikající memoáry Panoráma paměti (1997).

*17. 12. 1913 Oldřich Hoblík – woodcrafter, člen ISAW, člen Jack London Clubu;

                           režisér Čs. rozhlasu; přednášel verše při smutečkách na campu Zlaté dno;

*17. 12. 1933 Josef Máša – Sob – woodcrafter – člen Kmene Černých Havranů v Praze

                           (1946 - 1950)

*17. 12. 1933 Jindřich Šmejkal – Durango (T. O Desperado) – skladatel písně (na texty

                           L. Svobody - Lu) – Akátové údolí, Koktejl pro šest strun); kytarista a zpěvák

                           (s dcerou Jindřiškou Duo Durango);

                           CD Takové přátele chtěl bych mít; některé jeho písně zařazeny do výběrů pod

                           názvem Píseň Severu, Táboráku plápolej, Lká ukulele tmou, Vzpomínka na

                           Boba Hurikána

*17. 12. 1953 Lenka Gottfriedová – Kotě (Písek) – básnířka;

†19. 12. 1983 Kamil Běhounek – jazzový harmonikář, kapelník, hudební skladatel

                           (písně - hudba Kdopak? Copak, Návrat - texty K. Kozel, Sám s děvčetem

                           v dešti);                      

                           /†Bonn v SRN/

†19. 12. 2013 Josef Sysel – Sosník (S. T. O. Norland, Tišnov) – kytarista a zpěvák

                           /CD Písně znovu nalezené + CD Písně skoro zapomenuté, 2005/

*21. 12. 1943 Štěpán Mikuláš Mareš – Ištván (T. O. Rio Grande poté T. O. Rožmberská

                           Růže, a Protivín) – malíř, výtvarník, tvůrce animovaných filmů;

                           člen skupiny Kruh 89 a Asociace jihočeských výtvarníků;

Vyučil se v českobudějovické smaltovně, začínal jako malíř smaltu, keramik a propagační výtvarník, pracoval i v hrdějovické keramičce. Od roku 1990 se věnoval volné tvorbě, psal i poetické texty (Pařížský adresář, Deník z Bretaně a Normandie aj.). Podílel na řadě výstav, uspořádal i hodně autorských výstav, v posledních letech zejména ke Dnům francouzské kultury. Od roku 2000 vytvářel kalendář pro budějovickou pobočku jedné bretaňské společnosti a vydával bibliofilie (mj. Pařížské červánky). Jeho díla vlastní Alšova jihočeská galerie, Česká národní banka, sběratelé v Česku, Německu, Rakousku, Francii
a USA, dva obrazy má královská akademie v Dublinu.

                           /*České Budějovice/

†21. 12. 1978 Alfons Jindřich Langer – pseudonym Allan, Al /Alfons/ Jindra – hráč na

                           housle, klavír, chromatickou harmoniku, klarinet, alt saxofon; od roku 1928

                           profesionální hudebník; textař (i němčině a angličtině); hudební skladatel –    

                           254 skladeb (190 otextovaných, 64 orchestrálek, 58 skladeb bez názvů a

                           textů) - písně – Dívka v rytmu zrozená - text J. Moravec, Chyťte brouka - text

                            J. Moravec, Když táborák vzplál (spoluautor Alois Hausner), Koncert

                           nemluvňat - text J. Moravec, Lady čeká námořníka - text J. Voldán, Mé keňu

                            je pouze pro dva - text K. Zelený, Plaménky v očích - text J. Moravec, Povím

                           to tancem - text J. Moravec, Růže v okně – text J. Aplt, Váš dům šel spát – text

                           V. Dvořák); podle jeho pseudonymu bylo pojmenováno dívčí trio Allanovy

                           sestry; s vlastním desetičlenným orchestrem vystoupil v Anglii, Holandsku,

                           Norsku, Švédsku a Švýcarsku;

                           biografie Vlastimil Vrubel - To byl Alfons Jindra, 2008

*21. 12. 1983 Kateřina Dědková – básnířka (Trapsavec 2002)

*22. 12. 1928 Boris Mikuláš – člen redakční rady Trampa (březen 1968 - prosinec 1968)    

*23. 12. 1903 Miluška Vavrdová (rozená Kudělková) – Milka – woodcrafterka, Kmen    

                           Bílý Slunovrat poté Družstvo Walden               

*23. 12. 1908 RNDr. Viktor Palivec – Ilčík – Bi-nai – Světlá stopa (pseudonymy – A. P.

                           Cevil, Kamil Brych, Pavel Vik) – skaut a woodcrafter;

                           První studentské literární pokusy a vstup na Podbrdskou kulturní scénu.

                           Malý Viktor (tehdy s přezdívkou Ilčík) měl štěstí, že se v deseti letech se svým

                           bratrem Josefem Palivcem - Sýcem dostal do družiny Obce Psohlavců

                           (Příbram) vedené PhDr.  J. Hořejším, kterého vystřídal F. Kupka - Jánošík

                           (Jánoš). Pod jeho vedením absolvoval první tábory v Údolí mlh u Zavadilky

                           na březích Vltavy.

                           Později, v první polovině 20. let, to už existovala Liga lesní moudrosti,

                           založili chlapci kmen Synové Želvy (Příbram) a V. Palivec (chlapci mu tehdy

                           říkali Bi-nai) se stal nejprve náčelníkem družiny a později celého kmene.

                           Pod jeho vedením dosahuje kmen v polovině 20.l et vrcholu činnosti, jak

                           o tom svědčí pravidelné tábory, množství udělených orlích per, vydávání

                           kmenového časopisu Lov, atd.

V letech 1924 - 1927 se v ligovém časopise Vatra objevují články V. Palivce,

z nichž nejvýznamnější je „Vigilie* (březen 1926). Po absolvování vigilií,

které popisuje v článku, dostává nové lesní jméno Světlá stopa. Na podzim

1927 odchází z Příbrami do Prahy, kde začíná studovat na universitě

přírodní vědy, filosofii, historii a knihovnictví (později získává titul RNDr.).

V Praze také začíná hned spolupracovat s ústředím LLM - v říjnu je         

kooptován do náčelnictva jako písmák a jednatel.

Ze svých funkcí odchází v květnu 1928 (důvod: studijní zaneprázdnění?)

a nadále se již aktivní práce v Lize nezúčastňuje. V roce 1936 si však nenechá       

ujít Setonovu návštěvu v Praze, o které napsal delší článek do Národní

Politiky (1. 1. 1937).

Básník - knihy - Vyzvání (1928, básně) a Souhvězdí (1930, básně).

Po válce opět vstupuje do obnovené Ligy Československých Woodcrafterů.

Svůj vážný zájem o dějiny lékařství a antropologii uplatnil ve funkci ředitele Ústřední lékařské knihovny, kterou vykonával 13 let, zároveň působil též jako správce Lékařského musea. Byl v dlouholetém písemném styku se známým česko-americkým antropologem Alešem Hrdličkou.

Vědecký pracovník Národní knihovny v Praze. V 50. letech začal publikovat své první odborné práce, svůj zájem obrací i k tehdy opomíjené heraldice. Na tomto poli přispěl V. Palivec příručkami Heraldická abeceda a Heraldická symbolika, vyhledávaná je i jeho příručka pro genealogii (rodopisnou praxí).

Jeho dalším, z tvůrčího hlediska nejvýznamnějším působištěm byl Beroun, kam se po válce s rodinou přestěhoval. Pracoval zde 10 let jako ředitel Městské knihovny a také jako kronikář i vedoucí archivu a musea. Berounu

i jeho okolí, Křivoklátsku i celému Podbrdsku je zasvěcena většina jeho literární tvorby z té doby. Badatel a spisovatel – Literární místopis Berounska (1957), Literární místopis Příbramska (1958), Křivoklátsko (1986). Je autorem několika průvodců a textů k obrazovým publikacím, ale nejznámější jsou především jeho soubory pověstí, které převyprávěl a „dovyprávěl" a tak zpřístupnil (nejen) mládeži: Pověstí Zlatého koně (pověsti, které se váží k oblasti Koněpruských jeskyní; 1964), Pověsti karlštejnského podhradí (1970), Křivoklátské pověsti (1971), Bójské pověstí (variace na torza zkazek a archeologických nálezů ze středních Čech; 1976). Jeho knížky, jež nezapřou básníka, se opírají o  důkladnou faktografickou znalost tématiky.

Na začátku 60. let se opět vrací do Prahy, kde působí až do roku 1970

ve Státní knihovně. Věnuje se zejména bibliografií, vrcholí jeho odborná

i beletristická činnost (literární historie jistě jednou neopomene ani jeho básnickou tvorbu). Knihy se vůbec staly jeho osudem. Ne náhodou nazval

své paměti „Mezi knihami a lidmi* (jeho poslední práce, bohužel jíž nevyšla tiskem). Když je na konci 60.let obnoven Junák, dává mu do služeb své schopností a pracuje v historické komisi. Zároveň pracuje na rozsáhlé Junácké bibliografií (1987, samizdat), dílu, které nemá u nás obdoby. Podchytil v ní 1350 titulů českých a slovenských knih z oborů skauting, woodcraft, tramping, tábornictví, turistika, ruční práce, cestopisy, junácká beletrie apod.

Stále se vracel do svého milovaného kraje, kde měl chatu nedaleko keltského hradiště u Stradonic nad Berounkou. Protože byl člověkem, který nechce jenom brát, ale i dávat, cítil vůči tomuto kraji stále svůj dluh. Pokusil se ho splatit knihou Hájemství zelené (Výpravy do krajin tiché radosti a krásy, 1981). V roce 1984 vydává díky přátelům v Berouně medailon Prokop Koudela - medailon k nedožitým osmdesátinám pokrokového berounského učitele (1984), v němž veřejnosti připomíná po M. Seifertovi druhou nejvýznamnější osobnost kolébky českého woodcraftu.

                           redaktor časopisu Forum;

                           /*Příbram/                                   

†23. 12. 1993 Antonín Chvojka – trampský písničkář, průkopník trampingu na

                           Strakonicku,

                           /†Sokolov/

*24. 12. 1933 Bohuslav Urbánek – Bobi – woodcrafter – člen Kmene Černých Havranů

                           v Praze (1946 – 1950); kmen jel ještě v roce 1954 na vandr na Velkou Fatru

                           na Slovensko;

*24. 12. 1943 Jaroslav Bonaventura – člen kapely String of Tennessseee; umělecký řezbář; 

*25. 12. 1968 Luboš Veselý – Xaver – novinář, spisovatel, moderátor, příležitostný herec,

                           youtuber a bývalý hudebník - CD Dnes večer v Country baru (1994)

                           a CD Teď už vím (1999);

                           publikace Country kuchařka aneb jídla, která mám rád (Brno: Sursum

                           pro Music Art promotion, 1999)

.                          Od května 2020 je členem Rady České televize.

                           /*Brno/

*26. 12. 1948 Jindřich Oleš - malíř, grafik, kreslíř, ilustrátor a básník;

                            grafik a výtvarník časopisu Tramp v 90. letech

*26. 12. 1963 Radomil Michal – Bůček a Sandookan – kytarista, zpěvák a zakladatel

                           skupiny Kamelot (1982 - 1995)

*26. 12. 1963 Pavol Benža – Bača (T. O. Korlat) – prozaik (Trapsavec); knihy Také

                           vander – písničky (200?), Prísny zákaz sypať smeti (Severka, 2010);

*29. 12. 1923 Kornel Halát – woodcrafter, Budča

*29. 12. 1968 Antonín Šmídek – Luigi Bongo (T. O. Tornádo, Brno) – hráč na bonga a

                           percuse v kapele Kamelot (1982 - 1984);

*31. 12. 1913 František Vohnout – pseudonym František Voborský – operetní tenorista; 

                           textař (text Já pro tebe plakat nebudu – hudba J. Jankovec)

                           prozaik – kniha Veselý tramp Luzínek (vydáno nákladem vlastním,

                           v komisi vydavatelství, Rajská zahrada - Karlín)

*31. 12. 1913 Karel Nerad – woodcrafter (1931-1935, nečitelné jméno v seznamu   

                           jednatele)

*31. 12. 1948 Josef Kejha – Pida (T. O. Mani – toba, Plzeň) – spisovatel a novinář, člen 

                           Českého centra mezinárodního P.E.N. klubu, od roku 1950 žije trvale v Plzni.

                           Čtenářské veřejnosti se koncem 70. let poprvé představil povídkami

                           v týdeníku Mladý svět a v řadě dalších časopisů, také při klubových

                           pořadech po celém tehdejším Československu.

                           Autor prozaických knih Sólo pro jedničku (Západočeské nakladatelství,

                           Plzeň, 1986), Útěk z rovnováhy (Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1988),

                           Kichoti (přijatý k vydání pražským nakladatelstvím Práce, které po roce

                           1989 zaniklo a kniha byla publikována jako román na pokračování v deníku

                           Nová Pravda, Plzeň, 1990).   

                           Spoluautor (s Pavlem Vernerem) vtipných divadelních velkoher Saracénský

                           čert aneb Husité před Plzní (realizováno 24 představení stovek herců

                           divadelního spolku Žumbera na plzeňském náměstí k 700. výročí města v

                           červnu a červenci 1995, knižně Master Art 1995) a Starokláti aneb Soumrak 

                           matriarchátu v Čechách (Žumbera 1997).

                           Po mnohaleté pauze, kdy se jako publicista naplno věnoval jen novinařině,

                           se vrátil k psaní knih; vydal: Zmizelá Plzeň (NAVA, Plzeň, 2010), Svědectví

                           pamětníků druhé světové války (FS Publishing 2010), Gloret (účast

                           v almanachu generační skupiny českých a moravských prozaiků a básníků

                           (Dauphin, Praha, 2010), Plzeňský Prazdroj – Příběh, který nepřestává            

                           inspirovat (NAVA, Plzeň, 2012), pohádková knížka Sára a toulavý dědeček

                           (Práh, Praha, 2017), Toulky Českým Západem aneb Z historie měst a obcí

                           Plzeňského kraje (Grafia, Plzeň, 2017) a V maminčiných růžových

                           bombarďákách (kromě jiného také o T. O. Mani-Toba; Ilustrace/foto:

                           Miroslav Huptych; Grafia, Plzeň, 2021).

                           S Františkem Spurným v roce 1982 spoluzaložili ve Františkových Lázních

                           festival Literární Františkovy Lázně, pořádaný dodnes.

                           /*Droužkovice u Chomutova/

                          úrovni fotografující vše okolo muziky (např. pro Folktime.cz, Zahradu,

                          Folkový kvítek, Beltimea MusicFoto.net); vyučen číšníkem pracuje jako

                          obchodní manažer,

* 3. 11. 1903 Josef Bartl – skladatel a textař (píseň Odliv hučí)

† 3. 11. 1988 Ing. Arch. Vladimír Švábek – Max (T. O. 40. míle) – historik a archeolog,

                           jeden z iniciátorů založení Klubu Augusta Sedláčka v Plzni v lednu 1984;               

                          /† Londýn/

* 4. 11. 1933 Milan Šebesta – Michec (T. O. Lutna, Brno) – zakladatel trampské skupiny

                          Mariňáci (Brno, 1963 - 1970), trampský písničkář (písně Byli jsme a budem,

                          Cesty, Chladná voda - hudba hudba Bob Nolan, Píseň o řece, Poslední cesta,

                          Prosba, Strach, Trápení - traditional, Tulák, Volání větru - hudba Dimitrij

                          Tiomkin, Velká výplata - traditional, Vyhaslý oheň, Zhasíná oheň)

* 5. 11. 1883 Emerich Rath – Šedivý Vlk (T. O. Delaware, poté T. O. Ajax na Zlaté řece) –

                          sportovec (mistr Německa v boxu 1912), lyžař, podnikatel, prodával první

                          canoe a obuv zn. KEDS (kedsky)

                          Všestranný sportovec a závodník německé národnosti, lyžař, mistr Německa

                          v boxu, mistr Berlína v zápase.

                          Významný chodec, čtyřikrát vyhrál závod Praha – Brandýs, startoval

                          v maratónu na olympijských hrách 1908 a 1912 a v přespolním běhu na

                          olympijských hrách v dresu Rakouska. V roce 1904 se zúčastnil běhu

                          Běchovice – Praha, od roku 1927 jako veterán. Později zřídil v Praze na

                          Ovocném trhu (ve třicátých letech ve Veletržním paláci) obchodní dům se

                          sportovním náčiním.

* 6. 11. 1903 Stanislav Parýzek – skladatel a dirigent – Píseň prérie (text A. Weisbauerová) 

                          /*Protivín/

* 6. 11. 1943 Bohuslav Flídr – Sandy (šerif T. O. Mimo Zákon, Litomyšl) – white indians

                         - založil kmen Oohenonpa (podle kmene ze skupiny sedmi tetonsky Iakotsky

                          hovořících kmenů z centrální oblasti východních prérií) a každý rok jezdil

                          do Německa na Velké indiánské koncily, kde sbíral zkušenosti.

† 6. 11. 1968 Václav Milota – pseudonym Rudolf Špilar – zpěvák a textař (velkovýrobce

                          textů v trojici Tobis - Špilar - Mírovský; text Matka řeka - hudba T. S. Alva,

                          text (s Mírovským) Možná že jo možná že ne - hudba M. Štraub; úředník

                          pražského Magistrátu, kabaretní herec, operní libretista, pod kolektivním

                          pseudonymem Dr. V. Tolarský spolupracoval na řadě operet a psal pro

                          zahraničí

† 6. 11. 2003 Libuše Bohuslavová – Skobka (Rokycany dříve Plzeň) – pětistrunné banjo

                          a kytara v country kapele Bodlák (Plzeň, 1978 - 2003); diskografie - CD

                          Bodlák 21 let;

†7. 11. 1993 JUDr. Fortunát Toman – Rychlý jelen – pseudonym (jméno dědečka) Jan  

                         Bareš – woodcrafter; zakladatel družiny Lišek v obci Chválenice (na jižním   

                         Plzeňsku; 1920 - 1924), později člen kmene Delawarů.

            Narodil se ve Chválenicích rok po svatbě svých rodičů. Po dědečkovi Janu 

            Barešovi zdědil umělecké sklony, po tatínkovi zodpovědnost, po obou

            pak cílevědomost a organizační schopnosti. V šestnácti letech založil ve

            Chválenicích první junácký oddíl, Družinu lišek, a poté se stal i prvním          

            jednatelem sportovního klubu v roce 1931, kdy byly zaslány Zemskému

            úřadu v Praze spolkové stanovy k potvrzení. První chválenický dres byl

            napodobením dresu plzeňské Viktorie, která se tehdy probojovala až do

            Středoevropského poháru - černé košile s bílým štítkem SKCH (Sportovní

            kroužek Chválenice) a bílé trenýrky.

                          Psal básně a a pohádky. Jako umělecký pseudonym si zvolil jméno svého 

                          dědečka Jana Bareše. Byl silně duchovně zaměřen a k dědictví meziválečného

                          katolického básnického proudu se také přiřazoval. Vedle dvou básnických

                          sbírek (První květy, Na dětských strunách) zanechal nezanedbatelnou

                          rukopisnou pozůstalost, mj. baladickou pohádku o slepé Marušce, obdařené

                          darem čistého srdce a vidoucího ducha.

                          Během roku 1930 publikoval pod pseudonymem Jan Bareš v dětské příloze

                          deníku Národní politika několik hádanek zvaných Ráček.

                          Absolvoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity včetně doktorátu.

                          Jeho nadějnou profesní dráhu však zlomila padesátá léta. Režiséři procesů

                          padesátých let využili jeho duchovní zaměření a přiřadili básníka ke spiknutí

                          katolických intelektuálů. Byl zatčen, odsouzen a vězněn.

                          Po návratu následovala zaměstnání v zemědělství a osamělé živoření

                          v důchodu.

                          Osamělý však rozhodně nebyl. Spolu se svým kamarádem M. Němcem

                          ve volných chvílích pracoval s několika generacemi chválenické mládeže.

                          Až do své smrti byl věrný svým junáckým myšlenkám.

                         V roce 1967 byl spoluzakladatelem Vlastivědného spolku pro Chválenice

                         a okolí.

                         Spolu s M. Němcem byl i oporou faráře Josefa Mudrocha při péči o kostel

                         sv. Martina a o farnost.

                         Bohužel, veškerá jeho pozůstalost byla zřejmě po jeho úmrtí likvidována.

* 8. 11. 1933 Olga Machulková (dříve Popková – do r. 1959, od r.  1968 provdaná

                          Schmolling) – Inka – skautka, překladatelka, básnířka – Tramp (1968),

                          emigrovala 1968 do Německa, sbírky básní Na ostří noci, 1963; Kahúčú,

                          1969; Kámen komediantů, Mnichov 1979; Neúplný čas mokré trávy,

                          Host 2006; Jako Šimi odpouštíme, Společnost Lešehradeum, Studánka,

                          Praha 2008; Zamkni les a pojď, Host 2009; Probuzení hráči, 2010; Barvy,

                          Dybbuk 2016;

                          příspěvky v časopisech – Plamen, Červený květ, Literární noviny, Květy,

                          Mladá tvorba, Repertoár malé scény, sešity pro mladou literaturu, Tramp,

                          Tvář, exilové časopisy Národní slovo, Svědectví, Text; po roce 1989 Literární

                          noviny, Tvar;

                          příspěvky ve sbornících Taneční hudba a jazz 1966 - 1967 (1967); Almanach

                          české zahraniční poezie (Poezie mimo domov, Mnichov, 1979); Jak se vítr učil

                          číst, 2007; Nejlepší české básně 2009 (2009); Antologie české poezie I (2010);

                          ...a to je blues (2010).

* 8. 11. 1958 Hana Mladá – zpěvačka a kytaristka kapely Fešáci (1985 - 1992); spolu se

                          S. Kociánovou text písně Zase jsem ta druhá - Blanket On The Ground - hudba

                          R. Bowling - 1992;

* 9. 11. 1913 Rudolf Chundela – Rudla (T. O. Rudý les, Mnichovice) – fotograf, v 30. letech

                          boxer za Boxing Club Smíchov, dvojnásobný mistr republiky v boxu;

                          odbojář, vězněn v koncentračním táboře;

                          skladatel a trampský písničkář (hudba na texty písní V. Fliegela –

                          Až naprší, Dech šalvějí, Dlouhá gun, Lupení, Pasadena, Srdce na

                          dlani, Tlející pařez, Vydržte chlapci, Yukon);

                          píseň Samota – hudba i text R. Chundela;

                          člen redakční rady časopisu Pacifik expres v roce 1969; kreslíř, humorista,

                          publicista Tramp (1968 - 1971);

† 9. 11. 1973 PhDr. Ladislav Deyl – první ředitel Domu kultury v Ústí nad Labem, díky

                          jeho vstřícnosti vznikl festival Porta

† 9. 11. 2008 Ing. Karel Doleček – Sýček – Sýc – woodcrafter, člen kmene Sisseton z Prahy 

                          (společně s mladším bratrem Janem);

                          – účastník společného tábora (15. 7. – 28. 8. 1948) kmene Ohně, Sisseton

                          a Klenovy družiny z Jičína na Hřmící řece (nedaleko od Waldenu pod

                          Smrekovicou)

                          V letech 1969 – 1970 náčelník obnoveného kmene Sisseton, který působil

                          v ČTU. Později jezdil se svou ženou Mílou a dcerami Evou, Petrou a Helenou

                          na tábory k osamělému Bobrovi do Skleného, za Losem k Rožmberku

                          a od roku 1984 na Loganovo tábořiště na Kepelský potok na Šumavě.

                          Po obnovení LLM v roce 1990 se stal členem kmene Wahpeton a po smrti

                          Mahykana byl i náčelníkem kmene Wahpetonu.

*10. 11. 1903 Anna Kubrichtová (rozená Svobodová) – Bábinka – hospodská

                           v Kubrychtově boudě u Bubovických vodopádů u Srbska

*10. 11. 1938 Jiří Čech – Pískle – woodcrafter – člen Kmene Černých Havranů v Praze

                          (1946 – 1950)

†10. 11. 1938 František Belza (T. O. Vekar) – zpěvák trampského sboru Westmeni,

                           skladatel, trampský písničkář (písně Stíny na prérii, Večer nad chatou);

                           autorská práva převedena pravděpodobně na M. V. Vostrého; pracoval ve

                           filmu, psal operety; narodil se v Dolní Liboci (dnes součást Prahy) v rodině

                           obchodníka. Vyučil se elektrotechnikem, ale příležitostně pracoval i jako

                           šofér. 1. 10. 1935 nastoupil základní vojenskou službu u technické letky

                           leteckého pluku 1 "T. G. Masaryka". V době od 16. 11.1935 do 28. 3. 1936

                           absolvoval ve spojovací škole telegrafního praporu 1 výcvik na leteckého

                           radiomechanika s hodnocením "výtečný" a od 1. 4. do 27. 6. 1936 byl

                           frekventantem kurzu pro letecké střelce, který ukončil s "velmi dobrým"

                           prospěchem. Poté byl od leteckého pluku 1, přemístěn k 84. letce leteckého

                           pluku 5 (zařazen jako radiotelegrafista a střelec) do Brna. Od října do

                           prosince 1936 absolvoval kurz nočního létání (od 1. 1. 1937 určen k nočním

                           leteckým střelcům) a 1. 7. 1937 jmenován "polním leteckým střelcem". 15. 7.

                           1936 povýšen na svobodníka, 1. 6. 1937 na desátníka. 1. 10. 1937 přeložen

                           do I. zálohy a odešel do civilu. Účastnil se květnové mobilizace od 21. 5. do              

                           16. 6. 1938 a znovu byl povolán 15. 9. 1938. Zahynul jako vojenský

                           radiotelegrafista při havarii letounu Aero MB-200.8 u obce Ompitál (od

                           roku 1948 Doľany) krátce po startu z Bratislavy – Vajnor při  letu do

                           Piešťan

*11. 11. 1933 Jaroslav Pekárek – woodcrafter, Kmen Dakota (Červený Kostelec)         

†11. 11. 1973 Julius Bartošek – pseudonymy Ilja Bart a Ilja Hlučák – překladatel

                            z ruštiny a španělštiny; válečný zpravodaj Rudého práva ve Španělsku (1936

                            - 1938); básník;

†11. 11. 1993 Miroslav Hendl – Doktor (T. O. Zlatý klíč, 1956) – člen od roku 1987 do

                            11. 11. 1993;

†12. 11. 2008 Karel Jakeš – Kayman (T. O. Věrných, České Budějovice; S.  O. Iroques

                            (sportovní osada; Mnichovice, 1922), T. O. Tuláci jihu později

                            T. S. Hledači) – písničkář, organizátor a konferenciér písničkových večerů,

                            koncertů a přehlídek věnovaných trampské písni, náčelník pražské oblasti

                             ČTU v 60. letech, člen redakční rady časopisu Kamarád (1967 - 1968),

                             redaktor časopisu Uzda (1969 – 1970);

                            trampský historik; prozaik a publicista v časopisech Trail, Jižní stezka,

                            Pacific expres (1969), Tramp (1968 - 1971), Chatař a chalupář (80. léta);

                            trampský písničkář např. Babička, Cesta do Dawsonu (1970), Dva sudy téru

                            do étéru aneb orig člověk (6. 12. 1969), Flekatej skot (1969), Justiční omyl,

                            Rodeo, Šerifova smrt, Táborník (1. 6. 1969), Vysněná hvězda, Zaondaná

                            balada, Zvedej kostru;

                            textař – píseň Poslední mindrák (hudba W. Ryvola, 1970)

†13. 11. 1983 Ladislav Matějka – Sonny – woodcrafter z Kmene Kalich (České Budějovice)

                            poté Kmen Lišek (Praha)

                            Náčelnictvo a akční výbor svolaly na 11. 4. 1948 řádnou valnou hromadu. 

                            Zprávy činovníků byly přijaty, odstupujícímu výboru bylo uděleno

                            absolutorium. Z voleb vzešlo nové náčelnictvo, v němž L. Matějka působil

                            jako jednatel.

*14. 11. 1978 Tomáš Racek – Tom (Praha, Únětice) – prozaik a básník (Trapsavec 2015,

                           2017, 2022); organizátor trapsavce spolu s Hafranem;

                           Les je náš (předmluva Jiří Loučný – Shogun, edice Trapsavecké miniatury

                           č. 72, 2018), Osmero pohádek nejen pro trempulata (ilustrace Monika

                           Narovcová, předmluva R. Kottner – Kačer; vlastním nákladem, 2019)

                           /*Praha/

†14. 11. 2018 JUDr. František Talián – vydavatel románů Boba Hurikána v letech 1990 –

                           1991; básník – kniha Jsem den a Ty jsi noc (kniha veršů, Fortuna, 2018),

                            prozaik - Opožděná inventura (Fortuna, 2018), To jsem já (Fortuna, 2018),

                            překladatel dětských knih;

 Narodil se ve vesničce Boubská u Vimperka na Šumavě v rodině, která byla

 v padesátých letech minulého století z politických důvodů násilně

 vystěhována na odlehlou samotu, což mělo na jeho dětství a vnímání 

 zásadní vliv. Ke studiu na gymnáziu nedostal doporučení, proto vystudoval

 strojní průmyslovou školu v Písku a po maturitě několik let pracoval   

 manuálně jako montér.

 V roce 1968 byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kterou dostudoval v roce 1974.

                             Po právnických studiích začal pracovat v legislativním odboru Ministerstva

 zdravotnictví ČSSR, odkud musel z politických důvodů odejít. Živil se 

 překládáním knih pro děti, jako topič, uklízeč, jako knihovník...

                             Sametová revoluce znamenala velký obrat v jeho životě. Vrátil se

                            k právnické praxi a zasedal v soudním senátu pro událost 17. 11. 1989.

 Stal se prezidentem České sekce IBBY - Společnosti přátel knihy pro mládež

 při UNESCO.

 Od listopadu 1989 soukromě podnikal v oboru nakladatelství školních

 učebnic a na rodné Šumavě i v oboru hotelnictví. Mimo jiné vydával týdeníky

 Naše rodina a Učitelské noviny. V letech 1967 - 1971 publikoval své verše

 v měsíčníku Divoké víno. Účastnil se na básnickém almanachu Pohledy a

 výrazně časopisecky publikoval. Jeho pořady probíhaly v Poetické kavárně  

 Viola, v Mikro (poetickém) fóru, Památníku národního písemnictví a na 

 dalších místech až do roku 1977. Od té doby až do roku 2018 již 

 nepublikoval. Střídavě žil v Praze a na Šumavě.

*15. 11. 1903 Josef Simon – woodcrafter (ISAW) – zatčen 17. 1. 1941, propuštěn 20. 1.

                           1941)

*15. 11. 1948 Jiří Kastner (Plzeň) – Béďa Cujka – Beduard – OBE – zpěvák a kytarista

                           (dvanáctistrunka) v trampské kapele Sebranka

*15. 11. 1913 Leopold Hofman – Hofík (Ocbarry-club poté T. O. Querido) – člen

                           Spartakových skautů práce, woodcrafter, tramp, boxer;

                           prosinec 1931 – velký vandr s Josefem Weberem - Šerifem z Adelajdy –

                           Německo, Francie, Korsika, Španělsko, jako černý pasažér lodí do Anglie,

                           přes Belgii a Německo v roce 1932 zpět do Čech;

                           chata na Stropnici od roku 1936;

                           v roce 1936 přes fašistické Německo cestoval jako boxer

                           na lidové sportovní hry, Pyreneje překročil jako interbrigadista se skupinou

                           Belgičanů, Kanaďanů a Američanů; po porážce republikánské vlády

                           internován v koncentračním táboře Gurse a po roce povolán do

                           čs. zahraniční armády, v jejíchž řadách se zúčastnil obranných bojů ve

                           Francii; roku 1940 po kapitulaci Francie se vrátil ilegálně do Protektorátu

                           Čechy a Morava a zapojil se do odboje, v listopadu 1941 zatčen, vězněn

                           v Pankrácké věznici a v koncentračním táboře Mauthausen (1941- 1945) –

                           s poznámkou návrat nežádoucí, do Č. Budějovic se vrátil  19. 5. 1945;

                          1946 se oženil s Libuší, syn Ivo (?? 4.1. 1947, přezdívka Rolf)

po válce vězněn (1951 - 1953);

                           politik (KSČ) - od roku 1964 poslanec Národního shromáždění, od

                           roku 1966 člen ÚV KSČ, pracovník Svazu protifašistických bojovníků,

                           publicista - kniha Vítr dalekých cest, (vzpomínky na tramping a občanskou

                           válku ve Španělsku, České Budějovice, 1963); signatář Charty 77; manželka

                           byla sestra R. Šerého;

                           /†České Budějovice/

*17. 11. 1943 Gabriel Gössel – překladatel z angličtiny a němčiny – George Orwell - Hold

                           Katalánsku a Ohlédnutí za španělskou válkou (básně přeložil Andrej

                           Stankovič), samizdatová edice Renega, 1980; George Orwell - Farma zvířat,

                           samizdat poté 1991, Stephen King - To, 1993; Stephen King - Nespavost,

                           1997; Stephen King - Nezbytné věci; historik záznamu zvuku, publicista –

                           publikace Fonogram, Tmavomodrý život Jaroslava Ježka 1906 - 1942,

                           2006;                       

*17. 11. 1948 Petr Dürrhammer – kytara, flétna, mandolína a zpěv v trampské kapele

                           Havrani (1969); skladatel – píseň Sklep – text Boris Janíček;

                           opravář hudebních nástrojů

†17. 11. 1988 František Kokejl (T. O. Švencíři, 1939, Jihlava) – operní pěvec, ve zpěvu

    a skladbě se školil pouze soukromě. Bez odborné průpravy nastoupil jako   

    profesionál po druhé světové válce do divadla v Jablonci, které působilo po   

    roce 1945 jako operetní scéna Zemského oblastního divadla v Liberci,  

    v průběhu roku 1946 přešel do Velkého divadla v Plzni (dnešní Divadlo  

    J. K. Tyla). Nakonec spojil František Kokejl svůj soukromý a pracovní život

    natrvalo s Českými Budějovicemi a od roku 1950 až do smrti byl sólistou

    Jihočeského divadla.

    Jako zpěvák s basovým zabarvením hlasu se Kokejl brzy zařadil mezi přední   

    osobnosti budějovické scény a zvláště v 50. letech odzpíval stěžejní party     

    v desítkách oper z domácího i světového repertoáru. Velké role mu přinesly

    zvláště Smetanovy opery (Prodaná nevěsta, Hubička, Tajemství), zpíval také

    v operetách (Orfeus v podsvětí, Netopýr), v průběhu šedesátých let pak začal

    účinkovat i v činohře.

    S filmovou kamerou přišel do kontaktu jen šestkrát v průběhu své dlouhé

    kariéry. Poprvé jej diváci v kinech mohli zaznamenat jako řezníka ve slavné

    pohádce PYŠNÁ PRINCEZNA (1952), krátce nato se objevil jako jeden z

    rekreantů v dodnes populární komedii DOVOLENÁ S ANDĚLEM (1952).

    Později ztvárnil nevelkou postavu vikáře v historické veselohře SVATBY

    PANA VOKA (1970). Jeho hlas pak zazněl ve zfilmované verzi PRODANÉ

    NEVĚSTY (1975). Naposledy se objevil v dějově důležité roli rakouského

    pašeráka Diesbacha v dětské kriminálce NEŘÍKEJ MI MAJORE! (1981).

    Často vystupoval v rozhlase, jako zpěváka i herce jej často ke spolupráci

    zvalo českobudějovické studio Československého rozhlasu.

                            /*Jihlava/

†17. 11. 2003 Jiří Brabec – muzikant a organizátor, zakladatel skupiny Country beat;

                           textař (píseň Shane)                      

*19. 11. 1943 Prof. Alfréd Hnátovič – náčelník slovenské organizace Zálesák – Zväzu pro

                           pobyt v prírodě; od roku 1969 zvolen 1. zástupcem ústředního náčelníka

                           Zálesáku – Československého svazu pro pobyt v přírodě;

*19. 11. 1973 Mgr. Michal Jareš – Celta (Liberec) – prozaik (Trapsavec 1992) a básník –

                           Tanec v začínajícím létě (Liberec 1994, básnická sbírka; vlastním  

 nákladem pro okruh nejbližších přátel); Definitivní dětství (Liberec 1995,  

 básnická skladba; vlastním nákladem pro nejbližší přátele - později

 součástí sbírky Plameny vody); Poloden čili Antal Petiška (Liberec 1995,

 abstraktní detektivka vydaná vlastním nákladem pro nejbližší přátele –

 později příloha časopisu Tvar 6/2000); Plameny vody (Liberec 1996, 

                            básnická sbírka; vlastním nákladem pro přátele);

                            Prospal jsi hedvábí (Olomouc 1998, básnická sbírka; vlastním nákladem

                            pro přátele, inspirovaná korejskou básnickou formou sidžo, později

                            oficiální prvotina v roce 1999 jako příloha Tvaru 8/1999. Básně 

                            mají pevnou formu a tvar - tři dvojverší rýmované ab/ba/cc nebo ab/ab/cc

                            tvoří šest krátkých veršů); Pocit důležitosti (Olomouc 1999, povídka

                            vydaná Tvarem 12/1999); Povídka pošťácká (Liberec 1999, povídka

                            vydaná Tvarem 18/1999); Zrosyvstání (Olomouc 1999, soubor básní

                            vydaný jako novoročenka pro přátele); Výtěžek (Praha 2000, soubor básní

                            vydaný jako novoročenka pro přátele); Brzo je k lásce Pozdě k řečem

                            (Aluze Olomouc, 2001, básnická sbírka); Kdo dnům rozumí (2006,

                            básnická sbírka); Začátek eposu (básnická sbírka. Trigon, 2017);

                            literární historik, kritik, publicista a editor – např. Svět rodokapsu

                            (společně s Pavlem Janáčkem, 2003, komentovaný soupis sešitových

                            románových edic 30. a 40. let 20. století. První část se zabývá kulturně-

                            historickou charakteristikou jednotlivých sešitových edic (informace o jejich

                            vzniku, vývoji, rozsahu, čtenářském ohlasu, literární povaze, žánru a jejich

                            autorech). V druhé části knihy je komentovaný soupis všech českých 

                            románových edic daného období a seznamy přispěvatelů – autorů,

                            ilustrátorů. Obsahuje obrazovou přílohu a kompletní jmenný rejstřík.

                            Dále Dějiny československého komiksu 20. století, V panelech

                            a bublinách a Dějiny české detektivky;

                            Edičně se podílel mj. na vydání díla Michala Mareše - Přicházím z periferie

                            republiky (2009), Vladimíra Burdy – Lyrické minimum (2004) či spisů

                            Vladimíra Körnera – Anděl milosrdenství, Život za podpis (2006), Psí kůže,

                            Kámen nářku (2002) či slovenského básníka Štefana Strážaye – Štefan

                            Strážay – Básnické dielo (2011). Účastnil se týmových prací na Dějinách

                            České literatury 1945–1989 (2007–2008) a Slovníku české literatury po

                            roce 1945 (2006–2011).

                            Komiksové cesty Kapitána Kida (In: AARGH!, komiksový sborník; 

                            Analphabet Books, Brno, 2018)

                            V letech 2003–2008 provozoval blog Básní (nejen) pro všední den.

                            Je předsedou Nadačního fondu pro podporu literatury a krásných umění

                            (NFLU).

*20. 11. 1948 Jaroslav Čvančara – Jáček (T. O. Zlatý horizont) – člen HOBŘ; banjista, člen

                           kapel The Plainsmen (1967 - 1968) a Stonewall-Jackson (na vojně - 1968 -

                           1970); zakladatel kapely Taxmeni (1970, v letech 1975  - 1979 změna názvu

                           na Krajánky, 1980 - 1987 rozpuštěna), získali Zlatou kytaru  FCK (1973),

                           Portu (1974) a Zlatou Portu (1976);

                           publicista v trampském časopise Camp; Taxmeni aneb Hledání  country

                           grálu (2000);. Příběhy statečných. Ráje a pekla Otakara Batličky s. 217–

                           229,  Leprez, 2003), Zaniklý svět stříbrných pláten: Po stopách pražských

                           biografů (spolu s M. Čvančarou, Academia, 2011), Když u nás byl Buffallo

                           Bill (spolu s M. Čvančarou, Academia, 2017) ;

původně vyučený malíř písma, protože tatínek byl podnikatel, bratr zavřený, a tak Jaroslav měl problém se vůbec dostat nějak na školu. Maminka potom uplatila lahví jednoho člověka v Dopravních podnicích a oni ho vzali na obor lakýrník-malíř písma. Praxi moc neprovozoval. Až později – kdy už to bylo možné – si udělal pedagogickou školu. Před tím pracoval u Pražské paroplavební společnosti, kde mezi lodníky mu bylo velmi dobře. Pak se oženil a aby zajistil rodinu, našel si práci v Trabant servisu. Současně topil jako kotelník a naučil se i stříkat auta. Poté působil ve škole na Zeleném pruhu, která se dnes jmenuje Střední škola technická. Nejdřív se staral

o didaktickou techniku, pak o propagaci školy;

Jeho rodiče – otec František a matka Terezie – patřili k průkopníkům české kinematografie. Na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století založili jeden z prvních tuzemských filmových archivů.

Jeho žena Hana je soudkyně a spolu mají dva syny. Starší Jan je advokát

a mladší Jiří pracuje u filmu, kde se věnuje renovaci a digitalizaci klasických snímků, jako například Markéta Lazarová nebo Hoří, má panenko. Je dědečkem vnučky Viktorky.

                           textař a skladatel (písně Barva blue - hudba A. Delmore, Dívka jak má být –

                           text P. Vitouš, Dvanáctero přání - text P. Vitouš, Jednička za dobrou dívanou

                           – text J. Kainar, Jestlipak víš mámo a táto - hudba traditional, Když jezdili

                           Daltonové - hudba J. Vrbenský, Kocour Felix – hudba traditional, Konvoj

                           z Murmanska (pocta generálu letectva Jaroslavu  Hlaďovi – hudba

                           M. Krištof, Město duchů (Wanderin´ Star – hudba Frederick Love - text

                           s M. Robem), Mistře Buriane díky za ten svět - text J. Vyčítal,  hudba

                           s J. Šimkem,

                           hudba - Každý z přátel už to vzdal - text J. Vyčítal, Most u Remagenu - text

                           J. Fallada, Otevři oči - text M. Bukovič, Podzimní den, Řeka velkých přání -

                           text A. Linhart, Sestřelen - text J. Fallada, Sto zelených baretů (Silver Wings –

                           The Green Berets - text s Bezi Ltd, hudba Robin Moore + Staff Sgt. Barry

                           Sadler), Škoda času - hudba Betty Amos, Tipperairy - hudba Jack Judge+

                           Harry Wiliams, hudba Zamkněte bránu a zavřete dům - text R. Kraus, Zítra

                           budeš bábou – hudba Bobby Osborne a Pete  Goble);

                           režisér krátkých filmů Groteska, Morganova banda, Hospodář

                           (premiéra 8. 5. 1981), Jestřáb (premiéra únor 1987 v klubu Na Petynce

                           v Praze), diskografie – Z pastvin velkoměsta, 1978; Country aréna – Taxmeni

                           20 let, 1991; Country bál, 1992; Calamity Jane 1, 1992 reedice 1995; Vráťa

                           Vyskočil a Yvonne Přenosilová, 1993; Calamity Jane 2, 1994; Taxmeni 25 let

                           – Zlatá éra, 1995; Calamity Jane 3, 1997, Master Serie, 1998; Desperádos,

                           1999, The Best Of, 2001; Calamity Jane 4 Rytíři oblak, 2004;

                           podílel se na vzniku CD Rychlé šípy na gramodeskách;

                           historik (Ústav pro studium totalitních režimů), expert na II. odboj;

                           knihy – Akce Atentát (odborná spolupráce J. Stegbauer, Magnet-Press,

                           1991); Miroslav Ivanov – Atentát na Reinharda Heydricha (fotografie

                           J. Čvančara, V. Novák ... atd, Opava, Optys, 1996), Někomu život někomu   

                           smrt, Československý odboj a nacistická okupační moc 1941 - 1943 (Laguna,  

                           1997), Někomu život někomu smrt, Československý odboj a nacistická

                           okupační moc 1939 - 1941 (Laguna, 2002); Martin Reichl – Cesty osudu, 

                           životní příběhy československých parašutistů vycvičených v létech 1941 –

                           1945 ve Velké Británii, fotografie J. Čvančara; Cheb,  Svět křídel, 2004),

                           Heydrich (I. vydání Gallery, 2004, II. vydání Gallery, 2011), Někomu život 

                           někomu smrt, Československý odboj a nacistická okupační moc 1943 - 1945

                           (Laguna, 2007), 2. světová válka v ulicích Prahy 8 (J. Čvančara a kol.,

                           Vojenský historický ústav a Úřad Městské části Praha 8, 2007), Mikuláš

            Kroupa - Atentát na Heydricha: sedmdesát příběhů Paměti národa (autoři

                           textů: Mikuláš Kroupa, Michal Šmíd, Veronika Kroupová, Martin Kroupa,

                           Petr Nosálek, Robert Břešťan, Petr Dudek, Hynek Moravec, Kateřina

                           Hejdová, Viktor Portel, Marie Novotná, Martin Jindra, Jaroslav Čvančara,

                           Martin Reichl, Andrea Jelínková, Tereza Babková; Praha, Argo + Post

                           Bellum, 2012, II. vydání 2016), Anthropoid : příběh československých

                           vlastenců, Praha, Centrum české historie, o.p.s., 2016); Děti nepřátel říše  

            (ANLET : Ústav pro studium totalitních režimů, Centrum české historie,

                           o.p.s., 2012, 2013, 2019), Pravomil Raichl - Život na hranici smrti (Praha,

                           Ústav pro studium totalitních režimů a Toužimský & Moravec, 2017);

Výstavy - Po stopách Rychlých šípů (u příležitosti 90. narozenin Jaroslava

Foglara a Jana Fischera, společně s Jiřím Stegbauerem. Archiv hlavního

města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy, 1997.

Česká společnost od Mnichova k válce (výstava k 70. výročí nacistické okupace) Společně se Zdeňkem Hazdrou, Lukášem Vlčkem, Ladislavem Kudrnou, Stanislavou Vodičkovou a Jaroslavem Rokovským. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009.

                           Spolupráce při budování Památníku Operaci Anthropoid v Praze-Libni

                           (2009), Spolupráce na instalaci památníku 294 obětí heydrichiády na

                           nádvoří chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (2011)

†20. 11. 2013 Ing. Arch. Pavel Bobek –  zpěvák (písně Houston, Nedělní ráno, Oh Ruby,

                           Veď mně dál cesto má)

*21. 11. 1953 Vlasta Dynterová – Viki (T. O. Takňák, 1974) – zpěvačka trampské kapely

                           Paběrky

†21. 11. 2003 Pavel Hamerský – Affi (Ostrava) – člen redakční rady Trampa (září 1966

                           - březen 1971), malíř a grafik (od r. 1965 ilustroval Trampa)

*23. 11. 1923 Stanislav Ostrezí – Slávek – publicista, šéfredaktor Slovanský svět Přerov

                           1945 - 1948, redaktor Pacifik Expres 1968 - 1969, hudebník, skladatel,

                           básník, textař (písně Hezkej Billy, Pod irským nebem); publikace Jaromír

                           Vejvoda, král české polky (1995)           

*23. 11. 1923 Olin Kupčík (T. O. Komáři, Brno) – III. šerif Svazu brněnských osad

                           (SBO); člen T. O. Old Boys (Brno)

†23. 11. 2018 Jan Sailer – zpěvák kapely Taxmeni /Krajánci (1977 - 1979 a 1989 - 1990)

*25. 11. 1908 Bohuslav Karlík – Boža (T. O. Hudson) – vodák;

                           od 3. 11. 1930 člen redakčního kruhu časopisu Naše osady (1929 - 1931);

                           publicista v časopisu Camping (1933 - 1934); stříbrné místo na Olympijských

                           hrách v Berlíně v roce 1936;

                           zasloužilý mistr sportu v kanoistice; publicista – kniha Čtvrtstoletí v čele

                           vodáků, 1955 - sportovní životopis Jana Brzáka – Felixe)

†25. 11. 2013 RNDr. Ivo Rubík – parazitolog, člen TISu, člen ODS (1991 - 2013) a starosta

                           města Slaný (1998 - 2013)

*26. 11. 1908 Jan Noha – Honza – woodcrafter, člen kmene Antares (Benešov); člen ISAW;

                           vyučil se sazečem, pracoval jako typograf a později jako redaktor Státního

                           nakladatelství dětské knihy;

                           textař (píseň Balada o volání divočiny;

                           prozaik, básník (knižní prvotina Běžící pás – vydal ISAW, Milostná větvení,

                           Pro žízeň života (ilustrace Jaroslav Hošek), Ruce a práce (básně o sazbě,

                           tisku a knize; Spolek českých bibliofilů, Československý spisovatel, 1950);                    

                           Na památku dobrého člověka, přítele a spolupracovníka, 1966 vydala

                           Grafotechna;

*26. 11. 1973 prof. RNDr. Hana Librová, CSc. (rozená Nechutová) – bioložka, socioložka

                           a environmentalistka.

Odborně se zabývá především environmentálními souvislostmi životního způsobu/životního stylu a hodnotovými řešeními ekologických otázek. Dle vlastních slov ji velmi ovlivnila Milena Rychnovská. Je sestrou klasické filoložky Jany Nechutové. Je vdaná, má dceru.

V roce 1967 absolvovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (později Masarykovy univerzity) a nastoupila jako technička v Algologické laboratoři Mikrobiologického ústavu ČSAV v Třeboni. Od roku 1968 pracovala na Katedře sociologie Filozofické fakulty UJEP. Byla zapojena do Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV, v níž se formovala ideová environmentalistická opozice. Zde poznala Bedřicha Moldana, Josefa Vavrouška, Emila Hadače, Václava Mezřického anebo Igora Míchala.

Od roku 1997 profesorka sociologie. V roce 1998 založila studijní obor Humanitní environmentalistika a následně v roce 1999 Katedru environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kterou do roku 2003 vedla.

V roce 1998 jí Nadace Charty 77 udělila Cenu Josefa Vavrouška. V roce 2004 získala Cenu ministra životního prostředí za celoživotní výzkumnou a popularizační práci v oblasti ekologicky příznivého životního způsobu. Popularizační úsilí věnuje především časopisům Respekt, Vesmír a Sedmá generace. V roce 2009 obdržela Medaili Ministerstva školství 1. stupně a v roce 2010 byla nominována na cenu Milady Paulové. V roce 2004 byla pro změnu nominována na Cenu předsedy Grantové agentury ČR za řešení badatelského projektu Trvale udržitelný způsob život jako marginální a jako perspektivní fenomén.

                            Cena města Brna (2015), Stříbrná medaile Masarykovy univerzity (2019);

Je členkou vědecké rady Fakulty sociálních studií a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a předsedkyní oborové komise oboru Humanitní environmentalistika. Dále je kupříkladu členkou čestného předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život.

Knihy

Sociální potřeba a hodnota krajiny. Brno: Spisy FF UJEP, 1987, 135 s.

Láska ke krajině?, Brno: Blok, 1988, 168 s.

Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti, Brno: Hnutí Duha a Veronica, 1994, 218 s. ISBN 80-85368-18-8

Vlažní a váhaví: Kapitoly o ekologickém luxusu. Brno: Doplněk, 2003, 320 s. ISBN 80-7239-149-6

Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. Brno: Munipress, 2016, 328 s. ISBN 978-80-210-8454-4 (váz.), ISBN 978-80-210-8412-4 (brož.). (spoluautoři: Vojtěch Pelikán, Lucie Galčanová, Lukáš Kala)

                            /*Brno/

*27. 11. 1928 Ing. Zbyněk Mácha – geodet, úředník Ministerstva kultury (1968 - 1990),                      

                           organizátor (zprostředkoval příjezd Peta Seegera - 1963) publicista

                           (publikace Od folkloru k Semaforu, 1964; Kronika trampské písničky,

                           1967), redaktor (2 LP Trampské písně 1928 - 1960, 1968; Písně otce vod

                           I. - III. (1977 - 1981; porotce Porta 1968 a 1. Čs. Folk & Country festival

                           1969;

†27. 11. 1958 Profesor JUDr. Emanuel Chalupný – woodcrafter, člen Čs. Obce Psohlavců;

                            začínal v Sokole Tábor a o několik let později přešel se sokoloským dorostem

                            do Čs. Obce Psohlavců;

                            pedagog, právník, sociolog, spisovatel, jazykovědec; zabýval se vztahem

                            sociologie, filosofie a práva a usiloval o vytvoření přesného sociologického

                            pojmosloví a sociologické metodologie; spoluzakladatel Sociologického

                            ústavu; spoluzakladatel (1925) a později předseda Masarykovy sociologické

                            společnosti; člen a viceprezident (1934 - 1935) Mezinárodního

                            sociologického ústavu v Paříži;

                           /†Tábor/

*27. 11. 1983 MUDr. Kamila Jůzlová (Plzeň) – básnířka (Trapsavec 2007)

*28. 11. 1953 Vladimíra Velinská (rozená Vodrážková, poté Krejčová) – Semba (T. O.  

                           Takňák, 1974) – zaměstnankyně Krajského národního výboru   

                           Severočeského kraje;

                           akordeonistka v kapele Island (1981); skladatelka – hudba k textům

                           Kpt. Kida - Ádié lásko, Důchodcův nářek, Identifikace (Píseň lásky sadistické

                           krásky - text s Kpt. Kidem, hudba V. V.), Neznámá ze Seiny, Zpověď

                           unaveného klauna);

                           /2. manželka Kapitána Kida/

†28. 11. 2008 Gustav Ginzel – majitel Hnojového domu na Jizerce

*29. 11. 1963 Šárka Benetková – od roku 1990 zpěvačka kapely Nezmaři, klavíristka;

                           hudba k písním – Altán (text Renata Černá), Bez refrénu (text Pavel

                           Drengubák), Být poslem dobrých zpráv (text

                           Pavel Drengubák), Cesta z nebe (text Pavel Drengubák), Co je dobré (text Jan

                           Plachetka – Hopla), Co má se stát (text Pavel Drengubák), Dál při mně stůj

                           (text Pavel Drengubák), Dokud svíčka

                           hoří (text Pavel Drengubák), Dřív než tóny doznějí (text Pavel Drengubák),

                           Fantazie (hudba Šárka Benetková), I básníci to maj´těžký (text Pavel

                           Drengubák), Jak to vlastně je? (text Pavel Drengubák), Jsi všude kolem (text

                           Pavel Drengubák), Korále (text Lenka Jirků dříve Ryvolová), Minová pole

                           (text Pavel Drengubák), Pět minut před usnutím (text Alena Binterová),

                           Ponorná řeka (text Pavel Drengubák), Tanec na skle (text Renata Černá),

                           Touhy (text Alena Binterová), Ty se ztrácíš (text Pavel Drengubák), Válka těl

                           (text Pavel Drengubák), Zvláštní štěstí (text Lenka Jirků dříve Ryvolová),

*30. 11. 1953 Jiří Daniel – Pifík (Rychov nad Kněžnou) – redaktor samizdatu Klekánice,

                           básník, porotce Trapsavce (1994 a 1995);

†30. 11. 1978 Jiří Ocman – Octan (T. O. Black Buffaloes) – vedoucí a kytarista osadní

                           kapely Cestáři

                           2001, 2006, 2012 a 2013),

                           Sbírka povídek Príhody z pohody a odniakial - edice Trapsavecké

                           miniatury č. 13, 2013); zakladatel a kapelník sólový a doprovodný kytarista

                           trampské kapely Pekaringo (21. 11. 2003, Ivanka při Dunaji)

                           CD POHODA (Pekaringo, 2010) a CD KANADA (Heny & Pekaringo, 2013) 

                           /PEKARINGO = PEDRO, KALI, RINGO, GOMBÍK/

                           vstoupil do Obce Psohlavců, kdy v Hradci Králové působil K. Bukovanský,

                           který si tehdy říkal Lumír Hradecký.

                           Kmen Inků z Hradce Králové později vedl se svým přítelem J. Bílkem jako

                           kmen LLM a LPVP-ML. Již od roku 1922 se také znal s M. Seifertem, se

                           kterým hradečtí junáci tábořili u srubu Walden pod Smrekovicou v Nízkých

                           Tatrách na Slovensku.

                           V roce 1924 odchází z LLM společně s M. Seifertem a stává se jeho "pravou

                           rukou" v nové organizaci Klub woodcrafterů a později Lize pro výchovu

                           přírodou.

                           Ilustroval knihu E. T. Setona Z lesní říše (1925), s M. Seifertem vydával

                           Hlasatel Moudrost lesa. Především jeho zásluhou a plzeňáka F. Bendla se

                           byla velmi rychle v LVP-ML zavedena rada orlích per a nastává rozmach

                           plnění těchto zkoušek podle E. T. Setonova Svitku březové kůry (1925)

                           v překladu M. Seiferta.

                           Od roku 1927 podnikal Jaroslav Šimsa jako náčelník LLM kroky

                           k opětovnému sjednocení woodcraftu v Československu, pro jeho

                           dlouhodobou nemoc došlo ke sjednocení až na podzim 1928.

                           Jako člen náčelnictva sjednocené Ligy československých woodcrafterů

                           zodpovědný za orlí pera byl K. Langer zvolen Radou důvěrníků dne 21. 10.

                           1928. Rada důvěrníků se konala ve dnech 20. - 21. 10. 1928 ve Studentském

                           domově v Praze II – Na Slupi. 

                           Slučovací sněm tehdejších dvou woodcrafterských organizací (Ligy

                           Moudrost lesa a Ligy lesní moudrosti) proběhl v květnu 1929 na Samechově.                 V letech 1928 - 1930 byl ligovým ohnivcem.

                           předseda Ústřední rady orlích per (ÚROP) v letech1928 - 1931

                           Po svatbě se stáhl z činnosti v LČSW (1930). Stál u zrodu Družstva Walden

                           (1932) se kterým spolupracoval po celou dobu existence.

                           V roce 1923 dokončil středoškolská studia v Hradci Králové; učitel - v Novém

                           Hrozenkově (1923 - 1925), v Opavě a ve Fryštáku – Karviná II (1925 - 1926),

                           v Jičíně v Čechách (1926 - 1928); studium  na Vysoké škole umělecko-

                           průmyslové v Praze (1928 - 1932), profesorem kreslení na středních školách

                           v Bratislavě (1932 - 1939) a na dívčím reálném gymnasiu a učitelském

                           ústavu v Hradci  Králové (1939 - 1940) a na Škole uměleckých řemesel

                           v Brně (1940 - 1943);

              Byl členem Svazu českých výtvarných umělců, své práce vystavoval doma

              i v zahraničí, ilustroval knihu Zbojník na Gruni (1997). Je autorem

              odborných článků a studií (např. Atlas lidových staveb). Kulturně historická

              a etnografická cena Langerových prací leží zejména v jeho soupisu reálií

              tradiční i současné vesnice, čímž se zařadil k předním českým

              dokumentaristům lidové kultury.

             V roce 1932 spolu s Antonínem Strnadelem provedení první expozice

                           Okresního muzea ve Vsetíně, v roce 1936 spolupráce na Salašnické výstavě

                           v Novém Hrozenkově, v roce 1942 zavedení výroby dřevěných hraček

                           v Novém Hrozenkově, a Valašské Bystřici, v letech 1944 - 1945 referent pro

                           lidovou a umělecko-řemeslnou výrobu v oblasti Obchodní a živnostenské

                           komory v Hradci Králové, založení avedení vývojového oddělení Ústředí

                           lidové a umělecké výroby v Brně, v letech 1964 - 1972 spolupráce na

                           výstavbě Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, spolupráce

                           při budování Památníku národního umělce Antonína Strnadla v Novém 

             Hrozenkově, v roce 1980 organizoval výstavu „Nový Hrozenkov od minulosti

             k dnešku“; v roce 1981 výstava „Lidová kultura v dokumentárních kresbách

             Karla Langra“ v Karlovském nuzeu ve Velkých Karlovicích;

             výtvarné práce v oboru národopisu - kresebná dokumentace lidové kultury

             jižního Valašska uložená v Národopisném muzeu v Praze (1929), kresebná

             dokumentace pro Okresní muzeum ve Vsetíně (1929 - 1933), kresebná

             dokumentace horního Vsetínska pro národopisné muzeum v Brně (1956 -

             1958), kresebná dokumentace hanácké kultury pro národopisné muzeum

             v Brně (1959 - 1960), kresebná dokumentace lidového nábytku a hraček

             Hané pro Krajské vlastivědné muzeum v Olomouci (1972 - 1975),

                           O hnutí woodcraft se zajímal až do smrti – publicista Wampum 3-97;

                           publikace Lidová kultura v dokumentárních kresbách Karla Langra

                           (1981); Nový Hrozenkov se stal jeho druhým domovem a kam vždy dojížděl

                           na léto ze svého brněnského bydliště. Svůj vztah k tomuto místu zachytil v

                           knize Útržky ze vzpomínek na Nový Hrozenkov (1992);

                           /*Prugg nad Litavou/

                           účastník Čotokvy v údolí Hučivé Desné v Jeseníkách ve dnech 6. – 19. 7. 1947     

                           Havrana

                           pracovník Severočeského muzea v Liberci, prozaik, publicista (knihy - Kniha        

                           o Jizerských horách, Karpatské hry, Větrné toulání, Nejkrásnější

                           sbírka, Chvály Zadní země, Kryštofovo Údolí – putování časem a

                           krajinou, Zašlá chuť morušek (I. vydání - příloha časopisu Roverský kmen

                           č. 25, 2002; Připomínky zašlých časů - Pomníčky Jizerských hor, 2008,

                           Bílý pavouk, Avalon 2004), /Zelené řádky sv. 17, ilustrace M. Čermák/,

                           Podivuhodné chvíle se Sluneční písní, 2008, fotografie Emanuel Vejnar,

                           Album starých pohlednic FRÝDLANTSKO, knihy 555, 2009 (editor P. D.

                           Vinklát), Moje ptačí roky (Vestri 2018), Zašlá chuť morušek + Cestovní

                           zpráva čarodějova učně (Malvern, 2021);

                           životopis Náčelník (rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým; Kazda,

                           2023)

                           skupiny SALP (Soubor Americké Lidové Písně) jejíž název byl později změněn

                           kvůli riziku komunistické perzekuce na název Luka (podle obce Luka pod

                           Medníkem, jednoho z tehdejších center trampingu). SALP založil společně se

                           členy trampské osady T. O. Fire Rock Jiřím Falladou a Josefem Dobešem,

                           skupina jako první v Československu začala hrát americkou country music.

Jakmile se po dlouhé noci účastníci probudili do sobotního rána, část z nich se vypravila na výpravy do okolí a na houby, větší část mužského osazenstva pak řezala a štípala dříví, aby bylo večer teplo.

Večer došlo na informace a diskuzi o právě probíhajícím kulatém padesátém ročníku Trapsavce, o místě konání, programu, pozvaných kapelách, skládání poroty, přípravě, psaní a zajišťování financování knížky k padesáti ročníkům naší soutěže formou trampské akciovky, i o chystané výstavě v Jílovém, která bude tomuto výročí věnována. Chystá se toho mnoho a tak bylo tohle povídání tentokrát delší a otázek i námětů hned několik.

Pak už došlo čtení letošních příspěvků na téma Trampové na sněhu. Zaznělo osm povídek, jedenáct básní, jeden písňový text a další dvě pro tuto příležitost složené zazněly naživo. Autorsky se podíleli Hanka Hosnedlová, Tapi, Aťka, Waki, Wattapa, Kytka, Šikulka, Stani, Víťa Obůrka, Tony, Tom, Miky Marusjak, Jirka Pachl, Hafran. Ze sleziny opět vznikne sborník, který bude ke stažení na naších stránkách a několik vytištěných kusů bude účastníkům sleziny k dispozici pro zakoupení.

No, a po literatuře přišla opět na řadu muzika a hraní do rána.

Celkem bylo napočítáno 36 účastníků. Další slezina se uskuteční za rok a jejím tématem bude „100. ročník Trapsavce.“ S došlými příspěvky mají organizátoři speciální záměry, nechte se překvapit!

12 ztracených – Václav Papež – Padre (Praha)

Poezie do 23 let

1. místo – Čtvero ročních období – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

2. místo – Vodopády – Hedvika Kořínková (Čelákovice)

3. místo – Po páté před šestou – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Pes s nerezí – Linda Kastlová (Holýšov)

2. místo – Závist – Klára Soukupová (Čermná nad Orlicí)

3. místo – Pod vrcholy – Anastázie Nováková – Štázy (Sázava)

3. místo – První – Kristýna Záhorčíková – Kikča (Veltrusy)

Poezie nad 23 let

1. místo – Leť – Jiří Pachl (Plzeň)

2. místo – Vagabund reggae – Vítězslav Kaprál (Lysá nad Labem)

2. místo – Sonet o naději – Jindra Lírová (Mělník)

3. místo – Cesty – Pavol Fekete – Asmar (Nižná Kamenica)

3. místo – Memento návratov – Zuzana Števková - Zápalka (Nitra)

Próza nad 23 let

1. místo – Vlk trávu nežere – Marie Hniková – Drsná Maňa (Velký Třebešov)

2. místo – Hastrošova inventura – Marie Hniková – Drsná Maňa (Velký Třebešov)

2. místo – Ochránce – Jiří Hons – Murdoch (Brandýs nad Labem)

3. místo – Štaflík, Paštika a jedny staré kanady – Boris Černý – Boris (Praha)

3. místo – Návštěva – Miroslav Neuvirt – Wandri (Plzeň)

Poezie Oldpsavci

1. místo – A čtvrtý jezdec je Vladimír – Jaroslav Šlejmar - Kutloch (Rokycany)

1. místo – Tuláci po hniezdach – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

2. místo – Voláme oheň – Magdalena Dvořáková - Waki (Rynholec)

3. místo – Modrá a žlutá – Magdalena Dvořáková - Waki (Rynholec)

3. místo – Věčný oheň – Marek Kysilka – Fenik (Planá nad Lužnicí)

Próza Oldpsavci

1. místo – Hlas – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

2. místo – Poslední vlak – Petr Soldát – Harmonika (Český Krumlov)

2. místo – Žháři – Tomáš Racek – Tom (Únětice)

3. místo – Rituál – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

3. místo – Jak jsme utrpěli kulturní obohacení – Zuzana Kreizlová – Žabka (Adamov)

Noví Oldpsavci

Miroslav Neuvirt – Wandri, Marie Hniková – Drsná Maňa, Jiří Hons – Murdoch, Jiří Pachl, Pavol Fekete – Asmar, Zuzana Števková - Zápalka

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Rituál – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

Porota

Věra Náhlíková – Strunka

Milan Plch – Belmondo

Michael Antony – Tony

Miroslav Marusjak – Miky

„Gréto, pojedeš se mnou do pískovců?“

„Pokud pojedeme trvale udržitelným dopravním prostředkem, tak ano,“ prohlásil s upjatými pysky nový Bobrův objev.

Bobr totiž vždycky tvrdil: „Sem holt ujetej na hubený intelektuálky“.

„Grétuško, na vandr samozřejmě pojedeme elektrifikovanou vlakovou soupravou a elektriku z troleje budem sbírat jen tu zelenou,  to je jasný.“

Gréta se Bobrovu vtípku zasmála, protože co se týče energetiky, tak jí rozuměla do každého volného elektronu.  Líbilo se jí, že se Bobr jejího studia na Elektrotechnické fakultě ani její racionální postavy neštítil, přezdívka také lahodila její představě o navyšování počtu vodních elektráren, takže Bobrovi ráda odpustila, že s ním do lesů pojede vlakem, který se pohyboval nehledě na to, jestli mu do elektromotoru tekl proud ze solárů nebo z uhlí.

„Bobře, pojedu, ale žádné prasárny! Jestli mě budeš nutit produkovat CO2, tak ti uteču.“

***

Když Bobr uviděl Grétu přicházet k vlaku, rozbušilo se mu srdce. Ve spojení se svým bachratým báglem vypadala ještě hubenější a našprtanější. Bobr na sucho polknul, protože veškeré tekutiny se mu proměnily v pot na jeho vytrémované kůži. Věděl, že tuhle příležitost na navázání trvale udržitelného vtahu nechce propásnout.

„Gréto, mám pro Tebe dáreček,“ začal Bobr hned po zalomení palce svůj vysněný randovní vandr, „vyřezal sem ti tu vrtuli.“

„Skvělé, na jakou úhlovou rychlost je stavěná?“

„Myslím, že na naše větry bude stačit,“ využil Bobr příležitosti a fouknul Grétě do obličeje svůj vyvoněný dech, který byl netradičně cítit po mátě.

Grétu dárek evidentně potěšil, protože hned po tom, co se rychlík rozjel, elektrotechnicky zručně odblokovala dveře vagónu a jala se testovat aerodynamické vlastnosti vrtule ve vzduchu obtékajícím vlak. Gréta jen taktak dokončila a vyhodnotila své testy, když jí Bobr vystrčil do hluboce zaříznutého údolí Labe. Přívoz je převez na druhej břeh a romantika ve skalách mohla začít.

***

„Kde přespíme?“ zeptala se Gréta.

Bobr neodpovídal, lovil v paměti campy s měkkým ložem z hasivky a představoval si, jak to kapradí válí ve spojených spacácích.

Grétě to nevadilo, aspoň mohla pokračovat s požadavky: „Bylo by možné nocovat u padajícího, nebo alespoň silně proudícího vodního toku?“

„Gréto, u Kamenice se zašijem těžko. Proč je to pro tebe tak důležitý? Mám v čutorách dva litry vody a jeden litr vína, to nám musí stačit.“

„Nějak vařit musíme. Oheň z hlediska produkce CO2 nepřichází v úvahu. Mám proto s sebou vlastnoručně sestrojený kapesní generátor a elektroplotýnku.“

Tohle vykolejilo i Bobra. Přemýšlel, jestli si Gréta dělá prču, nebo to myslí vážně.

„Proč si myslíš, že jsem si od tebe přála vrtuli? Mám to napočítané tak, že ji lze použít jak pro vzduch, tak pro vodu. Jestli nenabídneš vodní tok, tak se modli, aby večer foukalo.“

„Gréto, já mám s sebou vepřovej steak. Jak ho mám upíct na elektrický plotýnce?“

„Co se týče CO2, jsem tě varovala, tak nenaříkej. Mám dost obilnin pro oba, uvaříme si kaši.“

Bobr cítil, že láska fakt bolí. „Dobře, dem spát na Stříbrnou. Tam fouká vždycky.“

Vedl Grétu špatně prostupným údolím vzhůru do skal, často jí pomáhal přes padlé kmeny a šutry. Líbilo se mu, že se jí přitom může dotýkat. Gréta byla nadšená, že padlé kmeny nikdo netěží, do kolečka blábolila o jakýchsi přirozených procesech zdejšího ekosystému, o geologicko-geomorfologické diverzitě území a dokonce snad byla i šťastná, že jí malé smrčky, kterými se prodírali, píchaly do propocené kůže.

Žízniví a hladoví dolezli na Stříbrnou. Gréta si stoupla na kraj převisu a vychutnávala si výhled na hory, jejichž stolový tvar zdůrazňovalo zapadající slunce. Starosti jí dělaly jen místní energetické zdroje. Voda nic. Vítr nic. Jen samá biomasa, co po zapálení do atmosféry vychrlí tolik kysličníku uhličitého, kolik ho za svůj život stihla nashromáždit. Úzkostlivě se snažila svůj hlad a nashromážděný kysličník udržet.

Bobr mezi tím nevzdával naději na pečenou vepřovou krkovičku. Rozšířil ohniště a plánoval Grétu udolat zhotovením menší pagody, kterou zručně připravil. Věřil, že pohled na toto slavnostní ohniště Grétu obměkčí a k zapálení nakonec svolí.

Gréta stále meditovala na kraji skalního patra. Špičky stromů byly úplně strnulé. Jediné, co se hýbalo, byly dva žaludky vetknuté do dvou postav pod pískovcovým převisem. Gréta zavřela oči a něco mumlala. Znělo to jako mechanické přeříkávání modlitby nebo něco jako když se student snaží naučit nazpaměť skripta. Otevřela oči a na západě zahřmělo. Konečně nějaký vzruch a hýbající vzduch. Usmála se, hrábla do báglu pro kapesní elektrárnu, pak vytáhla plotnu a vrtuli.  V mžiku měla soustrojí připravené k otáčení. Přišla k ohništi a na Bobrovou pagodu položila svůj výtvor korunovaný plotýnkou s ešusem. Ešus zaplnila zrním a vodou. Chytila Bobrovu ruku a položila mu jí vedle své, na nahřívaný ešus. Napjatě se těšila na první teplo. Vrtule se roztočila a v rotoru generátoru se začalo indukovat napětí.  Napínat se začaly i kmeny stromů, které se roztancovaly dole pod skalním pódiem, jako kdyby na pódiu vystřídala Žalmana Jarmila Šuláková s Fleretem. Vrtule do tance šťastně hvízdala a plotýnka se roztopila do ruda. Voda v ešusu se zrním začala bublat a jediný, kdo ještě trochu cítil smutek, byl Bobr a jeho krkovička. Vše ale zachránila Gréta. Přesunula ruku z rozpáleného ešusu na Bobrovo stehno. Zrní i Bobr začali měknout. Převis zaplnila spokojená elektrizující atmosféra.

Prásk!! Přerušil trampský tokání hrom přímo nad jejich převisem. Grétě se na chvíli zastavilo srdce a její chřípí zalarmovalo nadlimitní množství skleníkových plynů. Les přímo nad jejich hlavami pohltily plameny, které se začaly okamžitě šířit. Gréta se rozeběhla hledat nejbližší průrvu, kudy by se dostala nahoru k ohni. Bobr rozmýšlel, co teď, když ale viděl, že světlo Grétiny čelovky zmizelo někde ve skále, rozeběhl se za ní. Našel jí rozepřenou ve skalním komíně, drápající se výš a výš. „Gréto! Pojď dolu!“ řval na ní, ona ale stále pokračovala v lezení za rudou září nahoře. Na Bobra dolů se ani nepodívala. Začal se za ní škrábat, ale lezení mu nikdy moc nešlo. Hledal nějaké chyty a stupy, ale všechno tu bylo oblé a za nic se chytit pořádně nešlo. Snažil se centimetr po centimetru. Opřel se zády o jeden bok skal, na druhý si dal obě nohy a s rukama za zády se kousek po kousku dřel nahoru. Teprve teď postřehl, že začalo znatelně pršet. Modlil se, aby se spustil liják, který by přehlušil hukot ohně a praskání stromů.  Déšť ale nezesiloval, spíš slábnul. Bobr propadal zoufalství, které se umocňovalo tím, že cítil stále víc kouře. Dusil se. Když se zadíval na kužel světla svojí čelovky, bylo mu jasný, že kouř stoupá už i ze zdola. Gréta začala kašlat. Oba se snažili zalézt hlouběji do skály a najít si kapsu, kam by se mohli uchýlit a kde by se ještě dalo dýchat. Oči štípaly a Bobr kašlal, až se dávil. Najednou kolem něho proletělo tělo a zespodu se ozvalo jen měkké žuchnutí. Bobra to už nestresovalo, věděl, že už dlouho neudrží vědomí a těšil se, že se mu konečně uleví od bolesti, která zužovala celý jeho vnitřek. Konečně to přestalo.

***

Zpráva o požáru v Národním parku České Švýcarsko:

Při požáru, který zasáhl značné území Národního parku, zemřel mladý pár, který požár založil. Pachatelé se odebrali vysoko do skal, aby pálili měděné kabely. Místo a důvod vzniku požáru bylo potvrzeno po prozkoumání ohniště, které pachatelé založili. Výsledek analýzy uhlíků byl pro kriminalisty nejdůležitější stopa.

„Tak pánové. Proč jsem vás dneska sezval. Nedá se nic dělat, musíme zas jednou vyrazit na pořádnej vandr. Tahle flákárna se už nedá vydržet.“ Šerifův hlas se rozléhal hospodou U rezavý kramle a několik hostů překvapeně koukalo po našem stole.

„Neřvi a říkej, co se děje. Proč ten spěch a obřadnost. Tohle jsme mohli vyřídit telefonem.“ Maus nervozně cinkal o půllitr zrzka a občas zkontroloval hodinky. „Ještě něco mám, a nerad bych to prošvih.“

Šerif ho sjel svým šerifským pohledem. „Hele Mausi, klídek. Pár minut tě nezabije. To, proč jsem vás sezval, není ani tak vandr samotnej, jako spíš to, jak jsem na tu myšlenku došel.“ Upil zrzka, utřel pěnu a pokračoval. „Víte, včera po ránu jsem se vzbudil s šíleným pocitem, že když v pátek nevyrazíme na kemp, tak se něco strašlivýho stane. A nejsem magor. Sám dobře slyším, jak to zní.“

Šerifova slova mne docela překvapila. Chvíli si dávám na čas, pak ale navážu: „Víš Tome, je to divný, ale úplně to samý potkalo včera mně. Ten pocit blížícího se neštěstí byl tak silnej, že jsem už nezabral. Pořád na to musím myslet.“

„No, pánové, přiznávám, že něco takovýho se stalo i mně.“ Maus se podrbal v krátkém sestřihu na zátylku. „Ale to má docela jednoduchý vysvětlení.“ Odklepl cigáro a obličej roztáhl do širokého úsměvu. „To jenom znamená, že jsme od podzimka nebyli na vandru a náš opuštěnej kemp po nás pláče. Z toho dlouhýho poflakování ve městě nám třem prostě jenom pořádně hráblo. Přejde to, když zejtra až dofacháme všichni pěkně vyrazíme na Brdy.“ Maus se zvednul ze židle a pokračoval „Někdo námitky? Ne? Takže dohodnuto. Zejtra v pět na Smícháči.“ A zmizel v prosincovém sněžení, když jako obvykle zapomněl za sebe zaplatit.

Šerif odevzdaně pokrčil rameny. „No jo, tak teda dohodnuto, no.“

Páteční motorák nás vyplivnul ve Skuhrově a my se vydali směrem na Hřebeny. Jako vždy jsme cestou řešili veledůležitý existenciální problémy. K tomu podivnému prožitku se ale nikdo z nás nevrátil. Každý nějak podvědomě tušil, že tady se takové věci prostě nepřipomínají. Překročili jsme Vrahův potok a pokračovali dál ke Zřícenému kempu. Na tajné přístupové cestě, skryté mezi smrčky, které tu už několik let vysazujeme, šerif zastavil a nasál vzduch: „Na kempu někdo zaručeně je. Cejtím kouř. Tohle se musí zatraceně rychle prošetřit.“

Naše kroky zrychlily a za chvíli jsme už stáli na kempu před boudou a koukali, jak z komína stoupá solidní sloup kouře. Někdo vydatně topí, a my tři tady celkem slušně klepeme kosu.

„Jdem, ať zjistíme, kdo nám to užírá kašičku z našich ešusů.“ zavelel šerif a my vtrhli do boudy.

V boudě seděl na lavici trampík a za ním docela pěkná squaw. Šerif se bojovně rozkročil uprostřed boudy a houknul na trampíky: „Tak teda ahoj! Vítáme vás na našem kempu!“ A aby bylo jasno, zdůraznil slovo našem. Kluk se postavil a trochu nejistě povídá: „Ahoj všici, My jsme se tu usalašili tak trochu neplánovaně. Venku je zima a my…“ Větu nedokončil a kouká po nás. Šerif to vydržel už jenom chvilku, pak se začal chechtat. „Neblbni, člověče. Jasně, že tu zůstanete. Aspoň nás bude víc do počtu. A dáma třeba dokáže ukuchtit něco lepšího, než jsou ty naše věčný konzervy.“ Po rukoudání jsme sundali zimáky a usárny postavili ke dveřím, kde už dvě stály. Majka a Slim, jak se představili, stáli u stolku a my, jako totální troubové, koukali na Majku a její, jak se říká, pokročilý stupeň těhotenství.

„Nóó-ééé…“ inteligentně podotkl šerif.

Majka se usmála: „To není lepra ani mor. Nemusíte se bát. Ale raděj si zase sednu.

Usedli jsme kolem stolku, trapně mlčeli a snažili se nějak zpracovat situaci. Těhule na kempu není, naštěstí, běžný úkaz, takže my netušili, co si s tím počít a jenom jsme tam tak rozpačitě čučeli a posedávali.

Majka to nakonec nevydržela a trochu naštvaně povídá. „No tak kluci, nedělejte z toho takovou kovbojku. Určitě nejsem první těhule, kterou vidíte.“

„Na kempu jsi určitě první, a doufám, že i poslední. Tohle už nechci nikdy řešit.“ Asi mi viděla na nose, co si myslím, protože na mne vyprskla: „Neřeš!“

„No, musíš uznat, že to je docela divný. V tomhle stavu běhat v prosinci po lese, bivakovat v kempovní boudě a...“ chvíli jsem zaváhal „… a po nocích strašit trampy.“ Ta poslední část byla až děcky trucovitá.

Majku to pobavilo. „Opakuju, je to v pohodě, termín mám za dost dlouho, a kdyby něco, je tady Slim,“ ukázala na partnera. Slim zblednul a bylo vidět, že stejně jako my tři by nejraději zdrhnul někam hodně daleko. „Počítám, že po porodu si tak dva, tři roky nezavandruju, a tak si to chci užít, dokud to jde.“ Majka se náramně bavila tím, jak jsme byli všichni vyděšení a jak slovo porod dribluje naší chajdou a tluče nás do nešťastných hlav.

Šerif se vzpamatoval jako první z nás tří. „…a že jste tak navečer došli sem. Nebylo by líp přenocovat někde v teple, v hospodě, a vyrazit až ráno? V podbrdí je hospod jak máku, určitě by se našla.“

„Ale jo. Původně jsme chtěli zůstat přes noc u Zrzavýho kocoura, ale měli to tam zabukovaný hromadný tůristi, tak už nebylo místo. Někdo nám tam poradil tuhle boudu, že si to tu vytopíme a budem v poho.“ Slim se konečně dostal ke slovu a rád změnil téma. „Prej je tady kemp s boudou, schovanej v nízký smrčině, co si tu trampové postavili.

„Tak náš kemp nebude tak tajnej, jak jsme si do teď mysleli, co?“ Šerif vyjádřil obecnou nevoli osady ze zjištěného faktu. „Budeme muset v létě vysázet další perimetr.“ Maus zavyl a  zhroutil se na lavici.

Změnou tématu hovoru se atmosféra v boudě uvolnila a zábava se rozběhla. Já vytáhl prdlivku neboli foukací harmoniku, Maus brumlu a šerif svoje lžícové kastaněty. Venku se už setmělo a tak jsme zapálili petrolejku, abychom na sebe viděli. Povídalo se a zpívalo. Majka skutečně vykouzlila z našich zásob laskomní papu a začalo to vypadat jako jeden z nejlepších večerů na kempu. Jenom ten zvláštní pocit, že se něco důležitého má stát nás neopouštěl.

Bylo před půlnocí a my zrovna pluli řekou, která hučí v klínu rozervaných skal, když Majka zmlkla, zbledla a vytřeštila na nás oči.

„Co je?“ Ptám se s bezstarostností totálního blba.

Majka se trochu vzepřela na lavici. „Něco není v pořádku, něco se děje.“

„A co jako?“ Na tváři mám pořád ještě bezstarostný úsměv.

„No…“ S trochu vyděšeným pohledem povídá Majka. „Už to asi začíná.“

Šerif ještě jednou klepl lžícemi a ptá se „Co jako začí…?“ Pak nám to všem docvaklo.

„To jako to…?“ Slim vypadal, že to s ním sekne.

„Jo! Jako to!“ Majka nevěřícně zírala, jaký chaos jsme schopni v tak malém prostoru zrobit. Já se sháněl po vaničce, Maus prohlásil, že jde natočit horkou vodu a hledal dveře. Slim volal do prázdné dlaně na uchu pro sanitku.

Jenom šerif ukázal, proč u nás šerifuje, když duchaplně zařval na celou boudu „Klid! Ticho! Sednout!“

Nikdo z nás nebyl schopen racionálně přemýšlet. Jen šerif se orientoval. „Hřebenovka je zasněžená, takže sanitku sem nedostanem. Ségra dělá v Motole sestru. Cinknem jí a budem všechno řešit pěkně krok za krokem. V klídku.“ Ten klídek trochu přehnal a Majka vypadala, že mu uhryzne hlavu. „No, já teda raděj zavolám hned. Není na co čekat.“ Po chvilce vyzvánění se v telefonu ozval nesrozumitelný hlas a šerif začal popisovat situaci. Podle nás se držel až moc při zemi a probíhající horor vykresloval docela krotce. Nakonec položil mobil na pryčnu vedle Majky a dal ho na hlasito. Z telefonu se ozval ženský hlas. „Ahoj všichni. Tak se do toho pustíme, ne? Ať to máme za sebou. Co, maminko?“. My se zklidnili, když bylo jasné, že jsme problém hodili na někoho, kdo ví co dělat. Šerifova ségra něco řešila s Majkou a pak docela nahlas zařvala na nás ostatní. „Tak kdo všechno v tý boudě ještě trčí? Pánové, nemáte tam co dělat, žádná čumenda nebude. Zůstane tu jen nastávající otec a všichni ostatní alou ven!“ Pro formu jsme sice něco namítali, ale z boudy jsme vypadli jak medáci.“ Venku jsme rozdělali oheň a obsadili špalky kolem ohniště. Z boudy se občas ozýval křik, až si Maus rukama zakrýval uši. Pak všechno ztichlo a my se na špalcích narovnali v očekávání věcí příštích. Dětský křik najednou prořízl brdskou noc a my věděli, že od teď už bude všechno v klídku, jak prve prohlásil šerif.

Po chvíli se otevřely dveře boudy a mezi futry stál a trochu se potácel Slim. Pár vteřin tam jen tak stál, pak se rozeběhl do smrčiny za boudou. Dávivé zvuky, které se odtamtud ozývaly, jasně mluvily o tom, co se mezi stromky děje. Nikdo se ale nesmál. Všichni jsme moc dobře věděli, že nikdo z nás by celou věc nezvládl tak, jak to zvládl Slim.

Stáli jsme tam, koukali na boudu a báli se, jak je na tom Majka. První vykročil šerif a my, jako housata, za ním. V boudě, na dolní pryčně ležela pod dekou Majka a vedle ní, zabalený v tátově maskovaný celtě, ležel mimča a spokojeně kňoural. My, ošlehaní drsňáci, jsme stáli kolem, koukali na něj a byli celí naměkko.

Šerif si stáhnul šátek z krku a přeskládal ho na širší pruh. Položil ho vedle mrňouse. „Tohle mu dej, než se dostanete k nějakým skutečným plínám.“ Maus vyklepal na stůl svých pár trampských maličkostí z žebradla a položil ho vedle šerifova šátku. „To máš na dudlíky, mlíko a podobně, co bude drobek potřebovat.“ Já vybalil huňatý ručník a položil ho na pryčnu. „Do toho ho zabal, ať ti nenastydne, až se budete odtud stěhovat.“

Dřepli jsme si kolem stolku a hrdě se dmuli, jakoby se ten zázrak udál tak trochu i naší zásluhou. Do boudy se vrátil Slim a přisedl. Tím se protrhly stavidla. Všichni jsme se začali překřikovat a komentovat právě proběhlé. Byl z toho halas, až se drobek neklidně vrtěl a vrněl docela nespokojeně. Musel jsem se z toho všeho vypadnout ven na vzduch.

Bylo už hodně po půlnoci a oheň na plácku dohořel. Všude kolem stálo naprosté ticho prosincové noci rušené jen slabým praskáním mrznoucího sněhu. S každým nádechem zaškrábal v krku křišťálově čistý, mrazivý vzduch. Celý kemp byl ozářen jasným svitem měsíce a pablesky hvězd, které jakoby na nebi odrážely jiskření světla v krystalcích sněhu. Do té tiché nádhery se začaly snášet velké sněhové vločky. Otočil jsem se k boudě a v úžasu zůstal zírat na obrázek před sebou. Vysoko nad boudou zářila na nebi velká, jasná Polárka a neomylně ukazovala správnou cestu všem poutníkům, trampům a tulákům.

A tak jsem tam jen tak stál a vychutnával tu krásu kolem sebe. Při tom mi konečně došlo, co se tu vlastně stalo a proč jsme to museli být zrovna my tři, kdo se měl v pátek vydat na cestu na náš kemp. A vybavila se mi slova naší nejznámější vánoční koledy „Narodil se…

Antonínovi se nějak  nedařilo. Přesněji řečeno, nedařilo se mu nic a poslední týden se vše vyhrotilo.

 V pondělí ráno mu ujel autobus, takže do práce přijel pozdě a stal se tak terčem uštěpačných poznámek svého šéfa. V úterý si rozbil oblíbený hrnek na kafe. Středa byla poznamenaná bolavým zubem a návštěvou zubaře, který mu sice ulevil od bolesti, ale také důkladně vyluxoval peněženku. Vrcholem byl čtvrtek, kdy zjistil, že  tři z jeho sbírky pečlivě opečovávaných orchidejí chytly nějakou chorobu a jdou do kopru. Antonín už jen zoufale čeká, co se stane v pátek a bohužel se dočká. Pohádá se s Marií, svou dlouholetou známostí a to tak hrozně, že mu Marie práskne dveřmi od auta před nosem a na chatu odjede sama.

 Antonín zůstane stát na chodníku, u nohou sbalenou tašku s věcmi na víkend, v ruce krabici s bábovkou. Stojí a kouká, jestli se Marie nevrátí, snad se zase tolik nestalo, těšil se na chatu, že si s Marií dají kafe a tu bábovku a půjdou třeba na procházku do lesa, teď je krásný podzim, jak padá listí a šustí pod nohama, zasnil se Antonín. Ale Marie se nevrátila, mohl vědět, že je paličatá, tak sebere tašku a odloudá se domů.

Na chodbě zakopl o krabici, málem na to zapomněl, objednal si na jednom army shopu pár věcí, když jezdí s Marií na chatuy aby nechodil po lese v červené šusťákovce a vlastně by se to oblečení mohlo hodit i na zahrádku. Rozbalí krabici, no krása nesmírná, kalhoty s bundou, hned se do všeho navlékl, pod bundu i khaki svetr, hele i čepice, málem jsem zapomněl, že jsem si ji taky objednal. Chtělo by to taky pořádné boty, ty tenisky .....někde se tady válí  kanady, kdysi jsem je z hecu chvíli nosil, ale to už je dávno.....jo tady jsou, trochu je musím vyčistit.

Antonín stojí před zrcadlem a nevidi Antonína, ctihodného úředníka z magistrátu, vidí válečného hrdinu vracejícího se z mise, to by Marie koukala, myslí si Antonín, co koukala, bude koukat, já za ní dojedu vlakem! Vyhrabe ze skříně starý batoh, naposledy jsem s ním byl na střední na chmelové brigádě,upamatuje se, nahází do něj věci z tašky, co měl připravené na víkend na chatě, po chvíli váhání tam strčí i krabici s bábovkou, zamkne dveře a jde. Z bytu neodchází Antonín, magistrátní úředník, z bytu odchází pevným krokem dobrodruh, chystající se na nebezpečnou expedici vlakem kamsi do neznáma.

------

Antonín sedí na nádraží a přemýšlí co dál. Vlak směr Marie mu ujel před nosem a další má jet až za závratně dlouhou dobu. Přece se nebudu vracet domů, myslí si Antonín, vypadá to, že by mohlo být celý víkend hezky, tak co bych dělal doma sám. Pojedu se podívat někam, kde jsem ještě nebyl, rozhodne se, ubytování snad najdu, penzionů je dneska všude plno. Antonín se nepoznává, to snad dělá to oblečení, zatím jsem byl vždycky spokojený s Marií na chatě a sám jsem snad nikdy nikde nebyl. Vstane, že si půjde koupit lístek někam do dobrodružna a najednou strne. Proti němu jde divý muž,ježatý a vousatý, oblečený skoro stejně jako Antonín, jen to oblečení nesvítí novotou, se skoro stejným batohem, jen ne tak hrbatě zabaleným.

„Co tady tak sklesle sedíš, kamaráde," zavyl divý muž, „koukám na tebe už nějakou dobu a vypadá to, že ti ostatní ujeli a ty nevíš kudy kam!"

Antonín kouká, nějak neví co říct a tak jen natáhne ruku k divousovi.  „Maňana...."

„Ty vole, dobrý, " zařve divý muž a zmáčkne Antonínovi ruku, až Antonín hekne,“ tak ahoj, Maňano, já jsem Divous, jako podle toho filmu co v něm hrál Bartoška a řek bych, že budeš dost flegmouš, s touhle přezdívkou, co?"

Antonín vůbec nerozumí, o čem to ten chlápek mluví, tak jen pokrčí rameny.

„Víš co, kamaráde?" Podrbe se ve vousech Divous, „ pojeď se mnou. Jedu na potlach na Kavčí skálu, tak pojeď taky, jestli chceš!"

Antonínovi se z toho všeho točí hlava, ještě před pár hodinami byl opuštěný, nejistý úředník, který nevěděl co s načatým víkendem a teď najednou sedí ve vlaku kamsi do neznáma s chlápkem co vypadá jako zločinec, ale klube se z něj fajn parťák.

Oba vystoupí na malé zastávce a kráčejí směrem k lesům v dálce. Antonín dýchá nezvyklý vzduch, je to něco jiného, než kancelářský pach, nebo vůně grilovaček na Mariině chatě a před očima se mu dělají mžitky ze vší té zeleně kolem a taky není zvyklý na takový pochod. Šlape ale statečně, za nic na světě nechce přijít o to, co na něj někde v té dálce čeká a určitě to bude stát za to, protože to divné a neznámé slovo potlach nemůže znamenat nic jiného,než jiný název dobrodružství, které tak hrozně chce zažít.

Už se šeří, ale najednou jsou u Kavčí skály, Antonín se zarazí, je na plácku v lese obklopeném skalami, u ohně sedí nějací lidé oblečení podobně jako on a Divous, támhle vidí malý sroubek a opodál se tyčí totem. To náhodou Antonín zná, viděl to ve filmech o indiánech.

„Jestli chceš, hoď si věci do srubu, myslim že tam bude volno, " mávne rukou Divous a propadá se kamsi do tmy. Antonín nahmatá v kapse baterku, u Marie na chatě si s ní svítí, když chodí večer  pro dřevo a teď si dosvítí do sroubku, vidí stůl, lavice a nějaké kavalce, na jeden si rozloží věci, přemýšlí o tom, že chtěl najít nějaký penzion a v koutku duše se trochu boji, jestli mu v tom spacáčku z Lidlu nebude zima, u Marie na chatě mu vždycky stačí, ale pak mávne rukou, když dobrodružství, tak pořádné.

A pak sedí u ohně, podává si ruku s ostatními, má ji celou vykroucenou od divných stisknutí, slyší nezvyklá a dálkou vonící jména, stejně si jich polovinu nezapamatuje, všichni se smějou když se představuje, ale není to zlý smích, spíš pobavení nad tím, že to není přezdívka, ale opravdové příjmení. A nejvíc se směje Divous, tluče se do hlavy, on je prostě hrr, dříve mluví, než přemýšlí. A Antonín už chápe, co je to přezdívka a ví, že se jeho příjmení stalo přezdívkou a je mu mezi těmi všemi Vlky, Tomy, Samy, Káčami, Bobinami a tak dále dobře. A na Marií si ani nevzpomene.

Ráno je trochu mlhavé, Antonín se rozhlíží okouzleně po té kráse, orosené pavučiny a paprsky co se prodírají přes větve stromů a vůbec mu v noci nebyla zima. A všichni se zase smějí a Antonín taky, protože přinesl tu bábovku a to bylo haló, protože kdo nosí k ohni bábovku, že? Ale je to bašta, libují si a Antonín si taky libuje, protože kafe vařené v ešusu na ohni nikdy neměl.

Den plyne a všichni už pochopili, kde se tu Antonín vzal, Divous je prostě Divous,přivlekl ho sem, ale tenhle chlapík nevypadá úplně marně, je na něm vidět, že je pro něj všechno nové, že tohle nikdy nezažil, ale proč ne, vypadá, že ho to baví a ostatně, každý nějak začínal.

V neděli odpoledne se Antonín vrací domů, teprve teď si vzpomněl na Marii, co asi dělala sama na chatě, na nádraží se rozloučí s Divousem, už umí zalomit palec a ví, co je to vandr, pojede na něj s Divousem a dalšími příští týden.

Před domem stojí Mariino auto, u něj Marie, ale není sama, stojí tam s ní nějaký plešatý chlap v modrém svetru.

„Ahoj, Marie," pozdraví Antonín. „Jak ses měla o víkendu?"

Marie strnule hledí na Antonína, jako by ho viděla poprvé. Vlastně ho takto vidí poprvé, v maskáčích, které už nezáří novotou, trochu rozcuchaného a nezvykle vonícího kouřem, oči má nějak jiné, nevypadá jako vždycky.

Vůbec ho neznám, ani po té době, co se známe, myslí si Marie, vždycky byl takový ťululum, mouchy snězte si mě, dělal co jsem chtěla a teď se začíná nějak moc vybarvovat, ta hádka v pátek, no to si dovolil moc,  vlastně dobře, že na tu chatu nejel, mohla jsem si to v klidu rozmyslet.

„Hele, Antoníne," odkašle si, „chtěla bych ti říct, že to mezi námi nějak neklape a že se s tebou chci rozejít. Tohle je Bedřich, je mi s ním moc fajn, tak se nezlob, ale nám dvěma by to stejně nefungovalo."

Antonín stojí a kouká na ty dva a nevidí Marii, ale nějakou úplně cizí ženu a ví, že teď se celý svět převrátil a všechny jistoty jsou ty tam. Ale není z toho nějak smutný nebo zmatený, chápe, že ten jeho převrácený svět čeká jen na to, co udělá a  tak jen potřese Marii a tomu Bedřichovi rukou a popřeje jim hodně štěstí,  vejde do domu a zavře dveře. Ale do domu nevchází Antonín, ušlápnutý úředníček, do domu vchází vandrák Maňana který ví, že teprve teď začíná to opravdové dobrodružství.

Byly toho plné noviny. A nejen noviny.  

Dokonce i ve vlaku na ně útočily titulky a hesla ze všech stran. Z nástěnek mezi okny i z informačních obrazovek, které už nějakou dobu patřily k výbavě i té nejposlednější lokálky.

NEJVĚTŠÍ KROK V OCHRANĚ PŘÍRODY V DĚJINÁCH NAŠÍ ZEMĚ! psalo se v nich. KONEČNĚ JSME SE ZAŘADILI PO BOK VYSPĚLÝCH STÁTŮ A DOPŘEJEME LESŮM KLIDU!

Pravda, to by ještě nevypadalo tak zle. Jenže... ABSOLUTNÍ ZÁKAZ VSTUPU DO LESA ZNAMENÁ PŘIJMOUT ODPOVĚDNOST ZA ŠKODY, KTERÉ JSME NA ŽIVOTNÍM PROSTŘEDÍ NAPÁCHALI! Tak tohle už bylo konkrétní. Pravda, situace byla kritická. Po odstavení jaderných elektráren, kdy celá Unie znovu sáhla po uhlí, se ekosystém zhroutil. Bylo potřeba něco udělat, to bez diskuze. Ceny emisních povolenek vylétly vzhůru a stal se z nich největší byznys poslední dekády. Kdo by chtěl přijít o peníze? Nikdo. A pro politiky to odedávna platilo více než pro kohokoliv jiného. Ti nikdy nechtěli přijít o dobré bydlo. Samozřejmě ani o zisky z emisních povolenek, které si teď musely platit i domácnosti. Jinak by zůstaly bez nároku si zatopit a připojit se k elektrické síti. A pak přišel zákaz vstupu do přírody a prostý lid, zmasírovaný mohutnou marketingovou kampaní, jim radostně zatleskal. Vždyť pro velké věci je třeba trochu té své osobní svobody obětovat, jinak to nejde. Tak dlouho to slýchali, až uvěřil téměř každý.

Už cestou vlakem dost riskovali. Propagandou zmatení cestující je nepokrytě častovali nepřátelskými pohledy. Jejich batohy, maskáče a další vybavení dávaly zřetelně najevo, kam míří a co se chystají podnikat. Kdokoliv na ně mohl zavolat pořádkovou hlídku. Při zastávkách tak trochu nervózně pokukovali kolem, zatím jim ale očividně přálo štěstí.

Pedro vybalil lahev drahého rumu a nechal ji kolovat. Dal za ni částku, odpovídající týdennímu výdělku – ale chutnalo to úžasně a navíc… Byl to poslední vandr. Tak co.

Spolucestujícím se teď tuplem nezavděčili, pití alkoholu na veřejnosti bylo zakázáno už dávno.

Vytáhli karty, jako už bezpočtukrát předtím a ušlechtilý mok je trochu rozveselil. Třeba to nakonec nebude tak strašné, utěšovali se ve svém nitru.

Vystoupili v Březině a vydali se ke skalám vystupujícím z okolní krajiny pokryté nepravidelnými skvrnami polí.

„Všechno vypadá docela normálně,“ podotkl Dědek, když si zapálil cigaretu a rozhlédl se. A byla to pravda. Než došli k bezpečnostní uzávěře těsně před hranicí lesa.

Plot z dálky skoro nebylo vidět, jeho stavitelé odvedli dobrou práci a důkladně ho zamaskovali jako pruh křovin, obepínající skalnatý ostroh Světniček. Ale byl tam.

Byl neproniknutelný. Dole ukotven do betonu, na vrcholku korunován žiletkovým drátem, který bude již brzy i pod proudem, jak naznačovaly nepřehlédnutelné izolátory. Stejně by se ale nikdo nepokoušel ho přelézt, protože cestou vzhůru se nebylo čeho zachytit. Jeho stavitelé nebyli hloupí.  

Nikdo z nich neřekl ani slovo. Nebylo třeba mluvit, situace byla více než jasná.

Cestu přeťala žlutočerně pruhovaná závora, opatřená reflexními prvky. Mlčky ji podlezli – strážnice, ze které vybíhalo její těleso, byla prozatím opuštěná. Teď, v pátek odpoledne, si její budoucí osazenstvo užívalo volna, než v pondělí ráno započne třísměnný, nepřetržitý provoz. Do lesa se od té chvíle dostanou už jen dřevaři, myslivci a pochůzkáři. Trempové ale rozhodně ne.

Les byl liduprázdný. Davy turistů, bushcrafterů a vyznavačů outdooru do něj přestaly proudit už před časem. Po několika lockdownech – to slovo v češtině zdomácnělo nadobro – vyvolaných vlnami prastarých virů, osvobozených globálním oteplováním z vrstev původního permafrostu kdesi na Sibiři, které to tentokrát vzaly vskutku z gruntu, už málokdo chodil jinam než do práce a pak rovnou domů. Když zrovna nebyla virová sezóna, stejně nikdo nechtěl riskovat drakonické tresty za „nepřístojné chování k přírodě“, které hrozily prakticky za všechno. Od zapálené cigarety, přes pár kroků mimo stezku, až po neopatrně zvýšený hlas. Pravomoci pochůzkářů jako by neznaly mezí, a tak po počátečních konfliktech většina místo přírody zvolila virtuální radovánky na síti. A kdo měl peněz nazbyt a negativní výsledek virových skenů, ten zamířil do některé z teď již značně prořídlých hospod.

Namáhavý výstup do skal jim opět trochu spravil náladu. Lačně vdechovali jehličím provoněný vzduch, očima se pásli na vzrostlých smrcích, sem tam promíšených listnáči a podvědomě vyhledávali známé útvary, vymodelované přírodou v druhohorních pískovcích. Byli tam, kde to měli rádi. Byli spolu. A stejně jako kdykoliv předtím, i tentokrát strázně všedního života odpluly kamsi do dáli a platilo jen tady a teď. V lese. Na vandru. Mimo čas a mimo realitu.

Hospoda s vyhlídkou, ze které se daly pozorovat hřebeny blízkých hor, byla zavřená. Nepřežila hned počáteční vlnu nových zákazů, předpisů a hlavně zdražování. Posloužili si trochou piva z vlastních skromných zásob a po chvíli chůze po vrcholové plošině kopce vedly jejich kroky do roklí, zaříznutých do jeho masivu.

Když vysupěli posledním úbočím do jeskyně ukrývající prastarou osadu, nastal sluncem prozářený, příjemný podvečer, mračna exhalátů se kamsi vytratila a oni si nostalgicky opékali buřty nad opatrně založeným ohníčkem bez kouře. Na nějaké větší vaření neměli náladu, prostě jen relaxovali a užívali si, než je znovu dohnala skutečnost. Naposledy. Je to poslední vandr. Další už nebude.

„Tohle přeci nemůže projít,“ mudroval v nastávajícím šeru Dědek. „Já už toho zažil tolik a vždycky se zas všechno vrátilo do normálu…“

„Jenže ono to už prošlo,“ namítl Mates. „Viděli jste ten plot. Tohle už není jen tak.“

„Má pravdu,“ podpořil ho Pedro. „Jak do něčeho vláda narve peníze, už se toho nevzdá. A je úplně jedno, jestli to něčemu poslouží, nebo ne.“

„Přitom je to taková kravina,“ vyrazil ze sebe zoufale Dědek. „Jestli něco ničí přírodu, nejsme to my. Jsou to ty pitomý kyselý deště a oteplování. A na to nemá nejmenší vliv ani kdyby všechny osady zapálily výroční ohně v jednu chvíli. Je to blbost. A nikdo to nevidí…“

„Dědku, prosím tě,“ pronesl smířlivě Mates. Věděli to všichni. A stejně tak s tím nemohli vůbec nic udělat.

Usínali posmutněle a často se probouzeli, snad aby se tuto předposlední svobodnou noc zásobili vzpomínkami na ztichlou přírodu, která je obklopovala a již jim nebude souzena.

Možná jsme sem neměli jezdit, přemítal v jednom bezesném okamžiku Mates. Takhle budeme po návratu ještě smutnější. Pak jeho myšlenky překryl milosrdný závoj spánku.

Ráno jako kdyby se jim opět pokusilo všechno vynahradit. Už dlouho nepamatovali tak hezké počasí, v posledních letech tolik vzácné. Svět byl na chvíli zase hezký.

Uvařili si kávu, pohladili dávné nápisy vyryté do skály, už někdy v sedmnáctém století – pokud se tedy jejich dataci, vyvedené číslicemi ve formě, jaká se už dávno nepoužívala, dalo věřit – a opustili osadu.

„Sbohem, Ohrado,“ rozloučil se s ní Mates jménem, které další generace nebudou znát.

Během soboty prolezli notnou řádku kempů, které kdysi obývali. Mamuťák, Dvojče, Stříbrný orel… Pojmy, které teď zmizí v minulosti. Navštívili i místo bývalé Půlnoční osady, jejíž srub kdosi z rádoby ochranářů vypálil již před lety.

Na poslední noc se symbolicky utábořili na Jižní točně, kde to před mnoha lety vše začalo, alespoň pro Matese. Ten tu byl první, ve svých čerstvých patnácti letech a pak do této kouzelné krajiny přivedl i své kamarády. Teď mžoural do plamenů a strašně si přál, aby to tu taky neskončilo. Nechtěl to připustit. Celým svým srdcem vnímal, že přichází možná o poslední svobodu, která mu v životě zbývala. A toužil si z ní odkrojit co největší krajíc.

Dědek vytáhl z tlumoku odřené ukulele a trochu nerozhodně hrábl do strun. „Dneska to už je asi jedno, ne,“ pohlédl svým společníkům do očí. „I kdyby nás teď chytli, na vandru jsme byli. To už nám nikdo nevezme.“

Přikývli, zadrnkali si pár písniček, neuměle doprovázených jejich neškolenými hlasy. Pak ale ztichli, aby naplno vnímali téměř posvátný noční klid, sem tam přerušený jen hlasy lesní zvěře.

Nechci zpátky, sílila v Matesově hlavě myšlenka, která mu nedala pokoje už od chvíle, kdy nastoupil do vlaku. Věděl, že to nejde. Že zpět prostě musí, ať už dobrovolně nebo ne. Ale o to víc byla ta myšlenka neodbytná.

Tuto noc spali lépe, únava po včerejším častém bdění a po dnešním zdolání mnoha svahů a roklí jim pomohla zabrat rychle a uniknout do říše snů.

A pak nastal den poslední.

Už od rána bylo poznat, že k vlaku se nikomu nechce. Loudali se mezi věžemi skalního města, moc nemluvili a snažili se vrýt do paměti vše, co se kolem nich nacházelo. Vůně, zvuky, dojmy, pocity… To, co na fotografiích, které samozřejmě také pořizovali, nepůjde oživit.

Teď došli k okraji lesa. Plot měli na dohled, stejně jako poblíž obzoru viditelnou vlakovou zastávku.

„Zvláštní, zbyla mi konzerva,“ pohlédl Dědek do somradla. „Klidně bych tu ještě mohl zůstat.“

„Já mám ještě kus chleba a pytlíkovou polívku,“ podotkl Pedro. „Nějak jsem samým smutkem neměl moc chuť k jídlu. Škoda, doma to už nebude tak chutnat, jako… Jako tady.“

Pohlédl na hodinky. „Ale už musíme. Za hodinu jede dnešní poslední vlak, to tak akorát stihneme.“

„Dej mi tu konzervu,“ rozhodl se náhle Mates. „A ty ten chleba s polívkou. Já nikam nejedu.“

Překvapeně na něj pohlédli. „Zbláznil ses?“

Věděli, co se stane, když kdokoliv z nich zůstane. Šance vyváznout bez postihu byla nulová. A nechat se chytit znamenalo pokutu, vězení a ztrátu zaměstnání. Pro Dědka by to byl rozsudek smrti, přišel by o nárok na důchod. A Pedrova rodina by se propadla do chudoby bez možnosti udržet si normální bydlení a žít jako lidé… V tomhle ohledu to měl Mates nejjednodušší. Bez rodiny a ve středním věku… Až pomine karenční lhůta, nastavená vládou pro ekozločince, bude ještě mít příležitost začít znovu. Ale stejně. Stejně si velkou část života dobrovolně zničí. Nebo spíš nechá zničit.

Sice nic neříkal, ale z jeho postoje bylo poznat, že to myslí vážně. V dáli zahoukal vlak, sice ne jejich, ale připomnělo jim to, že čas se nezastavil. Rozhodnutí musí přijít hned.

„Rozumím ti,“ řekl pak Dědek a podal mu konzervu lančmítu, o které prve mluvil.

„Já taky,“ pokývl Pedro a k polévce a chlebu přidal lahev s posledními zbytky rumu.

„Chtěl jsem si ho nechat na cestu domů, ale ty si dobrýho panáka zasloužíš víc než já. Užij si zbytek vandru, co nejlíp to půjde.“ 

„Ahoj,“ zalomili palce. Pak už opravdu museli jít.

Chvíli se za nimi díval, ale potom se otočil a vydal se zpět do náruče pískovcových skal.

Pondělní ráno ho zastihlo ve spacáku, ve kterém z polosedu, se zády zapřenými o kmen sloužící jako lavička, sledoval východ slunce. Konzervu snědl k večeři, na ohni bublala gulášovka a po ruce měl lahev se dvěma hlty rumu – pokud si to dobře rozvrhne. Zase bylo krásné ráno. Naslouchal ptačímu zpěvu, nechal se hladit mírnými poryvy větru a až v morku kostí cítil, jak nasává svobodu, která mu již brzy nebude souzena. V dáli spatřil, jak nad vrcholky stromů vzlétla hejna dronů, vypuštěných strážnými a pochůzkáři. Až ho najdou, bude po všem. Ale zatím se to nestalo.

Dal si hlt rumu, přivřel oči a vychutnával si poslední kus svobody, který mu byl souzen.

Už nepochyboval. Stálo to za to. Všechno, co tu prožil, až do poslední vteřiny… Která ještě nenastala.

   Nepříznivá předpověď počasí nebyla pro Tulku směrodatná. Zastávala názor, že pokud je léto, musí být hezky. Zmínil-li někdo existenci letních bouřek a vznesl dotaz, kdy jindy že by měly být než v létě, pohotově namítla, že letní bouře sice je přirozeně v létě, ale dává o sobě vědět dusným, nepohyblivým vzduchem dlouho dopředu. Nikdo ale nikdy nezjistil, jak dlouho trvá Tulčino dlouho. Když si Punťa ve středu dovolil kvůli předpovědi deště navrhnout přesunout sobotní vodácký výlet na Ploučnici na jindy, Tulka s neutuchajícím optimismem tvrdila, že déšť se dít nebude. V pátek vzala telefon a vytočila číslo na Filipa, který trávil týden u prarodičů v Jablonném, aby zjistila hustotu vzduchu. Filip jí to nevzal. Nejspíš klábosil s tamními babičkami nebo ztratil mobil. Nikdo tedy Tulce neřekl, že se začíná špatně dýchat.

   S Tulkou přijeli její tři spolužáci z fakulty. Se Štěnětem jsme na sebe skepticky pohlédli. Vesele poskakovali kolem auta a rozverně švitořili. Vypadali, že nejvíc řece se podobající vodu potkali v tobogánu. Tulka se ale zdála být štěstím až na Havaji. A Punťa to neřešil, momentálně hledal keř, za kterým by vyřešil problém vytvořený nadměrnou konzumací džusu původně určeného na plavbu. Nutno dodat, že se mi překyseloval žaludek už jen při pohledu na jeho nasávání dvou litrů stoprocentní pomerančové šťávy.

   „Tohle je Mirka, Viola a tohle…“

   „Sysel,“ uteklo Štěněti. Musela jsem se kousnout do tváří. Tlemit se cizímu klukovi, který nám měl celý den dělat společnost a navíc byl Tulčin kamarád, mi nepřišlo vhodné. Jako správná vodačka jsem mu měla dát čichnout k vodáckému kouzlu hned při prvním setkání, ale mně ho zkrátka bylo líto. Asi kvůli těm zubům a kulatým tvářím. A taky brýlím pojištěným gumičkou. A barvě vlasů – jako když někdo pečlivě zapomíná utírat prach z čokoládově hnědého lustru.

   „Jak jsi to poznal?“ vykulil brýloun obdivně očka.

   „Tak,“ mykl Štěně rameny. Na rozdíl ode mě se nepokrytě chechtal. Dodatečně jsme se od Tulky dozvěděli, že se tak příjmením opravdu jmenoval. Díky svému vzhledu mu to nějak pasovalo víc než jeho křestní Anatol.

   Než jsme počali balit svačinu a náhradní oblečení, věnovali jsme všem přátelské Ahoj. Lodě jsme s chlápkem z půjčovny vyřešili bez sebemenších problémů. Popřál nám dobrou plavbu a hlučně zmizel i s dodávkou a návěsem.

   Mirka vesele poskakovala mezi loděmi jak nedočkavé malé dítě. Znervózňoval ji jen fakt, že „ten báječný kluk, který bude řídit její loď ještě není u řeky“ a ona se bojí, aby se neminuli, až všichni odjedeme a ona na něj bude čekat, protože se vůbec neznají. Ujistili jsme ji, že Filip má výborný orientační smysl a ji na holém břehu určitě nepřehlédne. A i kdyby, určitě ji alespoň uslyší. Mirka se uklidnila, nasedla do lodi a zkoušela na sucho pádlovat, aby „nebyla takové dřevo, až vyjedeme“. Taktně jsme ji upozornili, že sedí na háčku obráceně. Vůbec jí to nesebralo radost.

   „Filipe, kamaráde!“ zavřískl Punťa po chvíli a byť si našeho kamaráda všiml první, sotva ho stihl pozdravit dřív, než se s ním začala Mirka horlivě seznamovat. Filip se na Mirku kysele usmál, hodil si do barelu náhradní ponožky a triko a brblal něco o nekřesťanské hodině. Nejspíš musel vstávat už v osm. Beztak se ani nestihl nasnídat. Jeho vlasy řvaly na celé Ralsko, že hřeben je buržoazní přežitek. Chápal jsme, proč by ti dva měli jet spolu. Mirka může celou cestu žvanit a Filipovi to bude jedno.

   Konečně jsme se seřadili na vodu. Nejprve Punťa se Syslem, za nimi Filip s Mirkou, Tulka s Violou a nakonec Štěně a já. Ploučnice nám objala kýly. Jen co jsme odrazili od břehu, čekala nás Průrva. Nemohli jsme ji vynechat. Kde v Česku si můžete projet skálu na kánoi? Na moc místech asi ne. Ploučnice je v tomhle jedinečná. Ale nejen v tom. Jestli je totiž matkou meandrovitých řek plných vrbiček Lužnice, pak je Ploučnice její ďábelská dcera. Nejprve vás poklidně provede Mimoní a pak vrhne do změti větví, vírů, spodních proudů, strmých břehů, popadaných stromů, pavučin… a do těchto končin samozřejmě vtáhla i nás.

   První se do téhle české vodní džungle dostali Punťa se Syslem. Už po pár minutách se ozvala tupá rána a chroupavé tření plastu o spadlý kmen.

   „Je libo piknik na stromě?“ slyšeli jsme Punťův laškovný hlas. Víc než je jsme teď řešili, aby nás proud nedostal do stejné situace.

   „Kontruj,“ reagoval Filip pohotově. „Nechytej se těch bortů! Kontruj. To je dozadu,“ instruoval svého háčka. Štěně ladně přistál tak, abychom viděli celou scénu. Punťa se Syslem trčeli na stromě ponořeném těsně pod hladinu. Vyvrácené kořeny utrhly kus břehu.

   Sysel zrovna neuměle vylézal na kmen, bujaře povzbuzován Punťou, aby si pospíšil. Klepaly se mu nohy, když šlapal na kluzkou kládu. Punťa z toho měl ohromnou zábavu. Nemyslel to zle. Ten kluk byl jen bezprostřední. A Sysel měl co dělat se sebou, ani se nestihl zlobit.

   „Opři se o pádlo,“ radil mu z dálky Štěně. „A teď zkus tu loď popotáhnout.“

   „Za-ber, Za-ber,“ skandoval Punťa na stresujícího se Sysla.

   „Jsi moc těžký, možná kdybych použil páku… ne, to nebude fungovat,“ mudroval Sysel. Matematicko-fyzické fakultní zaměření nezapřel, stejně jako neznalost vodáctví. „Áaa, padám!“ zařval vzápětí.

   „Klid, stojíš,“ promluvil Filip, jako kdyby mu oznamoval, že rohlíky nepodražily.

   „Musíš s tou lodí pohnout, abych mohl vylézt,“ směroval ho Punťa. „Nebo ne, radši se drž,“ obrátil, když viděl jeho neohrabanost. Pomalu se posunul na příď. Už to skoro měli. Punťovi už trčela jedna noha z lodi, chystal se vyskočit na kládu, aby loď přehoupli. Jenže v ten moment se ozval Violin řev nasáklý děsem. Není radno podceňovat sílu arachnofobie. Viola v hrůze zapomněla, že se drží u břehu naprosto cíleně, odstrčila loď do proudu a ta nekontrolovaně narazila do té Punťovy. Ten ztratil rovnováhu a dopadl na bort. Zaúpěl bolestí a zahučel pod vodu. Kmen se pod Syslovýma nohama zachvěl a brýloun spadl do vody na druhé straně. Za chvíli se vynořil a prskal jak kočka. Křičeli jsme na něj, ať se něčeho drží. Bryskně se dostal z proudu. Adrenalin se postaral o dostatek sil. Byl na břehu, nemuseli jsme si o něj dělat starost. Zato po Punťovi nebylo ani tucha. Viděli jsme jen jeho oranžovou vestu vtaženou spodním proudem pod kmen. Přelétla jsem pohledem zbylé dvě lodě. Filip zapřený o pádlo držel ve stoje svoji i Tulčinu loď stočenou špičkou proti proudu, v čemž mu Mirka pomáhala seč mohla. Zatím byli v pohodě. Ale Punťa se topil.

   „Zaber,“ zakřičel Štěně. „Najedeme na tu kládu.“ Neměli jsme ani prostor pořádně zabrat. I tak ale špička lodi přelétla kmen.

   „Vyrovnávej to,“ houkl na mě Štěně, než se nahnul na pravobok a ponořil pádlo hruškou do vody. Automaticky jsem roztáhla kolena pod bort a snažila se rozdováděnou plastovku uklidnit. Notně v tom pomáhalo kmenové ukotvení. Jaký paradox. Těch pár vteřin se táhlo jako věčnost.

   „Mám ho,“ zafuněl konečně Štěně. Odvážila jsem se otočit. Punťa visel na kmenu, lapal po dechu a Štěně ho pro jistotu držel za vestu.

   „Vytáhni ho,“ mávala jsem na svého zadáka, „nebo ho to ještě vcucne zpátky.“

   Za chvíli nám už promočený kamarád ležel v lodi. Oddechli jsme si.

   „Kde mám pádlo?“ staral se, když se trochu vzpamatoval. Ujistili jsme ho, že je určitě v lodi, která se houpala za inkriminovaným místem, jako by se nudila.

   „A kde mám háčka?“ vztyčil se najednou a zcela nečekaně v lodi. Tak tak že se za ním znovu nezavřela voda. Jakmile mu padl zrak na Sysla krčícího se na břehu, začal se smát.

   „Háku, kde máš loď?“ halekal na něj, hlas měl ještě trochu roztřesený. „Ale pádlo držíš, chválím, to ti ta matika zase k něčemu byla že jo? On mi totiž celou dobu vysvětloval, pod jakým úhlem a jakou silou se má ideálně zabírat, aby to jelo dokonale kam chceš,“ sdělil nám důvěrně. „Ale aby si vypočítal jak stát a odpružit… to ne. Děvčata, co ten útrpný výraz?“ otočil se na Tulku s Violou.

   „Sedni si ty šašku,“ srazila jsem ho zpátky do lodi.

   „Přelez si dopředu,“ nakázal mu Štěně. Po systematické námaze jsme se nakonec přes překážku dostali. Sice jsme podle Filipa vypadali jako „chromý lachtan“ a Štěně nakonec stejně musel vylézt, aby loď odlehčil, ale zvládli jsme to. Stejně jako zbylé dvě lodě. Napětí se nám ale usadilo na porcelánu. Po zážitku s topícím se kamarádem nám nebylo volně u srdce. Jakmile byl prostor, zastavili jsme a nechali kolovat láhev na posilněnou. Viola se dlouho omlouvala. Punťa se brzy oklepal. Za chvíli jsme opět v kondici mohli vyrazit dál.

   Po nějaké půl hodině trefování se mezi větve a do správného proudu tíha mraků dosáhla únosné meze. A začalo pršet.

   „Prý že nebude,“ neodpustil si Punťa.

   „Budeme správní vodáci,“ jásala mezitím Mirka. „Voda přede mnou, voda za mnou – pro nás voda pode mnou, voda nade mnou, to je žůžo!“ otočila se na Filipa. Rozvážně přikývl. Mirčino poskakování na sedačce ho nechávalo klidným. Mirka plnila veškerá jeho přání, zabírala kam potřeboval a jakmile se dostali pod kmen padlý přes řeku, bez námitek, zato s pusou plnou veselých komentářů, se stočila do lodi, aby ho mohli podjet.

   „Je to super, teplo, ten vzdoušek,“ vychvalovala si, když zrovna kontrovala, aby se loď stočila v ostrém úhlu. „Báječně se dýchá, to v Praze nemáme. Ta příroda, zvířata, voda utíká, hele, strom.“

   Vděčili jsme červnu, že navzdory dešti nebyla zima. Jak jsme ale kličkovali terénem, začínalo to být úmorné. Viola z toho začínala být špatná a Tulka nešťastná, že výlet nevychází tak, jak by si pro své kamarády přála. Déšť houstl a vytrvale bubnoval do plastu. Nejen že jsme byli kompletně mokří, ale doslova se na nás lepila okolní příroda. Meadnry Ploučnice u Mimoně nás spolkly.

   „Tak alespoň nás neotravují komáři jako tenkrát na Lužnici,“ funěl Štěně, když jsme ručkovali skrz křoví. Chvílemi jsme si připadali víc jako opice než vodáci. Sotva jsme se vyhrabali z té džungle, čekala nás další. Navíc nás deptal pruhovaný červeno bílý komín kafilerie. Tyčil se nad řekou neskutečně blízko, ale pořád jsme ho ještě neminuli. Asi jako rušičky u Českého Brodu. K zbláznění.

   „Začínám toho mít plné zuby,“ sykla jsem. Na ruce mě lechtala krev. Deštěm změklá kůže se vzdala větvičkám. Doufali jsme, že v Borečku budou mít otevřený alespoň kiosek. Zachvátila nás vlna euforie, když jsme spatřili kouřící krb a veselý cvrkot vodáků, kteří si od výdejního okénka nosili talíře s polévkou. Fotka, kterou jsme udělali po svižném vytahání lodí na břeh, je díky našim rozzářeným úsměvům také poněkud zavádějící. Doteď mi visí nad postelí. Tenkrát pro nás znamenala především upršený výlet, co zavinil nejedno nachlazení. Teď pro nás znamená víc. Ale to jsme tehdy netušili.

Vandrem jdou

jen kousek před obzor

Svoboda na dobu omezenou …

V sobě však nesou vzdor

a spolu jsou zase venku

když za oheň mají zaplacenou

emisní povolenku …

Začíná sklizeň…

Z celt vyždímat tresť lesů

z ešusu vůni ohně smýt

a mrazivých rán trýzeň?

Tu vám co dezert nesu.

A mléčné dráhy klid…

Tak ten si s dovolením nechám

aniž bych chtěl si přikrádat.

Celý se ještě nerozdám.

Chvíli jsme vale dali střechám

ve snech co les by měl nám dát

na cestě ke hvězdám.

Takže vám tady s vášní zpívám

co už je dávno mýtus snů

i když to skoro myslím vážně.

Mé verše vlastně nepatří vám

ač bez potlesku neusnu…

Ta s kosou už smí myslet na žně.

To nám zní v hlavách v každý volný chvilce.

No, neberte to! Drsný zimní spaní

pro všechny pravověrný votužilce.

Vlhko se tiše snáší na ušanky.

Trochu to zebe. To zas tolik neva,

jako spíš to, že máme s sebou tanky

a vandrujeme na nich do Kyjeva.

krkavcom sokolom myšiakom

bocianom volavkám aj belorítkam

sovám netopierom aj nočným morám

motýľom vážkam šidlám a modlivkám

komárom ovadom čmeliakom a osám

Ale aj rojkom bláznom básnikom a strigám

letiacim na krídlach fantázie a na metlách

bo aj po nich minimálna uhlíková stopa

stříbrem prstů.

Hladit vlasy zlaté,

uléhat do peřin z červánků.

Když z dálek přicházím, 

tak ty se v nich vytrácíš.

Zlatý Trapsavec

Chlápek s cejchem – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

Poezie do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Akt #11 – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

2. místo – Októbrová – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

3. místo – Kremnickej – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

Próza do 23 let

Cena nebyla udělena

Poezie nad 23 let

1. místo – Březnové intermezzo – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

2. místo – Podzimní variace – Lenka Bittová (České Budějovice)

2. místo – Poslední – Lenka Bittová (České Budějovice)

3. místo – Existencia – Pavol Fekete – Asmar (Nižná Kamenica)

3. místo – Na polích – Eva Suková – Blondýna (Rakovník)

Próza nad 23 let

1. místo – Veselý vrah – Jiří Hons – Murdoch (Brandýs nad Labem)

2. místo – Neviditelný – Václav Papež – Padre (Praha)

2. místo – Příběh lodi jménem Kateřina – Boris Černý – Boris (Praha)

3. místo – Neviditelný – Petr Bína - Hůrecký (Plzeň)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Suchá – Vlastimila Hlavatá – Aťka (Náchod)

1. místo – Dohořívání – Vlastimila Hlavatá – Aťka (Náchod)

2. místo – Pár slov o klíčení – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

2. místo – My vandráci – Petr Doležal – Dollyk (Chrasť)

3. místo – Tančící stromy – Vítězslava Felcmanová – Vitolda (Praha)

3. místo – Burlaci táhnou – Miroslav Marusjak – Miky (Olomouc)

Próza Oldpsavci

1. místo – Případ s medvědem – Petr Soldát – Harmonika (Český Krumlov)

2. místo – Šedý vlk – Václav Stričko – Vašýk (Praha)

2. místo – Diagnóza čuchotuposti – Tomáš Racek – Tom (Únětice)

3. místo – Nebe – Vlastimila Hlavatá – Aťka (Náchod)

Noví Oldpsavci

Václav Papež – Padre

Jitka Fialová

Lenka Bittová

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Příběh lodi jménem Kateřina – Boris Černý – Boris (Praha)

Porota

Jiřina Třešková – Georgina

Magdalena Dvořáková – Waki

Milan Plch – Belmondo

Jan Valeš – Jeňýk

Jaroslav Šlejmar – Kutloch

Zlatý Trapsavec

Roztrhnutou oblohou II – Peter Jokl – Joko (Partizánske)

Poezie do 23 let

1. místo – Kanada – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

2. místo – Usínání – Klára Soukupová (Čermná nad Orlicí)

3. místo – Otázky – Anna Eisenreichová (Praha)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Nič nové pod Slnkom – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

3. místo – Vandr s Deanem – Linda Kastlová (Holýšov)

Poezie nad 23 let

1. místo – Introverti na výletě – Lenka Bittová (České Budějovice)

2. místo – Červnový den – Jiří Vídeňský (Moravské Budějovice)

3. místo – Zimný vander – Pavol Fekete (Nižná Kamenica)

Próza nad 23 let

1. místo – Zimní kemp – Václav Papež – Padre (Praha)

2. místo – Vandre s Bertou – Barčíková Renáta – Lienka (Žilina)

3. místo – Psí oči – Vítězslava Felcmanová – Vitolda (Praha)

3. místo – Kto si to z nás robí srandu – Jana Matzová – Amazonka (Prakovce)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Dumky na brehu čarovnej rieky – Katarína Mezeiova – Túlavá Jackie (Hronsek)

2. místo – Vzkříšení – Marta Pelikánová – Pelda (Austrálie)

3. místo – O nás dvou – Petr Doležal – Dollyk (Hlinsko)

Próza Oldpsavci

1. místo – Případ jabko–  Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

2. místo – Jeden z nás – Václav Stričko – Vašýk (Praha)

2. místo – Rebel s příčinou – Petr Soldát – Harmonika (Český Krumlov)

3. místo – Dron – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

3. místo – Bábovičky – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

Noví Oldpsavci

Vítězslava Felcmanová – Vitolda

Jiří Vídeňský

Kenyho VOLEJ Revival (o nejlepší vodáckou povídku ročníku)

Případ jabko –  Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

Porota

Magdalena Dvořáková – Waki

Vlastimila Hlavatá – Aťka

Milan Plch – Belmondo

Miroslav Marusjak – Miky

Jan Pohunek – Přebral

Zlatý Trapsavec

Vzpoura – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

Poezie do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Hodiť si to  – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

2. místo – Počnúc májom – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

3. místo – Romantik proti systému – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

3. místo – Bosá – Šťovíčková Denisa – Denny (Chrasť)   

Próza do 23 let

1. místo – 500BB – Renáta Nová – Trenky (Horní Bělá)

2. místo – Tulák, pokrývač, alkoholik – Zuzana Števková – Zápalka (Nitra)

Poezie nad 23 let

1. místo – Báseň o tichu – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

2. místo – Stříbřitě mrazivý čas – Magdalena Pokorná (Třtice, Nové Strašecí)

3. místo – Na vrcholu Třemošné – Vít Kolinger – Dan (Příbram)

3. místo – Opočno – Břetislav Kotyza – Koty (Zlín)

Próza nad 23 let

1. místo – Já jsem vulpes vulpes, troubo – Václav Papež – Padre (Praha)

2. místo – Dveře – Jaroslav Vrána – Kastelán (Tábor)

3. místo – Prokletý les – Vítězslava Felcmanová – Vitolda (Praha)

3. místo – Případ K – Elstnerová Marie – Drsná Maňa (České Velenice)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Pracovná sobota – Adalbert Mezei – D´Ady (Hronsek)

2. místo – Dušičkový vandr – Miroslav Marusjak – Miky (Olomouc)

3. místo – Vandrácký stigmata – Magdalena Dvořáková – Waki (Rynholec)

3. místo – Poslední kapka – Petr Doležal – Dollyk (Hlinsko)

Próza Oldpsavci

1. místo – Zloději koní se přeci taky věší – Jan Frána – Hafran (Plzeň)        

2. místo – Selfíčko se seniorem – Tomáš Racek – Tom (Praha)

2. místo – S úsměvem jde všechno líp – Tomáš Racek – Tom (Praha)

3. místo – Dědictví – Pavla Slepičková – Pavlís (Strakonice)

3. místo – Na Kokořín – Jan Valeš – Jeňýk (Holýšov)

Porota

Jaroslava Šálková – Kavče

Vlastimila Hlavatá – Aťka  

Peter Jokl – Joko

Milan Plch – Belmondo

Václav Stričko – Vašýk

fotky, které Vám posílám, od sebe dělí 40 let. Jsou to opravdu už čtyři decennia, kdy se Jirka Havlíček-Brixen vypravil na svůj první vandr. Psal se rok 1979 a já už ani nevím, kam tenkrát s kytarou, usárnou, dekou, ešusem a loveckým tesákem zamířil. Říkal mi to, ale zapomněl jsem. Že si to užil řádně, je ale jisté.

Vzpomínám na svoje první setkání s Brixenem v listopadu 1990, kdy ještě se dvěma kolegy z Jihlavského netopýra, Davidem a Jardou, vedli přednášku o jihlavském historickém podzemí pro tehdy velice agilní Klub přátel staré Jihlavy. Ještě ten večer jsme se s Brixenem stali kamarády. A začala naše spolupráce – nafotil jsem pro něj Starý okruh, maketu středověké mincovny, pak byla práce na průvodci, začaly výpravy na Černou Střelu. Užívali jsme si života plnými doušky. Nakonec jsem do Jihlavského netopýra i vstoupil a jsem v něm dodnes.

Přišel srpen 2009, a Brixena skolila mozková mrtvice. Těžká tak, že byl zázrak, že se z ní vylízal a po čase i jakž takž žil. Měl sice problémy, např. s mobilitou a komunikací, nesmírnou vůlí se ale za pomoci lékařů, sester, manželky Mileny, maminky Eriky, sestry Dany, kamarádů z polenské chaty a dalších obětavců vrátil do života. Moc toho sice od té doby nenachodil, taky špatně slyšel, naučil se však odezírat z úst a rozuměl, co protějšek říká. Kdo nevěděl, jak je Jirka postižený, snad jeho handicap ani nepostřehl.

V prosinci 2019 jsem fotil u Brixena doma, když jsme ho s Jirkou Prokopem-Špatným a tentokrát i s Kamilem Komůrkou-Maryšou před Vánocemi 2019 navštívili. Dělali jsme tak se Špatným několik posledních let, abychom potěšili nejen starého parda, ale i sami sebe. Měli jsme a máme Jirku rádi, jsme „darebáci“ podobné krevní skupiny jako on, pojí nás společné zážitky z podzemí, vandrů a potlachů, ze společných výprav za dobrodružstvím. Kde by mě bylo napadlo, když jsem zúčastněným poslal prosincové záběry, že s Jirkou už žádné další nepořídím?

Byl jsem s ním průběžně v kontaktu, zásoboval jsem ho po e-mailu zážitky z cest, posílal jsem mu fotky z navštívených lokalit. Byl mi za to vděčný (a taky Špatnýmu, jak jsem se dověděl později). Přes všechny potíže, jež Brixen překonal, měl paměť. Mnohdy lepší než my, zdravější. Trávil hodně času po boku chundelatého klubka krémových psích chlupů s dlouhýma převislýma ušima, zvaného Svít, četl a psal. Sám se charakterizoval jako invalidní důchodce se spoustou času, který naplňuje psaním. „Mám z čeho čerpat“, řekl mi. Zdeněk Bříza v předmluvě Trapsaveckých miniatur č. 84 konstatuje, že nevěděl, jak umí Jirka hezky psát. Ani já jsem to nevěděl, dokud jsem nezalistoval pamětmi, jež napsal za rekonvalescence. Není to pouhá rekapitulace událostí, stesků atd. Je to perfektně myšlenkově urovnaný doklad koncentrace vědomí zralého kajícího se muže, jeho popis vztahů a událostí, vzpomínky na ty, které v životě potkal. Jakási Brixenova kronika.

Překvapilo mě, když jsme se dověděl, že svoje povídky posílá do Trapsavce, zpravodaje trampské komunity v ČR. Byly tak dobré, že ve 44. ročníku literární soutěže Trapsavec, získal v kategorii „Próza nad 23 let“ třetí místo za povídku Oheň míru, podělil se o ně s Tomášem Machalíkem-Dougou z Kladna, autorem povídky Jak jsme volili šerifa.

V červnu 2018 Brixen v e-mailu zavzpomínal na dobu, kdy byl ještě ve formě: „Na dohled Javořice lesem teče několik potoků. Je to, i v té výšce, na vodu bohatý, mnou milovaný a bohem políbený kraj. Jsem rád, že jsem se s ním mohl důstojně rozloučit, aniž bych tušil, že o loučení jde. Bylo tenkrát krásně, byl čas pozdního indiánského léta. Toulali jsme se s Milenou okolo Řásné, Štamberku, Pařezáku, lomů, Míchovy skály… Slunce se mi proměnilo ve žluť a červeň listů a zlaté jehličí modřínů. Nebe bylo vysoko a vzduch průzračný. Bylo teplo jako bývá v červnu, ale jinak … konejšivě nás prostupovalo a měkce hřálo… Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že je to naposled, kdy na těchhle místech jsem a dotýkám se jich. Kdybych to věděl, poklonil bych se. Člověk se má poklonit tomu, co miluje a s čím se loučí… Někdy jsme Jihlavským vrchům říkali Opičí hory…“

Čas běžel, až přišel začátek února 2020 a Jirka skončil s těžkou chřipkou v jihlavské nemocnici. V úterý 4. února přišla smutná zpráva, že náš nezapomenutelný kamarád odešel ve věku nedožitých 57 let. „Měl další chronická onemocnění, kdy chřipka vyvrcholila v akutní srdeční selhání“, konstatovala o deset dnů později v místním tisku lékařka z Krajské hygienické stanice v Jihlavě. Byl první obětí chřipky toho roku na Jihlavsku.

Vzpomněl jsem zde na Brixenovo vyznání Vysočině z června 2018. Měl ji nade všechno rád. Kdo jiný by to měl lépe vědět, než jeho žena Milena? Slova vyznání Vysočině proto zvolila i pro den, kdy jsme se s Jirkou v „narvaném“ jihlavském krematoriu rozloučili naposled: „Ať je to někde, odkud je vidět na všechny strany. Daleký obzor, to mám rád. Ale ne rovinu, to ne! Vysočinu. Údolí a kopce. Lesy. Rybníky, potoky a řeky. Na podzim mlhu, tu, která padá při svitu slunce, které věští teplý a průzračný den. I tu šedou, mokrou a studenou, co čeká před domovními dveřmi a nedá se vyhnat ani protivně lezavým větrem. Mám ji rád…“

Manitou s tebou, Brixene, příteli! Rudolf Schebesta-Stařík

Jihlava, 15. ledna 2021

Briggi, Vlastě Štefanové z Hradce Králové, naprosto jednoznačně a neoddiskutovatelně vděčíme za to, že Trapsavec existuje. A přestože se na úspěšné cestě naší trampské literární soutěže podílelo různým způsobem a různou formou spousta dalších, byla to právě ona, komu se povedlo Trapsavce nejen vydupat z ničeho, ale hlavně provést jeho nejohroženějším obdobím celé normalizace, obdobím, ve kterém zásahy bolševické Státní bezpečnosti byly tvrdé a velmi nepříjemné pro každého. Natož pro mámu starající se o malého syna.

Těžko se mi píše a rozhodně nemůžu tvrdit, že se známe nějak blíž. Poprvé jsem ji viděl až na ohni Trapsavce 1983. Pak přišla naše vzájemná písemná komunikace od chvíle, kdy jsme připravovali převzetí organizace soutěže. Probíhalo mezi námi několik dopisů. A z jednoho bych ocitoval problémy, kterými se Briggi prokousávala:

Adresy autorů jsem psala zpětně od roku 1984 tak, aby u každého byla uvedena ta poslední. I tak spousta adres už dnes neplatí. Navíc vyhlašování I. ročníku psala Zdeňka Čepeláková z Obrany lidu. Ve snaze získat co nejvíc autorů napsala doslova „pokud si netroufáte, stačí poslat jen přezdívku“.

A tak skutečně až od druhého ročníku díky Briggi už známe všechny autory a autorky celým jménem a ne jen pod přezdívkou.

A další zajímavý Briggin postřeh:

S tím častějším psaním do Mladého světa je to dobrý nápad. Druhá věc je, že já za posledních 15 let nejsem schopna něco pořádnýho napsat. Předtím taky ne, ale teď už to o sobě vím. Budou se muset zapojit jiní.

K tomu se sluší dodat, že právě tyhle věty Briggi napsala poté co její povídka První vandr získala 1. místo v Trapsavci 1986. A v roce 1994 se jí s povídkou Bylo nás čtyři zadařilo ještě jednou se zařadit k oceněným vítězům, tentokrát 3. místem.

A líbil se mi její výrok:

Jestli se na nějakém ohni sejde kompletní porota, tak zatančím Labutí jezero.

Bylo to prorocké, ačkoliv jsme se moc snažili, tak na balet nikdy nedošlo.

V roce 1988 jsme seděli v hospůdce v pátek před ohněm Trapsavce. Pomalu se mi rozmazává před očima, kdo všechno…ale určitě kromě Briggi tam byl Houla s Máslem, Cimbura, Ještěr. A místní opilec si neskutečně oblíbil jedinou holku u našeho stolu. Každou chvíli se připotácel, zahleděl Briggi do očí, na stůl postavil dva panáky a vyzval ji: „Máňo, musíš se se mnou napít!“

Briggi ještě slušnou řádku roků na trapsavecké ohně vyrážela, v letech 1988, 1991, 1992 a 1996 vzala i porotování. A přestože v posledních letech se už odmlčela na Trapsavci bude s námi u ohně vždycky. Za Briggi při zapalování ohně tradičně zazněla její básnička Trampské srdce. Hezká tradice, která vymizela. Asi by ji stálo za to oprášit. Už jen proto, že bez Briggi bychom k našemu ohni každoročně nemohli přisednout.

Belmondo

Takto vypadala úvodní stránka samizdatového neoficiálního sborníku 10. ročníku Trapsavce 1984,  který naposledy pořádala Briggi.

Zlatý Trapsavec

Vandr s mobilem – Iva Synáková – Tapi (Podolí u Brna)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec – Tam u Královýho Hradce – Renáta Nová – Trenky (Horní Bělá)

2. místo – Všechno bude zase fajn – Kateřina Handlová (Jindřichův Hradec)

3. místo – Tma – Marie Elstnerová – Drsná Maňa (České Velenice)

3. místo – Tulák – Vojtěch Bartoš (Praha)

Poezie do 23 let

1. místo – Místo místa – Alexandra Fraňková (Praha)

2. místo – Bezejmenný blues – Renáta Nová – Trenky (Horní Bělá)

3. místo – Nacházení – Sabina Dočekalová (Jablonec nad Nisou)

3. místo – Za okrajem – Linda Kastlová (Holýšov)             

Próza nad 23 let

1. místo – Časem ztracený – Radek Kottner – Kačer (Plzeň)

2. místo – Výměnné místo č. 35 – Zuzana Kreizlová – Žabka (Brno)

2. místo – Případ trampa Kamila K. – Miroslav Neuvirt – Wandri (Plzeň)  

3. místo – A tak jsem zůstal sám – Zuzana Kreizlová – Žabka (Brno)

3. místo – Výroční potlach – Radmila Tomšů – Radka (Bílovice nad Svitavou)

Poezie nad 23 let

1. místo – Ještě – Jiří Pachl (Plzeň)

2. místo – Konec října – Jiří Vídeňský (Moravské Budějovice)

2. místo – Krovky reality – Regina Podávková – Ginnare (Choceň)

3. místo – Ráno bez snídaně v trávě – Regina Podávková – Ginnare (Choceň)

3. místo – Stromy – Břetislav Kotyza – Koty (Zlín)

Próza Oldpsavci

1. místo – Jedna: jedna – Pavla Slepičková – Pavlís (Strakonice)

1. místo – Podraz – Michael Antony – Tony (Praha)

1. místo – Kontrola – Jan Frána – Hafran (Plzeň)

2. místo – Vrátnej – Pavla Slepičková – Pavlís (Strakonice)

2. místo – Tam a zase späť –Peter Jokl – Joko (Partyzánske)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Podstín – Peter Jokl – Joko (Partyzánske)

1. místo – Sonata inkognita – Jaroslav Šlejmar – Kutloch (Rokycany)      

2. místo – Hora snov – Vlastimila Hlavatá – Aťka (Náchod)

2. místo – Hromnice – Eva Koubová – Evelína (Chrást)

3. místo – Mínus pade – Miroslav Novák – Kazatel (Brno)

3. místo – Zloději delikventi – Miroslav Marusjak – Miky (Olomouc)

Porota

Jaroslava Šálková – Kavče

Magdalena Karelová – Waki

Zdenka Jerešová

Milan Plch – Belmondo

Jiří Pešaut

Noví Oldpsavci

Zuzana Kreislová – Žabka

Radek Kottner – Kačer

Zlatý Trapsavec

Glumova pieseň úplnku - Peter Jokl - Joko (Partyzánske)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec - Lesní život smrků a borovic -  Kateřina Vincencová (Praha)

3. místo – Šerif a Nešika – Barbora Mlčáková - Štěňátko (Plzeň)

Poezie do 23 let

2. místo - Nález – Alexandra Fraňková (Praha)

Próza nad 23 let

1. místo – První třída – Radek Kottner - Kačer (Plzeň)

2. místo – Od kořenů - Zuzana Kreislová - Žabka (Brno)

3. místo – Jak jsme volili šerifa - Tomáš Machalík - Doug (Kladno)

3. místo – Oheň míru – Jiří Havlíček - Brixen (Jihlava)

Poezie nad 23 let

1. místo – Přespání na horách – Lenka Hejdová (Třtice)

2. místo - Nokturno – Tereza Hejdová (Třtice)

3. místo – Navzdory rokům – Jaroslav Kudláček - Jim (Frýdek-Místek)

3. místo – V násobcích – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

Próza Oldpsavci

1. místo - Ztráty a nálezy - Pavla Slepičková - Pavlís (Strakonice)

1. místo – Dost dobrej nápad – Michael Antony – Tony (Praha)

2. místo - Štvanice - Jan Frána - Hafran (Plzeň)

2. místo – Drsňák – Tomáš Daněk – Tom (Praha)

3. místo – Šutráky a machři - Tomáš Daněk – Tom (Praha)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Zase jetu pondělí – Miroslav Marusjak - Miky (Olomouc)

2. místo – Ve škatulce – Iva Synáková - Tapi (Podolí u Brna)

3. místo - XXX – Zdeňka Líbalová (Mělník)

3. místo – Poslední útočiště - Petr Doležal - Dollyk (Hlinsko)

3. místo – Doupovské vrchy – Zdeněk Ryšánek – Crischot (Vlašim)

Porota

Vlastimila Hlavatá - Aťka

Magdalena Karelová - Waki

Jan Pohunek - Přebral

Jindřich Kout – Fáfa

Petr Náhlík - Vokoun

Letos nemáme žádného nového Oldpsavce

Zlatý Trapsavec

Glumova pieseň úplnku - Peter Jokl - Joko (Partyzánske)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec - Lesní život smrků a borovic -  Kateřina Vincencová (Praha)

3. místo – Šerif a Nešika – Barbora Mlčáková - Štěňátko (Plzeň)

Poezie do 23 let

2. místo - Nález – Alexandra Fraňková (Praha)

Próza nad 23 let

1. místo – První třída – Radek Kottner - Kačer (Plzeň)

2. místo – Od kořenů - Zuzana Kreislová - Žabka (Brno)

3. místo – Jak jsme volili šerifa - Tomáš Machalík - Doug (Kladno)

3. místo – Oheň míru – Jiří Havlíček - Brixen (Jihlava)

Poezie nad 23 let

1. místo – Přespání na horách – Lenka Hejdová (Třtice)

2. místo - Nokturno – Tereza Hejdová (Třtice)

3. místo – Navzdory rokům – Jaroslav Kudláček - Jim (Frýdek-Místek)

3. místo – V násobcích – Jitka Fialová (Velké Meziříčí)

Próza Oldpsavci

1. místo - Ztráty a nálezy - Pavla Slepičková - Pavlís (Strakonice)

1. místo – Dost dobrej nápad – Michael Antony – Tony (Praha)

2. místo - Štvanice - Jan Frána - Hafran (Plzeň)

2. místo – Drsňák – Tomáš Daněk – Tom (Praha)

3. místo – Šutráky a machři - Tomáš Daněk – Tom (Praha)

Poezie Oldpsavci

1. místo – Zase jetu pondělí – Miroslav Marusjak - Miky (Olomouc)

2. místo – Ve škatulce – Iva Synáková - Tapi (Podolí u Brna)

3. místo - XXX – Zdeňka Líbalová (Mělník)

3. místo – Poslední útočiště - Petr Doležal - Dollyk (Hlinsko)

3. místo – Doupovské vrchy – Zdeněk Ryšánek – Crischot (Vlašim)

Porota

Vlastimila Hlavatá - Aťka

Magdalena Karelová - Waki

Jan Pohunek - Přebral

Jindřich Kout – Fáfa

Petr Náhlík - Vokoun

Letos nemáme žádného nového Oldpsavce

Tetička a termoprádlo - Tomáš Daněk - Tom  (Praha)

Próza do 23 let

1. místo + Malý Trapsavec - Ta noc byla zvláštní -  Karolína Křenová (Vysoké Mýto)

2. místo - Zkouška z dospělosti -  Renáta Nová - Trenky (Horní Bělá)

3. místo - Zápisky z deníku - Radka Cieslarová (Třinec)

Poezie do 23 let

1. místo - Lesní múzy - Lenka Šumanová (Praha)

2. místo - Starý poutník - Jaroslav Křížek (Časy)

3. místo - neuděleno

Próza nad 23 let

1. místo - Na Vinohrady - Tomáš Racek - Tom (Praha)

2. místo - Svěrák - Zuzana Procházková - Jesse (Praha)

3. místo - Bulldog - Tomáš Daněk - Tom (Praha)

Poezie nad 23 let

1. místo - Večerní intermezzo - Radovan Voříšek - Drobek (Brno)

2. místo - Podzim se hlásí - Petr Doležal - Dollyk (Hlinsko)

2. místo - Rok poté - Hakenová Barbora - Bára (Jesenice)

3. místo - Spojeni - Petr Doležal - Dollyk (Hlinsko)

3. místo - Že už asi nenaskočím - Petr Švarc - Bobeš (Chlumec)

Próza Oldpsavci

1. místo - Námluvy - Jan Frána - Hafran (Plzeň)

2. místo - Voriginál, vole! - Pavla Slepičková - Pavlís (Strakonice)

3. místo - Kotvení - Jan Valeš - Jeňýk (Holýšov)

3. místo - Holky těžší to maj - Miroslav Marusjak - Miky (Olomouc)

Poezie Oldpsavci

1. místo - Kvílenie lesného chodca - Peter Jokl - Joko (Partyzánske)

2. místo - Vandr k sedmdesátce - Miroslav Novák - Kazatel (Brno)

3. místo - Ve jménu Pajdy - Jan Frána - Hafran (Plzeň)

3. místo - O vydařeném vandru - Petr Soldát - Harmonika (Český Krumlov)

Porota

Vlastimila Hlavatá - Aťka

Vojta Tomáško - Kiďák

Jan Pohunek - Přebral

Milan Plch - Belmondo

Jakub Košíček - Kuba

Stanislav Dlouhý - Hadži

Noví Oldpsavci:

Petr Doležal - Dollyk

Tomáš Daněk - Tom

Tomáš Racek - Tom

Kromě psaní se stala autorkou řady kreslených trampských vtipů, námětů ke komiksům, detektivních i jinak zaměřených povídek. Její webové stránky nazvané jednoduše dle svého nakladatelství Rodocapsa rozhodně stojí za navštívení.

Belmondo

Více najdete zde:

 http://www.folktime.cz/povidky/7018-velka-bila-hora.html 

http://www.folktime.cz/povidky/6642-spacak-pro-dva.html

http://www.folktime.cz/povidky/6504-plechovka.html

http://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/4686-vandr-splnenych-prani.html

http://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3658-tramp-barnabas-a-tramp-houzvicka-brana.html

http://www.trapsavec.cz/products/brdsky-medved

http://www.trapsavec.cz/products/sakal-valecnik-p-/

http://www.trapsavec.cz/products/vandr-pod-mostem-p-/

http://www.trapsavec.cz/news/trapsavecke-miniautury-c-23-jaroslava-salkova-kavce-poklicka-a-spol-/

http://www.trampsky-magazin.cz/povidky/1-brdska-seznamka-kavce-60.html

Profesor

Chodil kdysi po svých km2 k ochraně určených strážce chráněného území, bývalý profesor přírodopisu. Po boku brašničku a v ruce okovanou hůl, tak putoval sobotu co sobotu po troseckých campech a roznášel hrůzu a děs mezi přítomnými zálesáky.

   Sedí si tak trampíř Špulda pod Studenou skálou, na pánvi smaží brambůrky a tichý večer chlácholí městským ruchem ztýraný mozek. Kde se vzala, tu se vzala, z křoví promluvila přísná tvář pana profesora: „Copak je to tady?“

   „Tramp a jeho večeře,“ odvětil Špulda. Strážce ho sjel pohledem roztřásajícím kolena. Obešel skromné tábořiště a vrátil se k Špuldovi.

   „Vzorně uklizeno, jen co je pravda,“ pravil o zlomek mírněji. „A jakpak je to s vámi?“ Špulda udiveně vzhlédl. „Tak honem,“ hartusil strážce, „třeba ta květina za tou hezkou břízkou – jakpak se jmenuje? Aha, mlčíte, nevíte nic. Takhle by to tedy nešlo, mladíku…“

   Strážce se rozhovořil a mluvil dlouho. Špuldovi se točila hlava, míchaly se v ní vrbky, vrbice, bahnice a chlapice, poskakovaly lístky okvětní a rostliny tajnosnubné.

   „Tak si to pamatujte, příště vás vyzkouším,“ skončil pan profesor. „A ruce – myjete si před jídlem? A čistý kapesník – máte?“

   Popletený Špulda vytáhl z kapsy kapesník vzící ubrusu. Vypadalo to, jako by chtěl odcházejícímu strážci zamávat na rozloučenou… Za chvíli profesor řádil o kus dál, našel zelenáče, kteří si rozdělali oheň pod převisem.

   Pro výletníky měl pokuty, pro zálesáky přírodopis. Potkal-li cestou trapera, hbitě se otázal: „Honem – velryba je ryba nebo savec?“ Odpověděl-li překvapený tramp „ryba“, následoval krutý pogrom a: „Příště si vás vyzkouším!“

   Nezřídka bylo vidět skupinku trampů hádajících se o jméno jakési záludné rostliny, nebo samotáře s Atlasem rostlin v ruce. Tak kvetla píle pana profesora.

   Neúprosný byl k výletníkům. Nezřídka odjížděli návštěvníci Českého ráje o pár mincí lehčí a třásli se při vzpomínce na rozkaceného starce, který je přistihl při trhání květin nebo odhazování papírků.

   Dnes už pan profesor po svém území nechodí. Vystřídal ho jiný strážce. A tak když jednou zase Špulda vařil večeři, letmo se přehrabujíc ve svém novém herbáři, přišel na camp strážce nový. Nebyl zvědavý na vzorné ohniště ani značně rozšířené Špuldovy vědomosti.

   Prostě a jednoduše ho vyhodil.

Zlatý Trapsavec 1975

Dáreček

   Opilec ve vlaku, bujaře obtěžující sousedy, daroval Bíbovi umolousanou cigaretu, a ten ji v kapse trampské košile nesl na vandr. Bylo to v ten pátek, kdy si šerif zamanul uspořádat další akci k očistě své osady. Kdysi tvrdě zatočil s alkoholem a vyhlásil věčnou prohibici – od té doby Klacek a Bíba prožívají vandry ve stresu, neboť uniknout šerifovu slídivému pohledu a loknout si někde v ústraní rumu, nebo dokonce tajně vypít pivo v nádražní restauraci, vyžaduje vyčerpávající úskoky a nervy z ocele.

   A tak v den, kdy neznámý opilec štědře obdaroval Bíbu jednou spartou, zvedl se šerif od večerního ohně na campu ve skalách nad tratí, ostře odsoudil kouření a s bojovným odleskem plamenů v očích požádal Bíbu, aby neškodil sobě a jiným, zahodil ten čadící nesmysl a přestal hulit. Bíba, utahaný pracovním týdnem a dlouhým pochodem do skal, podlehl promyšlenému nátlaku a složil strašlivý osadní slib, že si na vandru už nikdy nezapálí. Prozíravý šerif mu okamžitě zabavil cestovní zásobu cigaret a Bíba, zvyklý vytáhnout dvacítku denně, si v hrůze uvědomil, že do pondělí je hrozně daleko. A zařekl se, že jestli šerif svou očistnou energii příště zaměří na poslední, co Bíbovi zbylo, důvěrné náklonosti krásných dívek, to už namouduši z osady vystoupí.

   Ohníček dohořel, šli spát. Šerif vítězoslavně, Bíba zdeptaně s hladovými plícemi a nekuřáka Klacka napadala soucitná myšlenka, jak si chudák Bíba se svým osadním slibem poradí. Bíba jako vždycky hodil spacák na celtu vedle šerifa, Klacek si ustlal za ohništěm. Hvězdy pomrkávaly, nad vrcholy skal se kadeřily černé krajky borovic, kamarádi spali a Bíba, který musel zalehnout bez šluka na dobrou noc, podlehl sžíravé krizi a sáhl pro opilcův dárek. Ležel ve spacáku s otevřenýma očima, v jedné dlani ušmudlanou cigaretu, v druhé zápalky, které mu zapomněli zabavit, a přemýšlel jak škrtnout a neprobudit šerifa. Šerif má křehký spánek, lepšího hlídače v lese nenajdeš. Sebemenší šramot, šustnutí igelitu, škřípot zipu mu neujde. Jednou si Bíba ve spacáku potají loknul slivovice z lahvičky Alpa a žblunknutí šerifa vyburcovalo k rozespalému křiku, že se blíží povodeň. Šerifa nevzbudí jen hukot vlaku, projíždějícího dole pod campem. To je zvuk, který ho ukolébává a uklidňuje. Šerif má vlaky rád. Zato škrtnutí zápalkou mu zazní jako výstřel z děla. Zápalky nemá rád, ty po uhašení ohně nepatří k noci na vandru, ale k odporným kuřákům.

   Rachot vlaku! Bíba se za ten nápad pochválil. Škrtne sirkou až pojede motorák a potupění čerstvě složeného osadního slibu zanikne v dunění kol. Dlouho jsem to nevydržel, pomyslel si lítostivě Bíba, pomalounkými tichými pohyby osvobodil zápalku ze škatulky a čekal. Začal podřimovat, když zahučela ozvěna. Bíba zbystřel, chladnokrevně počkal, až motorák burácel přímo pod campem a energicky škrtnul. Trošku to zapraskalo, hlavička odlétla a zbytek dřívka zůstal  Bíbovi v ruce. Tramp zaťal zuby, aby nezuřil nahlas a vydoloval další zápalku.

   V noci vlaky nejezdí často, musel čekat. Polobděl, když se blížil nákladní. V největším randálu si Bíba zapálil a otvorem péřové mumie vyfoukl kouř. Těžko něco vyváží tuhle slastnou chvíli, Bíbova kuřácká závislost vrněla jako kotě.

   Před druhým šlukem se cigareta smekla po prstech a skutálela do spacáku. Právě zapálená zhasla sama, ale stačila naplnit spacák dýmem. Bíba po cigaretě chňapal, zapadla mu mezi drobnosti, které si bere na noc dovnitř: občanku, nůž, peněženku, kapesník, nějaká camrátka a ještě tam má špinavé ponožky od minula.

   Než Bíba cigaretu našel, trochu se přidusil a rval se na vzduch. Šustění silonu šerifa probralo, a jak se v polospánku vrtěl a vdechl rozplývající se dým, brumlal: "Hoří les nebo co..." a spal. Bíba se nehýbal, srdce mu tlouklo jak kolejnice pod vlakem. Dobře věděl, že si šerif na osadních slibech moc zakládá. Jestli mě nachytá, tak to schytám. Šerif si naleští hvězdu a bude držet dojímavou řeč tak dlouho, až mi to kouření znechutí doopravdy.

   Ve skalách krouží netopýři a zvedá se vítr. Pro jednoho vajgla šaškuju celu noc, myslí si Bíba. Měli by mě z osady vyhodit. Tyhle vyčítavé myšlenky ho napadaly, když si připravoval zápalku a čekal na další vlak.

   Po třetí hodině skály vyrostly ze tmy, noc se rozpadala do stínů a vlaky nejezdily. Bíba usínal, probíral se, podřimoval, až kolem čtvrté projížděl ranní motorák. Potom spartu spokojeně dokouřil, nedopalek schoval do špinavé ponožky, a zmožen únavou a myšlenkou: "Mám tohle zapotřebí?" usnul.

   Ráno se krajky borovic zbarvily do zelena, vlály na skalách jako prapory a Klacek vařil snídani. Šerif posedával u ohně a ukázal na Bíbův spacák, kde byla teprve půlnoc:

   "Spí dlouho."

   "Spí," potvrdil Klacek, "jindy se probouzel za svítání, aby vykouřil první cigaretu co nejdřív. A pak to šlo jedna za druhou."

   "Kouření je neřád," rozhodl šerif. "Včera přestal kouřit a dneska už žije zdravě. I to spaní má delší. Napíšu o něm do Mlaďáku, ať si ostatní vezmou příklad."

   Šerif zacloumal Bíbovým spacákem a volal:

   "Vstávej, nekuřáku, budeš slavnej!"

   Napolo spící Bíba se vydral ze silonu, přitáhl si šerifa za loket a zamumlal:

   "Pocem, kořalo, nemáš tam ještě jednu?"

Trapsavec 1989 - přehlídka oldpsavců

V poledním slunci

   Léto rozpaluje skály i les, blíží se poledne, a v trávě si ježek, rejsek a veveřák hrají na trampy. Téhle báječné hry se zúčastnil i hloupý malý plšík, ale protože šel na nervy, poslali ho dělat vlak. Běhá po lese, tenounce pohoukává, a veveřák za ním chvílemi volá, že pořádnej vlak má vždycky zpoždění, aby tedy přijel za hodně dlouho.

   Ježek, rejsek a veveřák se povalují v trávě, hovoří drsným hlasem a čekají na vlak. Rejsek navrhl, že správnej tramp musí mít v tlamě cigáro, což bylo přijato s nadšením, a rejsek se vytasil s nedopalkem, pohozeným někde na cestě.

   „Jenže z toho musí jít dejm,“ řekl veveřák, „bez dejmu si nezakouříš.“

   „Tak budem jen dělat, jako že dejmáme,“ rozhodl rejsek. Načež si s veveřákem nedopalek půjčují, náležitě šlukují, vypouští oblaka neexistujícího dýmu a pochvalují si pěknou hru. Ježek nedopalek nechtěl, tvrdil, že alespoň jeden tramp v přírodě by měl být nekuřák.

   „Tady něco cvaká,“ řekl najednou veveřák a začal se znepokojeně rozhlížet. „Típni cigáro a mizíme.“

   „Třeba někde někdo tříská ešusem a pozve nás na oběd,“ řekl s nadějí v hlase ježek. V trávě se zrovna objevil hloupý plšík, přijíždějící na neviditelné kolejnici, a tak se raději rozprchli.

   V týdnu potom přišel v jednom velkém městě, do jedné malé hospody na slezinu tramp a vítězně hodil na stůl čerstvé fotografie. Hlavy se nad nimi sklonily.

   „Co to znamená, Majku?“ ptá se šerif.

   „To znamená,“ triumfuje Majk, „že civilizace pokročila v svém ničivém přetváření přírody tak daleko, že lesní zvěř neustálým stykem s člověkem nakonec imituje všechnu lidskou činnost, se všemi negativními projevy. Ostatně to ukazují moje fotografie. Vždycky jsem vám říkal, že jednou budu slavnej fotoreportér, vy jste se mi smálu, a už je to tu. Za tyhle fotky mi redakcích utrhnou ruce.“

   Všichni si obrázky všelijak prohlíželi, ale netvářili se jinak nadšeně. Potom se ozval šerif. „No, já nevím, Majku, jestli to pospíchá, tak ti ruce utrhneme my, třeba i s hlavou, ale tady žádná imitace není.“

   „Jakto že ne,“ diví se Majk, „vidíte přece jasně veverku, jak vykuřuje vajgla. Já jsem svědek, zíral jsem na ni jako blázen. Naštěstí jsem měl v pohotovosti foťák a hned jsem reagoval. jako pravý reportér. Ale teď mě napadlo – co když je to obráceně? Máme-li v ruce důkaz, že veverka používá tlapky k práci, v našem případě nevhodné, můžeme odpovědně tvrdit, že lidi se nevyvinuli z opice, ale z veverek.“

   Majkova řeč způsobila, že se šerifovi zaleskly oči. Zatímco ostatní tutlali smích pod stolem, shrábl fotografie, strčil je Majkovi pod nos a zavrčel, že nevidí nic jiného, že dvě tmavé skvrny a světlejší vršky travin.

   „Ono bylo zrovna poledne, slunce stálo moc vysoko a špatně to osvětlilo,“ připustil Majk. „Ale to nevadí. Ta velká skvrna je veverka a ta menší, podlouhlá, je ten vajgl. Taky je to trošku hnutý, to si odmyslete.“

   Na konci stolu se začali smát nahlas a šerif řekl: „Majku, my jsme rádi, že máš vážný zájem o fotografování. Ale proč máme proto trpět? Svěřili jsme ti vedení osadní kroniky a jak to dopadlo? O každým vandru napíšeš dvě věty a doplňuješ to třiceti fotkama, který jsou jedna jako druhá, a místo lidí máš na nich jen fleky. Zrovna jako tyhle, cos nám přines.“

   „Šerife, ty jsi přece všude k poznání,“ bránil se Majk a šerif zaječel. „Ale jen proto, že moje šerifská hvězda dělá takovou lesklou šmouhu! Jinak bych byl řadovej flek, jako ostatní! Buďto přines pořádný fotky tý svý veverky, nebo už nevyslovuj žádný slovo od vé.“

   Tramp se urazil, zrudl, odklidil se na židli a huhlal, že se ještě ukáže.

   Další víkend zase léto přálo, slunce zářilo od sobotního rána a Majk přišel do skalkového lesa s promyšleným plánem. Na místečku v jehličí, v příhodném světle nastražil pootevřenou krabičku cigaret a několik rozházel kolem. Doufal, že se mu podaří zvěčnit veverku, jak si vytahuje cigaretu z krabičky a obratně s ní, jako minule, manipuluje. Rozestřel spacák, lehl si na něj, přikryl se celtou a ze své skrýše vystrčil jen objektiv fotoaparátu. Jen počkej, veverko, myslel si, já tě dostanu. A všichni budou koukat.

   Veveřák to pozoroval shora z větví a divil se. Seběhl po kmeni a zavolal si na to ježka a rejska.

   „Vypadá to jako past,“ mínil rejsek a opatrně vykukoval za keřem, „ale na koho?“

   „Je to šílenec,“ tvrdil ježek, „jinej by dal do pasti buřta, nebo aspoň sušenku.“

   Veveřák chvíli přemýšlel a pak řekl, že v tomhle lese zažil už lecjaké trampy – dobrodruhy, romantiky, drsňáky, bojácné, vyřvávající i ty hladové, ale tenhle že je nějak extra.

   „Co budeme dělat?“ ptal se ježek.

   „Hlídat,“ řekl stručně veveřák.

   Majk se zatím potil, protože slunce stoupalo výš a připalovalo i v lese. Dusno pod celtou a jednotvárné šumění stromů ho unavilo, a na okamžik usnul. Toho využil ježek a odtáhl krabičku i cigarety do doupěte pod vyvráceným smrkem, neboť, jak řekl veveřák, takovej materiál se musí zabavit, aby přišel jen do tlapek znalců.

   Odnesení nástrahy Majka zaskočilo, ale neodradilo. Nevěděl jak cigarety zmizely, ale tušil, že zvláštní šlukující veverka není daleko. Vytáhl ze žracáku další balíček cigaret a začal lákat.

   Veveřák, rejsek a ježek se nestačili divit, když viděli, jak se neznámý tramp prodírá porostem, pozvedá cigarety k obloze a volá: „Vem si! No tak vem si! Nešetřil jsem, jsou to sparty!“

   „Chce chytit někoho, kdo to žere. U nás v lese takovej zvrhlík přece není,“ přemítal rejsek, „ledaže chce naučit hulit mláďata. To už tak vypadá.“

   Veveřák nakrčil čumák, což mu dodalo výraz dravé šelmy a zavrčel, že v tom případě je tramp nebezpečnej.

   „Co s ním máme dělat?“ zakňoural ježek.

   „Odnaučit jezdit na vandr,“ zněla veveřákova strohá odpověď.

   Když se mu první šiška odrazila od hlavy, myslel si Majk, že je to náhoda. Ale když přiletělo druhá a zahlédl za kmenem borovice mistrně mířící veverku, s ledovým klidem profesionála chytil fotoaparát a mačkal záběr za záběrem, zatímco mu veveřák otloukal čelo do krvava.

   Na slezinu se Majk přihnal jako vítěz do cílové rovinky.

   „Tady to máte,“ předvedl své obrázky. „Moje veverka nejen imituje kouření, ale je inteligentní. Zřejmě jsem jí nevybral vhodnou značku cigaret a tak po mně házela šišky. Podívejte, jak mám odřený čelo.“

   Šerif vzal fotky do ruky s nedůvěrou, ale pak se mu tvář rozjasnila. Na fotografiích jsou skutečně patrné obrysy veverky svírající šišku. „Je to pěkné, Majku,“ řekl uznale, „konečně máš taky něco k poznání. Ale veverky se šiškou maloval už Josef Lada, na tom přece nic není. Když veverka ohlodává šišku, musí si ji přidržet. Spletl ses, Majku, zřejmě jí spadly omylem. Vylekals ji.“

   „Ale né,“ zaúpěl Majk, „podívejte, co má na hlavě strupů, tak mi přece věřte!“

   Neměli s ním slitování a nevěřili.

   Další sobotu prochodil Majk po skalkovém lese s fotoaparátem a odkrytou hlavou a nešťastně volal do korun stromů: „Hoď si po mně, no tak hoď si po mně!“ z čehož měli ježek, rejsek a veveřák ohromnou legraci. Veveřák si dokonce pozval své známé veveřičky, aby viděly člověka, kterého zmlátil a který chce ještě. Majk se potom vracel do lesa několikrát, hledal a volal svou veverku, až ho to omrzelo a už se neukázal.

   Veveřák s rejskem pak dlouhou budili v lese mezi drobnou havětí senzaci, neboť zásadně nevylezli bez cigarety v tlamě. A vždycky když si hráli v trávě na trampy, a povalovali se a vedli drsné řeči, taky řádně jako vykuřovali, a když si veveřák vzpomněl a zavolal do větví borovic: „Hoď si po mně, no tak hoď si po mně!“ smáli se, až padalo jehličí.

Zlatý Trapsavec 1986

Belmondo

Spoustu dalších informací naleznete zde:

 www.rodocapsa.cz/trapsaveckydenicek/aktual/0914/0914.htm 

A také v rozsáhlejším článku o Tapi, který jsme uveřejnili vloni v létě:

http://www.folktime.cz/trampske-zajimavosti/8090-680-vyznamne-zivotni-jubileum-tapi.html

Více najdete zde:

www.folktime.cz/povidky/6698-neznamy.html

www.folktime.cz/povidky/tri-mouchy-jednou-ranou-bez-klobouku-bos.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3960-mrakolin.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3902-vratnice.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3786-paradni-for.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3631-v-polednim-slunci-dvojice.html

http://www.trapsavec.cz/products/lonske-snehy-b-/

http://www.trapsavec.cz/products/zakony-vyvoje-b-/

http://www.trapsavec.cz/products/ruku-v-ruce-b-/

http://www.trapsavec.cz/products/jb-a-jsem-ja-/

http://www.trapsavec.cz/products/souboj-s-poezii-b-/

Cesty

Jsou lidi, kterým volnost stačí

jen na úrovni vlastní cely.

Ženou se k smrti, aby měli

to, co má soused, a pokud možno dražší.

I to je cesta – svého druhu;

a oni po ní vysíleně kráčí.

Po celý život v bludném kruhu.

A pak jsou druzí, kterým znějí v hlavě

závratný tóny. Ti kašlou na pohodlí

a jestliže se vůbec někdy modlí,

tak k ohni, lesům, potokům a trávě

a k slunci, ať udělá z deště duhu.

A jejich cesta míří nesmlouvavě

někam, kde nelze chodit v kruhu.

Co ještě patří k rytmu týhle cesty?

Zaťatý zuby a naběhlý žíly,

svírání mozolnatejch rukou v pěsti,

ramena otlačený od popruhů –

a taky víra, že jít ixkrát přes rozcestí

bejvá hezčí než hnát se přímo k cíli

a vlastně chodit pořád jenom v kruhu.

To věčný přibití na kříž cest

ja naše touha, odměna – a trest.

Trest za to, že jdem cestou dobrodruhů

a že se nenecháme vést

těmi, co chodí celý život v kruhu.

Zlatý Trapsavec 1979

Hledání cest

   „Polez, tady je to pro mateřský školky, spousta krásných chytů!“ Opatrně se posunuju po římse a nenápadně mrkám dolů. Kolik to může bejt, patnáct metrů? Vodsaď zahučet… radši lezu a nepřemýšlím. Chybí mi, že jsem dva roky nebyla na skále. A tohle je teprv začátek!

   Vlastně to začalo dopisem. Dostala jsem ho včera, asi abych nemohla odmítnout. „Ahoj Kaňko! Dneska je to přesně dva roky, co jsme měli lézt tu Pálavu. Tenkrát ti do toho něco přišlo, ale teď mě neukecáš. Přijedu v pátek, Petr.“

   Tenkrát jsem poslala telegram s textem: „Vdávám se. Šťastnou cestu. Ty mě taky.“

   Řekli byste, že po roce chození takový závěr kluka odradí navždycky. Jenže Petr se nedá vypočítat. A všechno musí bejt po jeho. Jako teď: „Poslouchej, to mě nezajímá, že nemáš zrovna dneska nikoho na hlídání. Chceš se mnou lézt? Chceš. Tak vidíš. Kde je vůle, tam je cesta! Koukej Martínkovi ohřát večeři, já už něco vymyslím. Jo, kdyby toho guláše zbylo, tak dva tři talíře, jsem ochotnej to dojíst. A začal přemýšlivě chodit bytem. Bylo jasný, že přijde na nějakou možnost, ale že mě pak čeká tohle šílenství, to mě nenapadlo.

   „Ach jo, lezu se ženskou a na jídlo abych myslel sám,“ vzdychl těsně před výstupem a vyndal z batohu dva celofánové balíčky. „Do Tater s tatrankou!“

   „Na Pálavu s pálenkou!“ aktualizuju.

   Ztělesněná nevinnost. „Von můj bágl je průhledenej?“

   „Bágl ne. Ty. Užs vymyslel postup?“

   „Jasně. Nejdřív se musíme dostat na tuhle římsu, vidíš? A dál – to už nějak pude. Lezem?“

   „Když je to fakt praštěný,“ namítám chabě. „Radši ne!“

   A tak jsme vyrazili.

   Napjatě sleduju, jak zkouší pevnost terénu. Dlouho dumal a pak vynesl konečný verdikt: „Po týhle stěně to nepude. Musíme přes ten komín. Neboj, to překročíš,“ a šlápl přes zející propast někam, kam já v životě nedosáhnu. Z druhé strany mě povzbuzoval: „Není to tak široký, jak to vypadá. Podám ti ruku.“

   „Seš normální? Tohle po mně nemůžeš chtít, to je teda pěknej podraz!“ Sama slyším v hlase záchvěv hysterie. „Neboj, Kaňko, musíš, přece tam nezústaneš trčet,“ chlácholí mě. „Eště mě rozčiluj, čí to byl pitomej nápad?“ vztekám se. Protože takovej krok je na mě fakt moc, v nohách si nejsem jistá, co neurvu rukama… a to by možná šlo. „Uhni!“ zaječím a rychle, než mě přejde odvaha, přepadnu na druhou stranu, rumaka přesně na ten vyčnívající suk, kam šlápl on. Tělo se zhouplo vzduchem, ale včas jsem přitáhla nohy k ramenům, levá se zachytila na mikroskopickém stupu, vší silou se vzpírám nahoru – „Makej, makej,“ řve Petr nadšeně a chce mě vytáhnout, škubnu jen hlavou, že sama – pochopil. Ještě mocný záběr, sláva, klekám na výstupek a teď už bez problémů se nechávám zvednout. „Seš skvělá, Kaňko, našlas novou cestu! Seš fantastická. Holt moje škola. Holka, kdes nabrala tu sílu?“ A drtí mi v objetí kosti.

   „Zkusils už někdy ždímat padesát plínek? Cha. Nechtěj, abych tě někdy vzala pod krkem!“ hulákám mu šťastně do náprsní kapsy. Ať bylo co bylo, je to dobrý, jsme zase dvojka ve stěně, jako kdysi.

   Jako před tím červencovým dnem na horký jugoslávský silnici, která se rozdvojovala do hor a k moři. A všechny auta jely dolů. Já jsem se fakt nechtěla válet na plážích; prostě jsem moře ještě neviděla. Taky mi bylo jasný, že většinu výstupů poleze Petr sám a na mě zbyde bát se o něho pod skálou a vařit čaj. Petr pokrčil rameny, odjel se mnou k moři, tam mi dal pusu a vrátil se za týden. To už jsem věděla, že rekreant Karel by tohle nikdy neudělal. A stokrát slyšela, že bych s ním měla do tří měsíců byt. A do roka dítě. A netušila, že už je na cestě.

   „Nač, kruci, myslíš, sleduj postup. Opřeš se zádama o tuhle stěhu a nohama o protější, máš tam spáru. A až sedíš pevně, tak prostě levou nohou přešlápneš do toho okna.“

   Vypadalo to v jeho provedení tak elegantně, že jsem neměla strach. Dokud mi to nezačalo ujíždět mezi lopatkama. V rychlosti jsem zašmátrala pravou rukou nahoru, dobrý, teď přešlap. A to byla ta chyba. Dosáhla jsem sice levou nohou do okna, ale rozpětí bylo příliš velké a ohromná plocha pod mou pravicí se dala do pohybu.

   „Jaú, jaúúú!“ křičím, nohu přiskříplou ve spáře, uvězněná vlastní nešikovností. A ty dveře, obyčejný pitomý dveře od kuchyně se klidně přivírají dál, a já mám nohu mezi futrama. Vlastně si je zavírám sama, dokonce i teď křečovitě svírám horní rám, protože kdybych ho pustila, pak kostrčí dopadnu na práh. Zachránil mě Petr, vtáhl mě prostě do obýváku, ani nevím jak.

   „Kaňko, co děláš? Málem ztroskotáš na takový prkotině, ty, slavná objevitelka nové cesty z šicího stroje na kuchyňskou linku?“ Slastně mě zamrazí, znovu v duchu cítím umakart pod rukama a nohu zachycenou palcem na okraji zásuvky. Ale toto je fakt hluchý místo. Nebejt chybějící výplně dveří, na kterých teď sedíme, nedalo by se to slézt vůbec – teda podle zásad panelákového alpinismu, jak je zformuloval Petr při večeři: čistý lezení bez doteku podlahy. Takže alespoň na něco byl Karel dobrej. Kdysi třískl dveřma a od té doby v nich mám místo skla korálky.


   „Lez napřed, tady je to brnkačka. A na té plošině na mě počkej.“ Cestou přes prádelník se nic nestalo, jen jsem shodila vázičku. Ale od tchýně. Petr sebou hodil vedle mě na válendu a ukázal do tmavého obdélníku okna: „Koukej, padá tma. Tady bysme měli bivakovat,“ a přehodil přes mě ležérně ruku.

   „Neblázni. Utrhne se to s náma a poletíme,“ říkám tiše a výhružně. „Jasně. Až do stratosféry! Neříkej, že nechceš,“ a přehodil přese mně ležérně nohu.

   „Lítat? Lítat jo. Ale s tebou?“

   „To je fakt,“ usmál se. „Se mnou bys měla radši chodit.“

   Dopřeju si jízlivost: „To už se snad jednou neosvědčilo.“

   „A co se ti osvědčilo?“ zvážněl Petr. „Poslyš, v botníku nejsou jediný pánský boty a prstýnek visí na zrcadle. Pročs mi nenapsala, že seš rozvedená?“

   „Jako zapřísáhlý odpůrce manželství z toho můžeš mít jen radost.“ „No počkej, to jsem snad tenkrát myslel trochu jinak!“ rozohnil se. „Právě, že při tom co dělám, jaký je to riziko, že by bylo nezodpovědný mít na krku rodinu!“

   „Jasně, myslet jen na sebe a na lezení je zodpovědnější. A ženský jsou slepice, protože to nechápou a chtěj mít děti.“

   „Dyť ať je mají, promězamě třeba i se mnou, ale ať je vychovává někdo rozumnej, kdo se o ně dokáže spolehlivě postarat!“

   „Tomu mýmu rozumnýmu to teda vydrželo. Dvacet měsíců. I vojnu snesl dýl! A přitom by pro mě všechno – i chalupu koupil, abych mohla na víkend ven…“

   Překvapilo ho to. „Ty máš chalupu?“

   „Už ne. Ale je blízko – městským autobusem. Jediná zeleň šnytlík na vokně. Ale zase byla výhoda, že Karel měl vodtam do chemičky blíž než z domu. Prostě skvělej kauf. Jenže mu scházela tisícovka, tak střelil mou kytaru.“

   „A tys podala žádost o rozvod.“

   „Ne. Koupila jsem si ji zpátky. Ale chyběly mi prachy, tak jsem prodala televizi… Takže žádost napsal on. Prej se cvokem se nedá žít a vůbec ne vychovávat dítě,“ postěžuju si. Jako obvykle nepravýmu.

   „To není až takovej blbec, ten tvůj Karel,“ dorazí mě Petr. „Já jsem ti taky říkal, že máš s dítětem počkat, až dostaneš rozum. I když, pravda, ty bys musela čekat do důchodu.“

   „Lepší rozum v důchodu, než nikdy,“ provokuju.

   „Lepší nikdy, než ve dvaceti,“ usadí mě.

   „Tak to už jsem prošvihla,“ konstatuju. „Dávno před porodem. V duchu tvých zásad jsem si řekla, že teda aspoň jeden v rodině bude mít rozum a zodpovědnost.“

   „Chyba, Kaňko. Ty jako cvok přece nemůžeš vychovávat dítě s někým normálním. Výchova musí bejt jednotná!“ A vsunul mi ruku pod záda.

   „Hele, hele, chtěls ještě dneska odjet na Pálavu,“ vyprošťuje se.

   „Třeba jsem si to rozmyslel,“ nahnul se nade mě a ze zadní kapsy mu vypadala tatranka. Na koberec.

   „Vidíš,“ chytám se stébla. „Horští skřítci jsou proti nám.“

   „To je ale krutý!“ zanaříká. „Polovina našich zásob v hlubinách. Radši ten zbytek zachráníme v žaludku.“

   Střídavě ukusujeme, na kanapi se hromadí drobky poslední záchrany. „Malý a slabý můžou víc,“ vnucuje mi zbylý kousek. „Máme před sebou ještě půlku cesty.“

   Lezem severní stěnu. Stála třináct tisíc a ještě není splacená. Jak ten nábytek hergot vyráběj, nikde žádný pořádný chyty. Zoufale se snažím došlápnout na tu poličku za skříní, strašně to klouže, Petr má holt delší nohy a výcvik. Povytáhl mi šuplík, to už je lepší, ale – to jsem byla vždycky takový nemehlo?“ Najednou mi rupl pod nohou ten ozdobnej čudlík, Petr mě taktak zachytil. „Nasekat bych ti měl,“ nadává. „Urvat takovej šikovnej stup! Zejtra ti to spravím.“

   „Jede ti vlak,“ poznamenám. „A tohle si dokážu spravit sama.“

   „Těmahle rukama? Dyť se s nima sotva najíš. Hele, teď bacha. Dělalas někdy kyvadlovej traverz? To jsou tyhle dveře. Dávej pozor – musíš na ně skočit, zhoupnout se v předsíni šlápneš na tu almárku. Koukej, takhle.“ Zmizel mi ze zornýho pole a vrátilo se jen kyvadlo. Symbol neodvratnosti osudu.

   Tohle v životě nědokážu, on se snad zbláznil.

   Zbláznila jsem se taky a dokázala jsem to.

   „Sss,“ šeptám. „V ložnici maximální ticho, nebo to můžem zabalit.“

   „Jasný. Laviny,“ přikývl s porozuměním. V postýlce hajal Martínek jako spící himalájské božstvo. Strážce cesty.

   „Tohle tedy nezvládnu,“ hrozím se. Petr neváhá: „Normálně šlápneš dovnitř, neboj se, je to pevný.“ „No jo, pevný, ale vzbudím ho! To bude lepší takhle, traverzem,“ a sápu se napřed, chodidla vplétám mezi šprušle, Petr se chytá za hlavu. Asi má pravdu: kovový rachot jako gongy v Tibetu, hora se otřásá, ujela mi noha na ledovci prostřeradla a božstvo procitlo.

   Některý děti se probudí a jsou vyspalý do růžova. Martínek zásadně do ruda. Prostě řve. Řve a řve, tentokrát plným právem. A tak ho provinile konejším, broučku, hají, maminka je tady, u hošíčka, musíš spinkat, je noc! Ale je to chytrý dítě, nenaletí na řeči, chce pochovat. Jenže to bych musela šlápnout na zem.

   Asi po pěti minutách to Petra přestalo bavit. Vynořil se za pelestí, dost hrubě mě odstrčil, naklonil chlupatou hlavu nad ječící obličejíček a zařval: Martine! Koukej sakra okamžitě chrnět!“

   Zděšený očička se v šoku zavřely, andílek si sladce vzdychnul a spal. Yettiovská tlapa dopadla suverénně vedle kučeravé hlavičky, Petr přešlápl na peřiňák a opovržlivě dodal: „Vidíš. Stačilo teplý lidský slovo!“

   Parapet okna přelézám už hravě, dolů se dívám s pyšnou sebejistotou. Akorád jsem kvůli tmě zapomněla na kaktusy. Tak mlčím, aby je Petr našel taky.

   Jinak se v ložnici celkem nic nestalo. Až na to, že ten slon šlápl na okraj koše s prádlem na žehlení. Naštěstí se včas vyšvihl na knihovnu, takže lavina pohřbila pouze domorodého plyšového medvídka v kovralovém údolí.

   Sedíme zase v předsíni na almárce s botama.

   „Ty, Kaňko, co jsem si všim, tak tady nejsou ani pánský pantofle.“

   To přehnal. „Je ti snad po tom něco?“

   „To teda je! Co ten kluk? Jak ty ho vychováš? No prosím, jako máma máš právo se s ním mazlit, ale právě proto má mít tátu, aby cítil autoritu.“

   Nejvíc miluju, když mě poučuje ten, kdo sám nevychoval ani betonový schody. Školení pokračuje vhodně voleným příkladem: „Však taky mě hned poslech, a to mě zná dvě hodiny, prostě potřebuje chlapa – pokud teda jenom on.“

   Samozřejmě, zlomyslný rejpanec, na ty tě užije. „Lezem! Za hodinu ti jeden poslední vlak!“

   „Nojo, Pálava,“ zarazí se. „Neměl bych ji nechat čekat.“

   Bodejť bych se v něm spletla. Byt je skoro slezenej, tak co tady. Zase je všechno při starým. Na prvním místě hory, pak dlouho nic, pak kupa hnoje, protože je to koneckonců taky vrchol, a pak teprve všechno ostatní…

   Soukám se dveřma na záchod, to už vlastně sahám po hvězdách, vítězství na dosah ruky! Hřmotně došlápnu na prkýnko. „Bacha, Kaňko,“ slyším z koupelny, „tady stačí jedinej chybnej krok a seš definitivně v hajzlu.“ Hmatám nohou po okraji vany, to půjde; fakticky, lidi, já mám prvoslez vlastního 2+1, dokázala jsem to! Jsem v koupelně, na vrcholu naší cesty snů – a studená sprcha do obličeje.

   „Deštíček, občerstvení od svatýho Petra,“ směje se mi ten chlap a říká ještě něco, ale to už neslyším, vybuchl ve mně smích. Otřásám se na dně vany a vím, že mě to zase drží v hrsti, ani za dvacet měsíců jsem se nenakazila rozumem, jsem imunní. Petr mě pobaveně sleduje. „Furt stejná,“ poznamená a věší sprchu na místo. „Víš, že Martin udělal to samý, jak jsem ho večer koupal? Ovšem, rád bych v tý situaci viděl jeho otce.“

   Jak chceš.

   Kdepak deštíček, Niagara. Až zavrávoral. A potřetí toho dne slyší gumová rybka stejnou reakci: nesmyslný potřeštěný smích. Než vypnu vodu, je pod náma Štrbské pleso.

   Přestal se smát a zkoumavě mě pozoruje. Schválně mlčím.

   „To mě mohlo napadnout,“ zabručí.

   „Co?“ ptám se rozechvěle a neodbytně. Uhne očima do louže na podlaze.

   „Samá voda, samá voda,“ konstatuje radostně. „Takže je to v suchu. Je ti jasný, že mi ty hadry neuschnou ani do rána?!

Zlatý Trapsavec 1987

Vaťák a hřeben

   Tohle je pro mě typický, zhodnotili kluci. Když v pracovní sobotu chrápeme za humanama, táhnem s sebou hrdě osadní vlajku. Ale když jedeme přes půl republiky na potlach, kdo nechá vlajku doma? Šerif, naše slunéčko jasné! Už to vypadalo hrozivě, ale pak amplión vychrchlal, že náš expres má půl hodiny sekeru. Osada se na mě mlčky podívala. Tak jsem shodil bágl a žracák a vyrazil.

   To zpoždění muselo bejt aspoň o pět minut dohnaný, protože jsem naklusal na perón, když už všechny dveře byly zabouchnutý, taktak jsem stačil naskočit do posledních. Sotva jsme se vykodrcali, vyrazila mi na čele jinovatka. Došlo mi totiž, že ty blázni možná stojí na nádraží a věrně očekávají svýho šerifa, statečnýho zachránce osadní vlajky. Tak se probíjím vagónama a modlím se, abych našel kluky dřív, než průvodčí najde mě. Můj lístek má pochopitelně Regy, osadní zmocněnec pro styk se železným ořem. Leda tu vlajku, co mám za košilí, bych moh nabídnout k procviknutí. Ale vona je kožená.

   No to sem moh čekat. V půlce vlaku je průchod zamčenej.

   Sedí tam na chodbičce kluk v kostkovaný košili – a hele, pod zadkem má ruličku celty. „Ahoj,“ povídám, „hele, nevšim sis náhodou, jestli v Táboře nenastupovali ňáký vandráci?“

   Prohlíd si mě a uznal za hodna odpovědi. „Všim. Nenastupovali. Akorát pár tůristů.“

   No nazdar. Další vlak jede až k půlnoci, takže to znamená eště ke všemu prodrkotat noc někde na nádraží, protože cestu zná jenom Pižla. Na srpen je teda dost zima. A vaťák plus čistý svědomí není zas tak kór výhřevná kombinace.

   Odevzdanej do spárů osudu sem se posadil a opřel záda vo umyvárku. Z nedostatku jinýho záchytnýho bodu sem pověsil voči na svýho společníka. Měl ohromný bílý sobrero, úplně čistý, což tvořilo příjemnej kontrast k rozpadávajícím se počmáranejm džínám. Na krku puntíkatej šátek a cípy stačený vrškem z krabičky od sirek. Tohle důmyslný zařízení doplňovala ještě zasunutá vidlička, taková ta hliníková s vyraženou dírkou, jak bejvaj v nádražních hospodách. Čněla zubama vzhůru a já se nemoh zbavit představy, jak si ji zapíchne co chvíli do krku. Bylo to zřejmě výstražný opatření, aby snad nesklonil hlavu pod jhem přezírání ze strany civilního obyvatelstva. Zeptal jsem se, na co to má.

   „To tak nosej vandráci,“ zněla vyčerpávající odpověď.

   „A jo,“ povídám a chvilku přemejšlím. „A co eště nosej vandráci?“

   „Nic zbytečnýho,“ poučuje mě. „Svetr je pro masňáky. Spacák nosej tůristi!“

   Svitla mě naděje. „Jako ty, co nastupovali v Táboře?“ ptám se opatrně.

   „Jo,“ přikejvlo bílý sombrero. „Ty teda vypadali! Jeden měl takovej příšernej červenej ranec…“ Jo, to by moh bejt Samův pověstnej Červánek. „Vostatní teda měli uzdy, ale určitě v nich měli spacáky!“ dodal kluk, vytáh startku a zapálil si. Mimoděk sem zašmátral v kapse, ale nebylo tam nic než hřeben, kterej mi cestou na nádraží vypad ze žracáku.

   „A s čím teda podle tebe jezděj vandráci?“ ptám se, abych zaplašil chuť na cigaretu.

   „Správnej vandrák jezdí jenom s celtou a nožem,“ hlásá nesmlouvavě můj spolujezdec a nonšalantně ťukne na dýku bez pochvy, čouhající mu z kanady.

   „Fakt? A s čím jezdíš v zimě?“

  „V zimě nejezdím,“ odpovídá rezolutně, jako by mým dotazem měl bejt uvedenej v pokušení.

   „Pf, tak takhle bych v životě nejel,“ povídám opovržlivě a než se vzor správnýho vandráka stačí zatvářit povzneseně, pokračuju: „S celtou a nožem! A kredenc s sebou nebereš, náhodou?“ Chlapec zamžiká, napadenej zákeřně zezadu. „To my, vandráci z Tábora, jezdíme akorát s vaťákem a hřebenem,“ povytáhnu doličnej předmět ležérně z kapsy. „A v zimě s provázkem,“ plácnu eště a natáhnu ruku s nesmlouvavým gestem. Poslušně mi podá cigaretu. „A na co ten provázek?“ vydechne s neskrejvaným obdivem.

   „Na spaní, né,“ ucedím a nechápavýmu pohledu objasňuju: „Zatlučeš si do země kůl a přivážeš se k němu. Spíš za chůze, to je přeci jasný. A protože seš přivázanej provázkem, tak nezabloudíš!“

   Vstávám, přijíždíme do Olbramovic. Budu muset přeběhnout do první půlky vlaku za klukama. „Ty vystupuješ?“ ptá se hoch trochu zklamaně. „Ne,“ utrousím a šahám po klice, „jedu dál na střeše.“

   „Du s tebou,“ vydechne přiškrceným hlasem. Fakt by byl schopnej vlízt na střechu, jen aby se přede mnou neshodil.

   „Dej si pohov, mladej,“ uklidňuju ho. „Tohle není pro zhejčkaný prince s celtou a nožem. Jak chceš projet tunelem, když máš bágl? Pořiď si vaťák a hřeben, jo a provázek, a můžem se spolu bavit. Ahoj.“

   Z třetího vagónu na mě mává Slim.

2. místo v Próze pokročilých 1982

Jen dva autoři, tedy vlastně jen dvě autorky se mohou pochlubit čtyřnásobným absolutním vítězstvím v Trapsavci a ziskem čtyř Zlatých Trapsavců. Vlasta Aťka Hlavatá je mimo to se ziskem třiadvaceti cen od roku 1989, kdy bodovala poprvé v celkové tabulce na druhém místě.  Hned za Juanem, jehož životní cesta se s Aťčinou zkřížila také díky psavectví. A víte, kam vyrazili tihle dva nejúspěšnější autoři na svatební cestu? Samozřejmě na trapsavecký oheň. Několikrát už Aťka také přijala roli porotce soutěže. Úspěšná je jak v próze, tak i v poezii, ve které se jí daří přece jen více.

Belmondo

Nakladatelství Rodocapsa vydalo dvě Aťčiny sbírky – Svátek větroplachů a Kleopatřinu pomstu: 

www.rodocapsa.cz/

V trapsaveckých miniaturách jí vyšla sbírka Na souvrati: 

www.trapsavec.cz/news/trapsavecke-miniautury-c-22-vlastimila-hlavata-atka-na-souvrati/

Více najdete zde:

www.folktime.cz/povidky/2699-vlasta-hlavata-atka.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3828-proti-vetru.html

www.folktime.cz/zajimavosti/trapsavec-rocnik-devetadvacaty-vyhlaseni-souteze.html

www.folktime.cz/povidky/6628-ukolibavka.html

www.folktime.cz/povidky/6142-rumovy-kemp.html

www.folktime.cz/povidky/princezna-warning.html

www.trapsavec.cz/products/ubyvani-b-/

www.trapsavec.cz/products/dojet-b-/

www.trapsavec.cz/products/bez-zaruky-b-/

www.trapsavec.cz/products/mala-rijnova-b-/

www.trapsavec.cz/news/cim-uplacet-porotce-1/

www.trapsavec.cz/products/bez-zaruky-b-/

www.trapsavec.cz/products/vetroplasi/

www.trapsavec.cz/products/ubyvani-b-/

www.magazlin.cz/18/vavrin18.htm

www.cbdb.cz/autor-27827-vlastimila-hlavata

Na Souvrati

Už se mi brzdné dráhy krátí,

přistávám ztěžka na půl plynu.

Proso jsem síval na souvrati.

Roky už sklízím jenom hlínu.

Duše je nějak nedychtivá.

Podivné vládnou změny tělu.

Proso jsem na souvrati síval.

Dneska si dvojí vrstvu stelu.

Stejně ty deky málo hřejí.

Hvězdy mě v noci budí chladem.

Ostatní na souvrati sejí,

mé pole letos leží ladem.

Nemám už sílu máchnout pruty,

uvolnit sílu čarodějů.

Sundal jsem boty. Chodím zutý.

A na jaře už nezaseju...

Zlatý Trapsavec 2004

Jazykověda

Oheň už spolkl všechny stíny

a teď se jen tak líně válí.

Noc má chuť hvězd, koberce z hlíny.

Netopýři jsou nedospalí.

Sobotní půlnoc vřesem topí,

myšlenky žene do bezvládí.

Oheň v nás dávno nechal stopy.

Rumem se kafe neosladí.

Oheň už spolkl, co se smělo,

barvy se proplétají v šiku.

Shořela duše. Zbylo tělo.

Oheň má jiskry na jazyku.

 1. místo poezie oldpsavců Trapsavec 2005

Princezna

Už mě ta žába opravdu štvala a to tak, že velmi.

Hele, já mám přírodu rád. Od malička. Byl jsem ve skautu, klubu ochránců přírody, straně zelených. Zahradu strýce Jožina jsem postupně přeměnil v ukázkový biotop mokřadních živočichů a kvůli práci ve stanici ohrožených živočichů jsem dával i úplatky, ale tohle bylo příliš. Upozornila mě na ni Růženka před pěti lety na jaře, když přivedla svoji první třídu mateřské školky k našim zábranám. To přece znáte. Z důvodu rozmnožování táhnou žabí zástupy rovnou k nejbližšímu rybníku bez ohledu na výpadovku z nejbližšího města. A auta je zase bez ohledu mašírují na placky, chuchvalce nebo prvočinitele. Hnus. Na obou stranách. Osvěta ani dopravní značky nepomáhají. Pomáhá půl metru vysoký pruh umělé hmoty končící v kanálku pod silnicí, v horším případě v kýblu. U nás funguje ten horší případ. Žába narazí na překážku, zahne, doplácá se do kbelíku. Já pak chodím podle potřeby vyměňovat kbelíky. S tím plným prokličkuju přes silnici, prázdný usadím do díry, zapíšu do provozního deníku počet úlovků a při tom provádím veřejnou osvětu. Funguje to. Teda fungovalo - až do té doby.

Vysvětloval jsem dětem to nejdůležitější ze života ropuch a skokanů, délku trasy, rozměry samečků a samiček, počet odchycených kusů, a zrovna, když měly hlavičky hluboko ve kbelíku, poklepala mi Růženka na rameno.

„Tahle se vám nechytila,“ zašeptala a ukázala prstem doprostřed výpadovky. Mezi pneumatikami všech velikostí tam kličkovala žába. Opatrně. Dopředu. Zastavit. Jednou i zacouvala. Evidentně kontrolovala rychlost a vzdálenost vozů v obou směrech. Slyšíte tu blbost?? Žába. Podle velikosti spíš žabák. Poměrně tmavý exemplář se světlou skvrnou na hlavě a s komputerem místo mozku. Stáli jsme u té naší stoprocentní zábrany v řadě já, Růženka, dvanáct mateřských školáků, a drželi jí palce. Žabák se bez problémů vyrovnal s páteční dopravní špičkou, za protější krajnicí sklouzl do příkopu a zmizel v trávě.

„Paní učitelko, paní učitelko, jak to, že ta žába nespadla do kbelíku?“

„Viděli jste, vypadalo to, že má na hlavě korunku. Asi to byla zakletá princezna a někam zrovna spěchala,“ vysvětlila Růženka dětem žabí anomálii. „A my poděkujeme panu Petrovi a budeme spěchat na oběd.“

Odspěchali, ale zakletá žába jim uvízla v hlavách ze všeho nejvíc. Vím to. Příští rok přišla Růženka k silnici s čerstvou várkou mrňat a s otázkou:

„Jestlipak zase uvidíme zakletou princeznu?“

A viděli. Během mého vysvětlování faktu, že na žáby čeká spousta nebezpečí, že až tak dlouho nežijí, že jen pouhou náhodou se jedna nechytne do kbelíku… vykřikla Růženka: „Támhle je!“

Tmavý žabák se světlou skvrnou se odloupl od zábrany už na její silniční straně, rozhlédl se vlevo i vpravo – (Slyšíte tu blbost??) – a vyrazil do provozu. Byl čtvrtek, aut jezdilo míň, takže prokličkoval docela v pohodě. Děti mu poctivě držely palce, jak je navedla Růženka, a nakonec společně zatleskaly. Já byl pro ně vzduch, průvan, nula, obyčejný trouba s vědeckými teoriemi. Zakletá princezna vyhrála na celé čáře. A navzdory všem Darwinovým důkazům i třetí, čtvrtý a pátý rok. Děti ze školky se celý půlrok těšily na žabí princeznu. Vyprávěly si o ní pohádky, malovaly obrázky a v dubnu milostivě přijaly můj doprovod k místu setkání. Já je nezajímal, Darwin je nezajímal, přírodopis je nezajímal. Jen ta blbá kličkující žába s bílou hlavou. Jak ta mi lezla na nervy!! Podle vědy i obyčejného selského rozumu už měla být dávno přejetá, sežraná, umrzlá nebo aspoň sešlá věkem, prostě mrtvá. Mrtvá jako všechny normální žáby! Jenže ona ne. A navíc… Ona musela sedět u zábrany a čekat, až se tam nahrnou děti. Jinak bychom ji přece nemohli vidět pět let po sobě v jeden jediný den, kdy si domluvila návštěvu mateřská škola. Chápete?? Slyšíte tu blbost?? Žába, co má v hlavě komputer, kalendář, hodiny, je nesmrtelná a ještě si ze mě dělá srandu! Já přece chodím k té zábraně několikrát denně a žádná – slovy ŽÁDNÁ- žába jindy silnici nepřešla.

Takže se nedivte, že mi ruply nervy. Odstrčil jsem Růženku, se kterou jsme se měli v létě brát, vykašlal jsem se na lásku k přírodě, na pracovní deník, na plný kbelík, na stranu zelených, na dopravní špičku. „Zabít! Zabít! Zabít!“ znělo mi v uších, když jsem jako dělová koule prosvištěl silnicí, padl na všechny čtyři a zuřivě pročesával porost za příkopem. Ostřice. Sítina. Lopuch. Vřes. Žába. ŽÁBA! Jako bůh pomsty jsem zvedl na dlani tu příšeru se světlou hlavou a… a… Zprava, z dálky ke mně dolehly nějaké zvuky. Všech 15 letošních dětí skákalo a výskalo a s nimi moje nevěsta Růženka.

„Princezna! Polibek! Hurá! Polibek,“ křičeli jeden přes druhého a bůh pomsty vysublimoval do prostoru. Co jsem mohl dělat? Co? Nic. Trochu jsem se předklonil, přimhouřil oči a ta pusa, ke které mě donutili, byla taková lehká, vzdušná, ochranářská.

Ale stačila.

Růženka mi vrátila prsten, ze stanice ohrožených živočichů mě vyhodili a místní úřad řeší 15 žalob na ohrožování mravní výchovy mládeže.

A já? Já chodím s bývalou žábou. Má tmavou kůži orientálních tanečnic, blond vlasy a tvrdí, že už mě pět let k zbláznění miluje.

Jo a jestli Vás to zajímá, jmenuje se IGOR!!

2. místo v próze oldpsavců Trapsavec 2009

První Zlatý Trapsavec z roku 1971. Tak vstoupil do dějin historie této literární soutěžeJožka Jégr. Další z autorů, kteří k našim ohňům už nepřisednou. 

Jožka Jégr v roce 1974
foto: archiv

Navíc jeho vítězné Ontário je písňový text, jediný který dosáhl na cenu nejvyšší. Jožka ovšem nebyl žádným nezkušeným autorem a na svém kontě má celou řadu povídek. Ač je v Trapsavci držitelem ceny jediné, na soutěž nezanevřel a stanul i v její porotě. Známější je ovšem jeho dráha hudební. Zakladatel brněnského T.E. Bandu, autor řady k naší smůle většinou jen na jihu Moravy známých trampských písniček, učitel v hudební škole, který sám hrál na kytaru, basu nebo mandolínu. Miloval jeden z brněnských trampských rájů – údolí Bobrůvky, kam jezdil na chatu. Byl člen T. O. Divous a T. O. Jeseter, stal se jedním z šerifů SBO (Svazu brněnských osad), ale i zakládajícím členem brněnské pobočky Jack London Clubu a člen Klubu angažovaných nestraníků. Mimochodem komunisti ho vyhodili z hudební školy, kde učil. Po revoluci stál u opětovného zrodu slavného brněnského trampského časopisu Tulák.
Jeho povídky najdete třeba ve sbírce Sonáta pro klavír a borovicia hudební aktivity pak v knize Volání větru – historii brněnské trampské písničky, kterou vydal v roce 1992 Konvoj.
Pražský Avalon připravuje k vydání sborník jeho textů literárních i hudebních a určitě by vám tato publikace neměla ujít. Lze ji formou akciového certifikátu objednat. Více najdete zde:
http://www.folktime.cz/trampske-zajimavosti/7254-jozka-jegr-nova-akciovka-za-ucelem-vydani-knihy-tulak-jozka-jegr.html
 

Při setkání organizátorů Trapsavce v říjnu 2011 vznikla myšlenka na vytvoření vlastní malé trapsavecké edice.

Tato edice má sloužit jako takové okénko do tvůrčích dílen trapsavců, kterým prozatím nevyšly žádné sbírky, nebo vyšly, ale málokdo o nich ví, a přitom jejich práce si právem zaslouží pozornost. Samozřejmě, jak poezie, tak próza, v ideálním případě oboje. Každý sešit bude věnován jednomu autorovi. Celá edice by měla umožnit autorům poznat se navzájem, zjistit, jak se na jejich tvorbu dívají jejich kamarádi – čtenáři, motivovat autory k pilnější práci a všem ostatním ukázat, že i dílka, která se umístila na 4., 5. nebo dalších místech, případně nebyla do soutěže poslána, si zaslouží pozornost.

Sešity o formátu A5, s odolným barevným obalem v laminovací fólii, o rozsahu do 30 stran, včetně obsahu, případné předmluvy a profilu autora, budou vydávány v nákladu do 30ks za předpokládanou cenu 20Kč, což jsou odhadované náklady. Pokud zájem o ně překročí tento počet, bude si je později možné objednat. Na část nákladu má pochopitelně předkupní právo autor.

Vydání bude zveřejněno na našich stránkách a budou v prodeji na Ohni Trapsavce, na slezinách, případně zasílány poštou.

Pro začátek jsme oslovili zhruba 10 autorů, kteří nám připadali zajímaví, v Trapsavci se umisťovali na předních místech, nebo nám je doporučili kamarádi. Někteří z oslovených neodpověděli, jiní odmítli z nejrůznějších důvodů a samozřejmě nám největší radost udělali ti, kteří nadšeně souhlasili a začali okamžitě vzorně spolupracovat. Pro první várku autorů jsme tedy vybírali my, ale v budoucnu bychom byli rádi, aby se nám autoři sami hlásili. Uvítáme i tipy na zajímavé autory, kteří vlivem naší neinformovanosti a nepozornosti unikli pozornosti a stálo by za to, jim takový mini sborníček vydat.

Více zde: http://www.trapsavec.cz/news/nova-edice-trapsavecke-miniatury/

Tentokrát se autobusáci vyřádili. Autobus v 16.00 zrušili (prý zůstal někde na dálnici) a vyhlásili, že přistaví náhradní v 16.40. Jenže ten má jet normálně, podle jízdního řádu, ovšem jinou trasou. Nakonec nás pobral všechny s tím, že v Hradci bude čekat náhradník na tu druhou trasu. Ovšem v Hradci nebyl, informace radši zavřeli a ti chudáci lidi běhali po nádraží a nadávali našemu chudáku řidiči, že to měl zařídit. Nakonec zase nalezli zpět do našeho autobusu a celou cestu do něj hučeli, aby přidal, že se jim možná podaří někde po trase přestoupit. Celkem to byla sranda.

Draculea

Vážená(ý) autorko/autore  …………………….!
Vzhledem k tomu, že Tvé příspěvky zaslané v letošním roce do trampské literární soutěže Trapsavec, se nám i přes anonymitu podařilo objevit, obracíme se k Tobě s přátelským a kamarádským návrhem.
Soudě dle Tvých bohatých autorských zkušeností a již získaných ocenění by sis jistě nepřál(a), aby Tvé práce skončily hluboko v poli poražených se třemi nulovými ohodnoceními v prvním kole. Ani my si to nepřejeme a pevně věříme, že projevíš dostatek vůle a charakteru a s touto situací se dokážeš se ctí vyrovnat.
Nakonec to bude pro Tebe jistě naprosto bezvýznamná investice za další úspěch v Trapsavci.
Co pijeme víš a kde bydlíme také.

S kamarádským pozdravem
Lesu ahoj

Porotci 1. kola:
Milan Plch (Belmondo), Víťa Obůrka, Pavlína Veselková (Brtník)

Vážení přátelé, slavní organizátoři mezinárodní literární soutěže TRAPSAVEC
Obrátilo se na nás pofiderní společenství APPKT blíže nespecifikované lesní zvěře (Plch, Brtník) sdružené v blíže neurčené menší ohradě (Obůrka) s žádostí o přednostní dodávku blíže nespecifikovaného alkoholu. Vzhledem k tomu, že zvěř chovanou v oborách je většinou přísně zakázáno krmit, rozhodli jsme se respektovat zákon a poslat jim prd. Navíc je nám naprosto jasné, že kvalita Juanových prací je natolik na výši, že prostě není možné, aby tuto skutečnost tak renomovaná literární soutěž odmítla respektovat. Jinak se obrátíme k vyšším instancím a v dalších letech budeme požadovat namátkovou dechovou zkoušku porotců na přítomnost alkoholu v krvi, aby se tak do budoucna ochránilo především jejich zdraví a další duševní vývoj. To ať si dotyčná (sběř) zvěř laskavě uvědomí a dle toho se zařídí.

S pozdravem za lesy bez alkoholu

Juanova písemná mluvčí

Aťka

Vážená(ý) autorko/autore  …………………….!
Vzhledem k tomu, že Tvé příspěvky zaslané v letošním roce do trampské literární soutěže Trapsavec, se nám i přes anonymitu podařilo objevit, obracíme se k Tobě s přátelským a kamarádským návrhem.
Soudě dle Tvých bohatých autorských zkušeností a již získaných ocenění by sis jistě nepřál(a), aby Tvé práce skončily hluboko v poli poražených se třemi nulovými ohodnoceními v prvním kole. Ani my si to nepřejeme a pevně věříme, že projevíš dostatek vůle a charakteru a s touto situací se dokážeš se ctí vyrovnat.
Nakonec to bude pro Tebe jistě naprosto bezvýznamná investice za další úspěch v Trapsavci.
Co pijeme víš a kde bydlíme také.

S kamarádským pozdravem
Lesu ahoj

Porotci 1. kola:
Milan Plch (Belmondo), Víťa Obůrka, Pavlína Veselková (Brtník)

Vážení přátelé, slavní organizátoři mezinárodní literární soutěže TRAPSAVEC
Obrátilo se na nás pofiderní společenství APPKT blíže nespecifikované lesní zvěře (Plch, Brtník) sdružené v blíže neurčené menší ohradě (Obůrka) s žádostí o přednostní dodávku blíže nespecifikovaného alkoholu. Vzhledem k tomu, že zvěř chovanou v oborách je většinou přísně zakázáno krmit, rozhodli jsme se respektovat zákon a poslat jim prd. Navíc je nám naprosto jasné, že kvalita Juanových prací je natolik na výši, že prostě není možné, aby tuto skutečnost tak renomovaná literární soutěž odmítla respektovat. Jinak se obrátíme k vyšším instancím a v dalších letech budeme požadovat namátkovou dechovou zkoušku porotců na přítomnost alkoholu v krvi, aby se tak do budoucna ochránilo především jejich zdraví a další duševní vývoj. To ať si dotyčná (sběř) zvěř laskavě uvědomí a dle toho se zařídí.

S pozdravem za lesy bez alkoholu

Juanova písemná mluvčí

Aťka