fotky, které Vám posílám, od sebe dělí 40 let. Jsou to opravdu už čtyři decennia, kdy se Jirka Havlíček-Brixen vypravil na svůj první vandr. Psal se rok 1979 a já už ani nevím, kam tenkrát s kytarou, usárnou, dekou, ešusem a loveckým tesákem zamířil. Říkal mi to, ale zapomněl jsem. Že si to užil řádně, je ale jisté.

Vzpomínám na svoje první setkání s Brixenem v listopadu 1990, kdy ještě se dvěma kolegy z Jihlavského netopýra, Davidem a Jardou, vedli přednášku o jihlavském historickém podzemí pro tehdy velice agilní Klub přátel staré Jihlavy. Ještě ten večer jsme se s Brixenem stali kamarády. A začala naše spolupráce – nafotil jsem pro něj Starý okruh, maketu středověké mincovny, pak byla práce na průvodci, začaly výpravy na Černou Střelu. Užívali jsme si života plnými doušky. Nakonec jsem do Jihlavského netopýra i vstoupil a jsem v něm dodnes.

Přišel srpen 2009, a Brixena skolila mozková mrtvice. Těžká tak, že byl zázrak, že se z ní vylízal a po čase i jakž takž žil. Měl sice problémy, např. s mobilitou a komunikací, nesmírnou vůlí se ale za pomoci lékařů, sester, manželky Mileny, maminky Eriky, sestry Dany, kamarádů z polenské chaty a dalších obětavců vrátil do života. Moc toho sice od té doby nenachodil, taky špatně slyšel, naučil se však odezírat z úst a rozuměl, co protějšek říká. Kdo nevěděl, jak je Jirka postižený, snad jeho handicap ani nepostřehl.

V prosinci 2019 jsem fotil u Brixena doma, když jsme ho s Jirkou Prokopem-Špatným a tentokrát i s Kamilem Komůrkou-Maryšou před Vánocemi 2019 navštívili. Dělali jsme tak se Špatným několik posledních let, abychom potěšili nejen starého parda, ale i sami sebe. Měli jsme a máme Jirku rádi, jsme „darebáci“ podobné krevní skupiny jako on, pojí nás společné zážitky z podzemí, vandrů a potlachů, ze společných výprav za dobrodružstvím. Kde by mě bylo napadlo, když jsem zúčastněným poslal prosincové záběry, že s Jirkou už žádné další nepořídím?

Byl jsem s ním průběžně v kontaktu, zásoboval jsem ho po e-mailu zážitky z cest, posílal jsem mu fotky z navštívených lokalit. Byl mi za to vděčný (a taky Špatnýmu, jak jsem se dověděl později). Přes všechny potíže, jež Brixen překonal, měl paměť. Mnohdy lepší než my, zdravější. Trávil hodně času po boku chundelatého klubka krémových psích chlupů s dlouhýma převislýma ušima, zvaného Svít, četl a psal. Sám se charakterizoval jako invalidní důchodce se spoustou času, který naplňuje psaním. „Mám z čeho čerpat“, řekl mi. Zdeněk Bříza v předmluvě Trapsaveckých miniatur č. 84 konstatuje, že nevěděl, jak umí Jirka hezky psát. Ani já jsem to nevěděl, dokud jsem nezalistoval pamětmi, jež napsal za rekonvalescence. Není to pouhá rekapitulace událostí, stesků atd. Je to perfektně myšlenkově urovnaný doklad koncentrace vědomí zralého kajícího se muže, jeho popis vztahů a událostí, vzpomínky na ty, které v životě potkal. Jakási Brixenova kronika.

Překvapilo mě, když jsme se dověděl, že svoje povídky posílá do Trapsavce, zpravodaje trampské komunity v ČR. Byly tak dobré, že ve 44. ročníku literární soutěže Trapsavec, získal v kategorii „Próza nad 23 let“ třetí místo za povídku Oheň míru, podělil se o ně s Tomášem Machalíkem-Dougou z Kladna, autorem povídky Jak jsme volili šerifa.

V červnu 2018 Brixen v e-mailu zavzpomínal na dobu, kdy byl ještě ve formě: „Na dohled Javořice lesem teče několik potoků. Je to, i v té výšce, na vodu bohatý, mnou milovaný a bohem políbený kraj. Jsem rád, že jsem se s ním mohl důstojně rozloučit, aniž bych tušil, že o loučení jde. Bylo tenkrát krásně, byl čas pozdního indiánského léta. Toulali jsme se s Milenou okolo Řásné, Štamberku, Pařezáku, lomů, Míchovy skály… Slunce se mi proměnilo ve žluť a červeň listů a zlaté jehličí modřínů. Nebe bylo vysoko a vzduch průzračný. Bylo teplo jako bývá v červnu, ale jinak … konejšivě nás prostupovalo a měkce hřálo… Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že je to naposled, kdy na těchhle místech jsem a dotýkám se jich. Kdybych to věděl, poklonil bych se. Člověk se má poklonit tomu, co miluje a s čím se loučí… Někdy jsme Jihlavským vrchům říkali Opičí hory…“

Čas běžel, až přišel začátek února 2020 a Jirka skončil s těžkou chřipkou v jihlavské nemocnici. V úterý 4. února přišla smutná zpráva, že náš nezapomenutelný kamarád odešel ve věku nedožitých 57 let. „Měl další chronická onemocnění, kdy chřipka vyvrcholila v akutní srdeční selhání“, konstatovala o deset dnů později v místním tisku lékařka z Krajské hygienické stanice v Jihlavě. Byl první obětí chřipky toho roku na Jihlavsku.

Vzpomněl jsem zde na Brixenovo vyznání Vysočině z června 2018. Měl ji nade všechno rád. Kdo jiný by to měl lépe vědět, než jeho žena Milena? Slova vyznání Vysočině proto zvolila i pro den, kdy jsme se s Jirkou v „narvaném“ jihlavském krematoriu rozloučili naposled: „Ať je to někde, odkud je vidět na všechny strany. Daleký obzor, to mám rád. Ale ne rovinu, to ne! Vysočinu. Údolí a kopce. Lesy. Rybníky, potoky a řeky. Na podzim mlhu, tu, která padá při svitu slunce, které věští teplý a průzračný den. I tu šedou, mokrou a studenou, co čeká před domovními dveřmi a nedá se vyhnat ani protivně lezavým větrem. Mám ji rád…“

Manitou s tebou, Brixene, příteli! Rudolf Schebesta-Stařík

Jihlava, 15. ledna 2021

Briggi, Vlastě Štefanové z Hradce Králové, naprosto jednoznačně a neoddiskutovatelně vděčíme za to, že Trapsavec existuje. A přestože se na úspěšné cestě naší trampské literární soutěže podílelo různým způsobem a různou formou spousta dalších, byla to právě ona, komu se povedlo Trapsavce nejen vydupat z ničeho, ale hlavně provést jeho nejohroženějším obdobím celé normalizace, obdobím, ve kterém zásahy bolševické Státní bezpečnosti byly tvrdé a velmi nepříjemné pro každého. Natož pro mámu starající se o malého syna.

Těžko se mi píše a rozhodně nemůžu tvrdit, že se známe nějak blíž. Poprvé jsem ji viděl až na ohni Trapsavce 1983. Pak přišla naše vzájemná písemná komunikace od chvíle, kdy jsme připravovali převzetí organizace soutěže. Probíhalo mezi námi několik dopisů. A z jednoho bych ocitoval problémy, kterými se Briggi prokousávala:

Adresy autorů jsem psala zpětně od roku 1984 tak, aby u každého byla uvedena ta poslední. I tak spousta adres už dnes neplatí. Navíc vyhlašování I. ročníku psala Zdeňka Čepeláková z Obrany lidu. Ve snaze získat co nejvíc autorů napsala doslova „pokud si netroufáte, stačí poslat jen přezdívku“.

A tak skutečně až od druhého ročníku díky Briggi už známe všechny autory a autorky celým jménem a ne jen pod přezdívkou.

A další zajímavý Briggin postřeh:

S tím častějším psaním do Mladého světa je to dobrý nápad. Druhá věc je, že já za posledních 15 let nejsem schopna něco pořádnýho napsat. Předtím taky ne, ale teď už to o sobě vím. Budou se muset zapojit jiní.

K tomu se sluší dodat, že právě tyhle věty Briggi napsala poté co její povídka První vandr získala 1. místo v Trapsavci 1986. A v roce 1994 se jí s povídkou Bylo nás čtyři zadařilo ještě jednou se zařadit k oceněným vítězům, tentokrát 3. místem.

A líbil se mi její výrok:

Jestli se na nějakém ohni sejde kompletní porota, tak zatančím Labutí jezero.

Bylo to prorocké, ačkoliv jsme se moc snažili, tak na balet nikdy nedošlo.

V roce 1988 jsme seděli v hospůdce v pátek před ohněm Trapsavce. Pomalu se mi rozmazává před očima, kdo všechno…ale určitě kromě Briggi tam byl Houla s Máslem, Cimbura, Ještěr. A místní opilec si neskutečně oblíbil jedinou holku u našeho stolu. Každou chvíli se připotácel, zahleděl Briggi do očí, na stůl postavil dva panáky a vyzval ji: „Máňo, musíš se se mnou napít!“

Briggi ještě slušnou řádku roků na trapsavecké ohně vyrážela, v letech 1988, 1991, 1992 a 1996 vzala i porotování. A přestože v posledních letech se už odmlčela na Trapsavci bude s námi u ohně vždycky. Za Briggi při zapalování ohně tradičně zazněla její básnička Trampské srdce. Hezká tradice, která vymizela. Asi by ji stálo za to oprášit. Už jen proto, že bez Briggi bychom k našemu ohni každoročně nemohli přisednout.

Belmondo

Takto vypadala úvodní stránka samizdatového neoficiálního sborníku 10. ročníku Trapsavce 1984,  který naposledy pořádala Briggi.

Kromě psaní se stala autorkou řady kreslených trampských vtipů, námětů ke komiksům, detektivních i jinak zaměřených povídek. Její webové stránky nazvané jednoduše dle svého nakladatelství Rodocapsa rozhodně stojí za navštívení.

Belmondo

Více najdete zde:

 http://www.folktime.cz/povidky/7018-velka-bila-hora.html 

http://www.folktime.cz/povidky/6642-spacak-pro-dva.html

http://www.folktime.cz/povidky/6504-plechovka.html

http://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/4686-vandr-splnenych-prani.html

http://www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3658-tramp-barnabas-a-tramp-houzvicka-brana.html

http://www.trapsavec.cz/products/brdsky-medved

http://www.trapsavec.cz/products/sakal-valecnik-p-/

http://www.trapsavec.cz/products/vandr-pod-mostem-p-/

http://www.trapsavec.cz/news/trapsavecke-miniautury-c-23-jaroslava-salkova-kavce-poklicka-a-spol-/

http://www.trampsky-magazin.cz/povidky/1-brdska-seznamka-kavce-60.html

Profesor

Chodil kdysi po svých km2 k ochraně určených strážce chráněného území, bývalý profesor přírodopisu. Po boku brašničku a v ruce okovanou hůl, tak putoval sobotu co sobotu po troseckých campech a roznášel hrůzu a děs mezi přítomnými zálesáky.

   Sedí si tak trampíř Špulda pod Studenou skálou, na pánvi smaží brambůrky a tichý večer chlácholí městským ruchem ztýraný mozek. Kde se vzala, tu se vzala, z křoví promluvila přísná tvář pana profesora: „Copak je to tady?“

   „Tramp a jeho večeře,“ odvětil Špulda. Strážce ho sjel pohledem roztřásajícím kolena. Obešel skromné tábořiště a vrátil se k Špuldovi.

   „Vzorně uklizeno, jen co je pravda,“ pravil o zlomek mírněji. „A jakpak je to s vámi?“ Špulda udiveně vzhlédl. „Tak honem,“ hartusil strážce, „třeba ta květina za tou hezkou břízkou – jakpak se jmenuje? Aha, mlčíte, nevíte nic. Takhle by to tedy nešlo, mladíku…“

   Strážce se rozhovořil a mluvil dlouho. Špuldovi se točila hlava, míchaly se v ní vrbky, vrbice, bahnice a chlapice, poskakovaly lístky okvětní a rostliny tajnosnubné.

   „Tak si to pamatujte, příště vás vyzkouším,“ skončil pan profesor. „A ruce – myjete si před jídlem? A čistý kapesník – máte?“

   Popletený Špulda vytáhl z kapsy kapesník vzící ubrusu. Vypadalo to, jako by chtěl odcházejícímu strážci zamávat na rozloučenou… Za chvíli profesor řádil o kus dál, našel zelenáče, kteří si rozdělali oheň pod převisem.

   Pro výletníky měl pokuty, pro zálesáky přírodopis. Potkal-li cestou trapera, hbitě se otázal: „Honem – velryba je ryba nebo savec?“ Odpověděl-li překvapený tramp „ryba“, následoval krutý pogrom a: „Příště si vás vyzkouším!“

   Nezřídka bylo vidět skupinku trampů hádajících se o jméno jakési záludné rostliny, nebo samotáře s Atlasem rostlin v ruce. Tak kvetla píle pana profesora.

   Neúprosný byl k výletníkům. Nezřídka odjížděli návštěvníci Českého ráje o pár mincí lehčí a třásli se při vzpomínce na rozkaceného starce, který je přistihl při trhání květin nebo odhazování papírků.

   Dnes už pan profesor po svém území nechodí. Vystřídal ho jiný strážce. A tak když jednou zase Špulda vařil večeři, letmo se přehrabujíc ve svém novém herbáři, přišel na camp strážce nový. Nebyl zvědavý na vzorné ohniště ani značně rozšířené Špuldovy vědomosti.

   Prostě a jednoduše ho vyhodil.

Zlatý Trapsavec 1975

Dáreček

   Opilec ve vlaku, bujaře obtěžující sousedy, daroval Bíbovi umolousanou cigaretu, a ten ji v kapse trampské košile nesl na vandr. Bylo to v ten pátek, kdy si šerif zamanul uspořádat další akci k očistě své osady. Kdysi tvrdě zatočil s alkoholem a vyhlásil věčnou prohibici – od té doby Klacek a Bíba prožívají vandry ve stresu, neboť uniknout šerifovu slídivému pohledu a loknout si někde v ústraní rumu, nebo dokonce tajně vypít pivo v nádražní restauraci, vyžaduje vyčerpávající úskoky a nervy z ocele.

   A tak v den, kdy neznámý opilec štědře obdaroval Bíbu jednou spartou, zvedl se šerif od večerního ohně na campu ve skalách nad tratí, ostře odsoudil kouření a s bojovným odleskem plamenů v očích požádal Bíbu, aby neškodil sobě a jiným, zahodil ten čadící nesmysl a přestal hulit. Bíba, utahaný pracovním týdnem a dlouhým pochodem do skal, podlehl promyšlenému nátlaku a složil strašlivý osadní slib, že si na vandru už nikdy nezapálí. Prozíravý šerif mu okamžitě zabavil cestovní zásobu cigaret a Bíba, zvyklý vytáhnout dvacítku denně, si v hrůze uvědomil, že do pondělí je hrozně daleko. A zařekl se, že jestli šerif svou očistnou energii příště zaměří na poslední, co Bíbovi zbylo, důvěrné náklonosti krásných dívek, to už namouduši z osady vystoupí.

   Ohníček dohořel, šli spát. Šerif vítězoslavně, Bíba zdeptaně s hladovými plícemi a nekuřáka Klacka napadala soucitná myšlenka, jak si chudák Bíba se svým osadním slibem poradí. Bíba jako vždycky hodil spacák na celtu vedle šerifa, Klacek si ustlal za ohništěm. Hvězdy pomrkávaly, nad vrcholy skal se kadeřily černé krajky borovic, kamarádi spali a Bíba, který musel zalehnout bez šluka na dobrou noc, podlehl sžíravé krizi a sáhl pro opilcův dárek. Ležel ve spacáku s otevřenýma očima, v jedné dlani ušmudlanou cigaretu, v druhé zápalky, které mu zapomněli zabavit, a přemýšlel jak škrtnout a neprobudit šerifa. Šerif má křehký spánek, lepšího hlídače v lese nenajdeš. Sebemenší šramot, šustnutí igelitu, škřípot zipu mu neujde. Jednou si Bíba ve spacáku potají loknul slivovice z lahvičky Alpa a žblunknutí šerifa vyburcovalo k rozespalému křiku, že se blíží povodeň. Šerifa nevzbudí jen hukot vlaku, projíždějícího dole pod campem. To je zvuk, který ho ukolébává a uklidňuje. Šerif má vlaky rád. Zato škrtnutí zápalkou mu zazní jako výstřel z děla. Zápalky nemá rád, ty po uhašení ohně nepatří k noci na vandru, ale k odporným kuřákům.

   Rachot vlaku! Bíba se za ten nápad pochválil. Škrtne sirkou až pojede motorák a potupění čerstvě složeného osadního slibu zanikne v dunění kol. Dlouho jsem to nevydržel, pomyslel si lítostivě Bíba, pomalounkými tichými pohyby osvobodil zápalku ze škatulky a čekal. Začal podřimovat, když zahučela ozvěna. Bíba zbystřel, chladnokrevně počkal, až motorák burácel přímo pod campem a energicky škrtnul. Trošku to zapraskalo, hlavička odlétla a zbytek dřívka zůstal  Bíbovi v ruce. Tramp zaťal zuby, aby nezuřil nahlas a vydoloval další zápalku.

   V noci vlaky nejezdí často, musel čekat. Polobděl, když se blížil nákladní. V největším randálu si Bíba zapálil a otvorem péřové mumie vyfoukl kouř. Těžko něco vyváží tuhle slastnou chvíli, Bíbova kuřácká závislost vrněla jako kotě.

   Před druhým šlukem se cigareta smekla po prstech a skutálela do spacáku. Právě zapálená zhasla sama, ale stačila naplnit spacák dýmem. Bíba po cigaretě chňapal, zapadla mu mezi drobnosti, které si bere na noc dovnitř: občanku, nůž, peněženku, kapesník, nějaká camrátka a ještě tam má špinavé ponožky od minula.

   Než Bíba cigaretu našel, trochu se přidusil a rval se na vzduch. Šustění silonu šerifa probralo, a jak se v polospánku vrtěl a vdechl rozplývající se dým, brumlal: "Hoří les nebo co..." a spal. Bíba se nehýbal, srdce mu tlouklo jak kolejnice pod vlakem. Dobře věděl, že si šerif na osadních slibech moc zakládá. Jestli mě nachytá, tak to schytám. Šerif si naleští hvězdu a bude držet dojímavou řeč tak dlouho, až mi to kouření znechutí doopravdy.

   Ve skalách krouží netopýři a zvedá se vítr. Pro jednoho vajgla šaškuju celu noc, myslí si Bíba. Měli by mě z osady vyhodit. Tyhle vyčítavé myšlenky ho napadaly, když si připravoval zápalku a čekal na další vlak.

   Po třetí hodině skály vyrostly ze tmy, noc se rozpadala do stínů a vlaky nejezdily. Bíba usínal, probíral se, podřimoval, až kolem čtvrté projížděl ranní motorák. Potom spartu spokojeně dokouřil, nedopalek schoval do špinavé ponožky, a zmožen únavou a myšlenkou: "Mám tohle zapotřebí?" usnul.

   Ráno se krajky borovic zbarvily do zelena, vlály na skalách jako prapory a Klacek vařil snídani. Šerif posedával u ohně a ukázal na Bíbův spacák, kde byla teprve půlnoc:

   "Spí dlouho."

   "Spí," potvrdil Klacek, "jindy se probouzel za svítání, aby vykouřil první cigaretu co nejdřív. A pak to šlo jedna za druhou."

   "Kouření je neřád," rozhodl šerif. "Včera přestal kouřit a dneska už žije zdravě. I to spaní má delší. Napíšu o něm do Mlaďáku, ať si ostatní vezmou příklad."

   Šerif zacloumal Bíbovým spacákem a volal:

   "Vstávej, nekuřáku, budeš slavnej!"

   Napolo spící Bíba se vydral ze silonu, přitáhl si šerifa za loket a zamumlal:

   "Pocem, kořalo, nemáš tam ještě jednu?"

Trapsavec 1989 - přehlídka oldpsavců

V poledním slunci

   Léto rozpaluje skály i les, blíží se poledne, a v trávě si ježek, rejsek a veveřák hrají na trampy. Téhle báječné hry se zúčastnil i hloupý malý plšík, ale protože šel na nervy, poslali ho dělat vlak. Běhá po lese, tenounce pohoukává, a veveřák za ním chvílemi volá, že pořádnej vlak má vždycky zpoždění, aby tedy přijel za hodně dlouho.

   Ježek, rejsek a veveřák se povalují v trávě, hovoří drsným hlasem a čekají na vlak. Rejsek navrhl, že správnej tramp musí mít v tlamě cigáro, což bylo přijato s nadšením, a rejsek se vytasil s nedopalkem, pohozeným někde na cestě.

   „Jenže z toho musí jít dejm,“ řekl veveřák, „bez dejmu si nezakouříš.“

   „Tak budem jen dělat, jako že dejmáme,“ rozhodl rejsek. Načež si s veveřákem nedopalek půjčují, náležitě šlukují, vypouští oblaka neexistujícího dýmu a pochvalují si pěknou hru. Ježek nedopalek nechtěl, tvrdil, že alespoň jeden tramp v přírodě by měl být nekuřák.

   „Tady něco cvaká,“ řekl najednou veveřák a začal se znepokojeně rozhlížet. „Típni cigáro a mizíme.“

   „Třeba někde někdo tříská ešusem a pozve nás na oběd,“ řekl s nadějí v hlase ježek. V trávě se zrovna objevil hloupý plšík, přijíždějící na neviditelné kolejnici, a tak se raději rozprchli.

   V týdnu potom přišel v jednom velkém městě, do jedné malé hospody na slezinu tramp a vítězně hodil na stůl čerstvé fotografie. Hlavy se nad nimi sklonily.

   „Co to znamená, Majku?“ ptá se šerif.

   „To znamená,“ triumfuje Majk, „že civilizace pokročila v svém ničivém přetváření přírody tak daleko, že lesní zvěř neustálým stykem s člověkem nakonec imituje všechnu lidskou činnost, se všemi negativními projevy. Ostatně to ukazují moje fotografie. Vždycky jsem vám říkal, že jednou budu slavnej fotoreportér, vy jste se mi smálu, a už je to tu. Za tyhle fotky mi redakcích utrhnou ruce.“

   Všichni si obrázky všelijak prohlíželi, ale netvářili se jinak nadšeně. Potom se ozval šerif. „No, já nevím, Majku, jestli to pospíchá, tak ti ruce utrhneme my, třeba i s hlavou, ale tady žádná imitace není.“

   „Jakto že ne,“ diví se Majk, „vidíte přece jasně veverku, jak vykuřuje vajgla. Já jsem svědek, zíral jsem na ni jako blázen. Naštěstí jsem měl v pohotovosti foťák a hned jsem reagoval. jako pravý reportér. Ale teď mě napadlo – co když je to obráceně? Máme-li v ruce důkaz, že veverka používá tlapky k práci, v našem případě nevhodné, můžeme odpovědně tvrdit, že lidi se nevyvinuli z opice, ale z veverek.“

   Majkova řeč způsobila, že se šerifovi zaleskly oči. Zatímco ostatní tutlali smích pod stolem, shrábl fotografie, strčil je Majkovi pod nos a zavrčel, že nevidí nic jiného, že dvě tmavé skvrny a světlejší vršky travin.

   „Ono bylo zrovna poledne, slunce stálo moc vysoko a špatně to osvětlilo,“ připustil Majk. „Ale to nevadí. Ta velká skvrna je veverka a ta menší, podlouhlá, je ten vajgl. Taky je to trošku hnutý, to si odmyslete.“

   Na konci stolu se začali smát nahlas a šerif řekl: „Majku, my jsme rádi, že máš vážný zájem o fotografování. Ale proč máme proto trpět? Svěřili jsme ti vedení osadní kroniky a jak to dopadlo? O každým vandru napíšeš dvě věty a doplňuješ to třiceti fotkama, který jsou jedna jako druhá, a místo lidí máš na nich jen fleky. Zrovna jako tyhle, cos nám přines.“

   „Šerife, ty jsi přece všude k poznání,“ bránil se Majk a šerif zaječel. „Ale jen proto, že moje šerifská hvězda dělá takovou lesklou šmouhu! Jinak bych byl řadovej flek, jako ostatní! Buďto přines pořádný fotky tý svý veverky, nebo už nevyslovuj žádný slovo od vé.“

   Tramp se urazil, zrudl, odklidil se na židli a huhlal, že se ještě ukáže.

   Další víkend zase léto přálo, slunce zářilo od sobotního rána a Majk přišel do skalkového lesa s promyšleným plánem. Na místečku v jehličí, v příhodném světle nastražil pootevřenou krabičku cigaret a několik rozházel kolem. Doufal, že se mu podaří zvěčnit veverku, jak si vytahuje cigaretu z krabičky a obratně s ní, jako minule, manipuluje. Rozestřel spacák, lehl si na něj, přikryl se celtou a ze své skrýše vystrčil jen objektiv fotoaparátu. Jen počkej, veverko, myslel si, já tě dostanu. A všichni budou koukat.

   Veveřák to pozoroval shora z větví a divil se. Seběhl po kmeni a zavolal si na to ježka a rejska.

   „Vypadá to jako past,“ mínil rejsek a opatrně vykukoval za keřem, „ale na koho?“

   „Je to šílenec,“ tvrdil ježek, „jinej by dal do pasti buřta, nebo aspoň sušenku.“

   Veveřák chvíli přemýšlel a pak řekl, že v tomhle lese zažil už lecjaké trampy – dobrodruhy, romantiky, drsňáky, bojácné, vyřvávající i ty hladové, ale tenhle že je nějak extra.

   „Co budeme dělat?“ ptal se ježek.

   „Hlídat,“ řekl stručně veveřák.

   Majk se zatím potil, protože slunce stoupalo výš a připalovalo i v lese. Dusno pod celtou a jednotvárné šumění stromů ho unavilo, a na okamžik usnul. Toho využil ježek a odtáhl krabičku i cigarety do doupěte pod vyvráceným smrkem, neboť, jak řekl veveřák, takovej materiál se musí zabavit, aby přišel jen do tlapek znalců.

   Odnesení nástrahy Majka zaskočilo, ale neodradilo. Nevěděl jak cigarety zmizely, ale tušil, že zvláštní šlukující veverka není daleko. Vytáhl ze žracáku další balíček cigaret a začal lákat.

   Veveřák, rejsek a ježek se nestačili divit, když viděli, jak se neznámý tramp prodírá porostem, pozvedá cigarety k obloze a volá: „Vem si! No tak vem si! Nešetřil jsem, jsou to sparty!“

   „Chce chytit někoho, kdo to žere. U nás v lese takovej zvrhlík přece není,“ přemítal rejsek, „ledaže chce naučit hulit mláďata. To už tak vypadá.“

   Veveřák nakrčil čumák, což mu dodalo výraz dravé šelmy a zavrčel, že v tom případě je tramp nebezpečnej.

   „Co s ním máme dělat?“ zakňoural ježek.

   „Odnaučit jezdit na vandr,“ zněla veveřákova strohá odpověď.

   Když se mu první šiška odrazila od hlavy, myslel si Majk, že je to náhoda. Ale když přiletělo druhá a zahlédl za kmenem borovice mistrně mířící veverku, s ledovým klidem profesionála chytil fotoaparát a mačkal záběr za záběrem, zatímco mu veveřák otloukal čelo do krvava.

   Na slezinu se Majk přihnal jako vítěz do cílové rovinky.

   „Tady to máte,“ předvedl své obrázky. „Moje veverka nejen imituje kouření, ale je inteligentní. Zřejmě jsem jí nevybral vhodnou značku cigaret a tak po mně házela šišky. Podívejte, jak mám odřený čelo.“

   Šerif vzal fotky do ruky s nedůvěrou, ale pak se mu tvář rozjasnila. Na fotografiích jsou skutečně patrné obrysy veverky svírající šišku. „Je to pěkné, Majku,“ řekl uznale, „konečně máš taky něco k poznání. Ale veverky se šiškou maloval už Josef Lada, na tom přece nic není. Když veverka ohlodává šišku, musí si ji přidržet. Spletl ses, Majku, zřejmě jí spadly omylem. Vylekals ji.“

   „Ale né,“ zaúpěl Majk, „podívejte, co má na hlavě strupů, tak mi přece věřte!“

   Neměli s ním slitování a nevěřili.

   Další sobotu prochodil Majk po skalkovém lese s fotoaparátem a odkrytou hlavou a nešťastně volal do korun stromů: „Hoď si po mně, no tak hoď si po mně!“ z čehož měli ježek, rejsek a veveřák ohromnou legraci. Veveřák si dokonce pozval své známé veveřičky, aby viděly člověka, kterého zmlátil a který chce ještě. Majk se potom vracel do lesa několikrát, hledal a volal svou veverku, až ho to omrzelo a už se neukázal.

   Veveřák s rejskem pak dlouhou budili v lese mezi drobnou havětí senzaci, neboť zásadně nevylezli bez cigarety v tlamě. A vždycky když si hráli v trávě na trampy, a povalovali se a vedli drsné řeči, taky řádně jako vykuřovali, a když si veveřák vzpomněl a zavolal do větví borovic: „Hoď si po mně, no tak hoď si po mně!“ smáli se, až padalo jehličí.

Zlatý Trapsavec 1986

Belmondo

Spoustu dalších informací naleznete zde:

 www.rodocapsa.cz/trapsaveckydenicek/aktual/0914/0914.htm 

A také v rozsáhlejším článku o Tapi, který jsme uveřejnili vloni v létě:

http://www.folktime.cz/trampske-zajimavosti/8090-680-vyznamne-zivotni-jubileum-tapi.html

Více najdete zde:

www.folktime.cz/povidky/6698-neznamy.html

www.folktime.cz/povidky/tri-mouchy-jednou-ranou-bez-klobouku-bos.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3960-mrakolin.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3902-vratnice.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3786-paradni-for.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3631-v-polednim-slunci-dvojice.html

http://www.trapsavec.cz/products/lonske-snehy-b-/

http://www.trapsavec.cz/products/zakony-vyvoje-b-/

http://www.trapsavec.cz/products/ruku-v-ruce-b-/

http://www.trapsavec.cz/products/jb-a-jsem-ja-/

http://www.trapsavec.cz/products/souboj-s-poezii-b-/

Cesty

Jsou lidi, kterým volnost stačí

jen na úrovni vlastní cely.

Ženou se k smrti, aby měli

to, co má soused, a pokud možno dražší.

I to je cesta – svého druhu;

a oni po ní vysíleně kráčí.

Po celý život v bludném kruhu.

A pak jsou druzí, kterým znějí v hlavě

závratný tóny. Ti kašlou na pohodlí

a jestliže se vůbec někdy modlí,

tak k ohni, lesům, potokům a trávě

a k slunci, ať udělá z deště duhu.

A jejich cesta míří nesmlouvavě

někam, kde nelze chodit v kruhu.

Co ještě patří k rytmu týhle cesty?

Zaťatý zuby a naběhlý žíly,

svírání mozolnatejch rukou v pěsti,

ramena otlačený od popruhů –

a taky víra, že jít ixkrát přes rozcestí

bejvá hezčí než hnát se přímo k cíli

a vlastně chodit pořád jenom v kruhu.

To věčný přibití na kříž cest

ja naše touha, odměna – a trest.

Trest za to, že jdem cestou dobrodruhů

a že se nenecháme vést

těmi, co chodí celý život v kruhu.

Zlatý Trapsavec 1979

Hledání cest

   „Polez, tady je to pro mateřský školky, spousta krásných chytů!“ Opatrně se posunuju po římse a nenápadně mrkám dolů. Kolik to může bejt, patnáct metrů? Vodsaď zahučet… radši lezu a nepřemýšlím. Chybí mi, že jsem dva roky nebyla na skále. A tohle je teprv začátek!

   Vlastně to začalo dopisem. Dostala jsem ho včera, asi abych nemohla odmítnout. „Ahoj Kaňko! Dneska je to přesně dva roky, co jsme měli lézt tu Pálavu. Tenkrát ti do toho něco přišlo, ale teď mě neukecáš. Přijedu v pátek, Petr.“

   Tenkrát jsem poslala telegram s textem: „Vdávám se. Šťastnou cestu. Ty mě taky.“

   Řekli byste, že po roce chození takový závěr kluka odradí navždycky. Jenže Petr se nedá vypočítat. A všechno musí bejt po jeho. Jako teď: „Poslouchej, to mě nezajímá, že nemáš zrovna dneska nikoho na hlídání. Chceš se mnou lézt? Chceš. Tak vidíš. Kde je vůle, tam je cesta! Koukej Martínkovi ohřát večeři, já už něco vymyslím. Jo, kdyby toho guláše zbylo, tak dva tři talíře, jsem ochotnej to dojíst. A začal přemýšlivě chodit bytem. Bylo jasný, že přijde na nějakou možnost, ale že mě pak čeká tohle šílenství, to mě nenapadlo.

   „Ach jo, lezu se ženskou a na jídlo abych myslel sám,“ vzdychl těsně před výstupem a vyndal z batohu dva celofánové balíčky. „Do Tater s tatrankou!“

   „Na Pálavu s pálenkou!“ aktualizuju.

   Ztělesněná nevinnost. „Von můj bágl je průhledenej?“

   „Bágl ne. Ty. Užs vymyslel postup?“

   „Jasně. Nejdřív se musíme dostat na tuhle římsu, vidíš? A dál – to už nějak pude. Lezem?“

   „Když je to fakt praštěný,“ namítám chabě. „Radši ne!“

   A tak jsme vyrazili.

   Napjatě sleduju, jak zkouší pevnost terénu. Dlouho dumal a pak vynesl konečný verdikt: „Po týhle stěně to nepude. Musíme přes ten komín. Neboj, to překročíš,“ a šlápl přes zející propast někam, kam já v životě nedosáhnu. Z druhé strany mě povzbuzoval: „Není to tak široký, jak to vypadá. Podám ti ruku.“

   „Seš normální? Tohle po mně nemůžeš chtít, to je teda pěknej podraz!“ Sama slyším v hlase záchvěv hysterie. „Neboj, Kaňko, musíš, přece tam nezústaneš trčet,“ chlácholí mě. „Eště mě rozčiluj, čí to byl pitomej nápad?“ vztekám se. Protože takovej krok je na mě fakt moc, v nohách si nejsem jistá, co neurvu rukama… a to by možná šlo. „Uhni!“ zaječím a rychle, než mě přejde odvaha, přepadnu na druhou stranu, rumaka přesně na ten vyčnívající suk, kam šlápl on. Tělo se zhouplo vzduchem, ale včas jsem přitáhla nohy k ramenům, levá se zachytila na mikroskopickém stupu, vší silou se vzpírám nahoru – „Makej, makej,“ řve Petr nadšeně a chce mě vytáhnout, škubnu jen hlavou, že sama – pochopil. Ještě mocný záběr, sláva, klekám na výstupek a teď už bez problémů se nechávám zvednout. „Seš skvělá, Kaňko, našlas novou cestu! Seš fantastická. Holt moje škola. Holka, kdes nabrala tu sílu?“ A drtí mi v objetí kosti.

   „Zkusils už někdy ždímat padesát plínek? Cha. Nechtěj, abych tě někdy vzala pod krkem!“ hulákám mu šťastně do náprsní kapsy. Ať bylo co bylo, je to dobrý, jsme zase dvojka ve stěně, jako kdysi.

   Jako před tím červencovým dnem na horký jugoslávský silnici, která se rozdvojovala do hor a k moři. A všechny auta jely dolů. Já jsem se fakt nechtěla válet na plážích; prostě jsem moře ještě neviděla. Taky mi bylo jasný, že většinu výstupů poleze Petr sám a na mě zbyde bát se o něho pod skálou a vařit čaj. Petr pokrčil rameny, odjel se mnou k moři, tam mi dal pusu a vrátil se za týden. To už jsem věděla, že rekreant Karel by tohle nikdy neudělal. A stokrát slyšela, že bych s ním měla do tří měsíců byt. A do roka dítě. A netušila, že už je na cestě.

   „Nač, kruci, myslíš, sleduj postup. Opřeš se zádama o tuhle stěhu a nohama o protější, máš tam spáru. A až sedíš pevně, tak prostě levou nohou přešlápneš do toho okna.“

   Vypadalo to v jeho provedení tak elegantně, že jsem neměla strach. Dokud mi to nezačalo ujíždět mezi lopatkama. V rychlosti jsem zašmátrala pravou rukou nahoru, dobrý, teď přešlap. A to byla ta chyba. Dosáhla jsem sice levou nohou do okna, ale rozpětí bylo příliš velké a ohromná plocha pod mou pravicí se dala do pohybu.

   „Jaú, jaúúú!“ křičím, nohu přiskříplou ve spáře, uvězněná vlastní nešikovností. A ty dveře, obyčejný pitomý dveře od kuchyně se klidně přivírají dál, a já mám nohu mezi futrama. Vlastně si je zavírám sama, dokonce i teď křečovitě svírám horní rám, protože kdybych ho pustila, pak kostrčí dopadnu na práh. Zachránil mě Petr, vtáhl mě prostě do obýváku, ani nevím jak.

   „Kaňko, co děláš? Málem ztroskotáš na takový prkotině, ty, slavná objevitelka nové cesty z šicího stroje na kuchyňskou linku?“ Slastně mě zamrazí, znovu v duchu cítím umakart pod rukama a nohu zachycenou palcem na okraji zásuvky. Ale toto je fakt hluchý místo. Nebejt chybějící výplně dveří, na kterých teď sedíme, nedalo by se to slézt vůbec – teda podle zásad panelákového alpinismu, jak je zformuloval Petr při večeři: čistý lezení bez doteku podlahy. Takže alespoň na něco byl Karel dobrej. Kdysi třískl dveřma a od té doby v nich mám místo skla korálky.


   „Lez napřed, tady je to brnkačka. A na té plošině na mě počkej.“ Cestou přes prádelník se nic nestalo, jen jsem shodila vázičku. Ale od tchýně. Petr sebou hodil vedle mě na válendu a ukázal do tmavého obdélníku okna: „Koukej, padá tma. Tady bysme měli bivakovat,“ a přehodil přes mě ležérně ruku.

   „Neblázni. Utrhne se to s náma a poletíme,“ říkám tiše a výhružně. „Jasně. Až do stratosféry! Neříkej, že nechceš,“ a přehodil přese mně ležérně nohu.

   „Lítat? Lítat jo. Ale s tebou?“

   „To je fakt,“ usmál se. „Se mnou bys měla radši chodit.“

   Dopřeju si jízlivost: „To už se snad jednou neosvědčilo.“

   „A co se ti osvědčilo?“ zvážněl Petr. „Poslyš, v botníku nejsou jediný pánský boty a prstýnek visí na zrcadle. Pročs mi nenapsala, že seš rozvedená?“

   „Jako zapřísáhlý odpůrce manželství z toho můžeš mít jen radost.“ „No počkej, to jsem snad tenkrát myslel trochu jinak!“ rozohnil se. „Právě, že při tom co dělám, jaký je to riziko, že by bylo nezodpovědný mít na krku rodinu!“

   „Jasně, myslet jen na sebe a na lezení je zodpovědnější. A ženský jsou slepice, protože to nechápou a chtěj mít děti.“

   „Dyť ať je mají, promězamě třeba i se mnou, ale ať je vychovává někdo rozumnej, kdo se o ně dokáže spolehlivě postarat!“

   „Tomu mýmu rozumnýmu to teda vydrželo. Dvacet měsíců. I vojnu snesl dýl! A přitom by pro mě všechno – i chalupu koupil, abych mohla na víkend ven…“

   Překvapilo ho to. „Ty máš chalupu?“

   „Už ne. Ale je blízko – městským autobusem. Jediná zeleň šnytlík na vokně. Ale zase byla výhoda, že Karel měl vodtam do chemičky blíž než z domu. Prostě skvělej kauf. Jenže mu scházela tisícovka, tak střelil mou kytaru.“

   „A tys podala žádost o rozvod.“

   „Ne. Koupila jsem si ji zpátky. Ale chyběly mi prachy, tak jsem prodala televizi… Takže žádost napsal on. Prej se cvokem se nedá žít a vůbec ne vychovávat dítě,“ postěžuju si. Jako obvykle nepravýmu.

   „To není až takovej blbec, ten tvůj Karel,“ dorazí mě Petr. „Já jsem ti taky říkal, že máš s dítětem počkat, až dostaneš rozum. I když, pravda, ty bys musela čekat do důchodu.“

   „Lepší rozum v důchodu, než nikdy,“ provokuju.

   „Lepší nikdy, než ve dvaceti,“ usadí mě.

   „Tak to už jsem prošvihla,“ konstatuju. „Dávno před porodem. V duchu tvých zásad jsem si řekla, že teda aspoň jeden v rodině bude mít rozum a zodpovědnost.“

   „Chyba, Kaňko. Ty jako cvok přece nemůžeš vychovávat dítě s někým normálním. Výchova musí bejt jednotná!“ A vsunul mi ruku pod záda.

   „Hele, hele, chtěls ještě dneska odjet na Pálavu,“ vyprošťuje se.

   „Třeba jsem si to rozmyslel,“ nahnul se nade mě a ze zadní kapsy mu vypadala tatranka. Na koberec.

   „Vidíš,“ chytám se stébla. „Horští skřítci jsou proti nám.“

   „To je ale krutý!“ zanaříká. „Polovina našich zásob v hlubinách. Radši ten zbytek zachráníme v žaludku.“

   Střídavě ukusujeme, na kanapi se hromadí drobky poslední záchrany. „Malý a slabý můžou víc,“ vnucuje mi zbylý kousek. „Máme před sebou ještě půlku cesty.“

   Lezem severní stěnu. Stála třináct tisíc a ještě není splacená. Jak ten nábytek hergot vyráběj, nikde žádný pořádný chyty. Zoufale se snažím došlápnout na tu poličku za skříní, strašně to klouže, Petr má holt delší nohy a výcvik. Povytáhl mi šuplík, to už je lepší, ale – to jsem byla vždycky takový nemehlo?“ Najednou mi rupl pod nohou ten ozdobnej čudlík, Petr mě taktak zachytil. „Nasekat bych ti měl,“ nadává. „Urvat takovej šikovnej stup! Zejtra ti to spravím.“

   „Jede ti vlak,“ poznamenám. „A tohle si dokážu spravit sama.“

   „Těmahle rukama? Dyť se s nima sotva najíš. Hele, teď bacha. Dělalas někdy kyvadlovej traverz? To jsou tyhle dveře. Dávej pozor – musíš na ně skočit, zhoupnout se v předsíni šlápneš na tu almárku. Koukej, takhle.“ Zmizel mi ze zornýho pole a vrátilo se jen kyvadlo. Symbol neodvratnosti osudu.

   Tohle v životě nědokážu, on se snad zbláznil.

   Zbláznila jsem se taky a dokázala jsem to.

   „Sss,“ šeptám. „V ložnici maximální ticho, nebo to můžem zabalit.“

   „Jasný. Laviny,“ přikývl s porozuměním. V postýlce hajal Martínek jako spící himalájské božstvo. Strážce cesty.

   „Tohle tedy nezvládnu,“ hrozím se. Petr neváhá: „Normálně šlápneš dovnitř, neboj se, je to pevný.“ „No jo, pevný, ale vzbudím ho! To bude lepší takhle, traverzem,“ a sápu se napřed, chodidla vplétám mezi šprušle, Petr se chytá za hlavu. Asi má pravdu: kovový rachot jako gongy v Tibetu, hora se otřásá, ujela mi noha na ledovci prostřeradla a božstvo procitlo.

   Některý děti se probudí a jsou vyspalý do růžova. Martínek zásadně do ruda. Prostě řve. Řve a řve, tentokrát plným právem. A tak ho provinile konejším, broučku, hají, maminka je tady, u hošíčka, musíš spinkat, je noc! Ale je to chytrý dítě, nenaletí na řeči, chce pochovat. Jenže to bych musela šlápnout na zem.

   Asi po pěti minutách to Petra přestalo bavit. Vynořil se za pelestí, dost hrubě mě odstrčil, naklonil chlupatou hlavu nad ječící obličejíček a zařval: Martine! Koukej sakra okamžitě chrnět!“

   Zděšený očička se v šoku zavřely, andílek si sladce vzdychnul a spal. Yettiovská tlapa dopadla suverénně vedle kučeravé hlavičky, Petr přešlápl na peřiňák a opovržlivě dodal: „Vidíš. Stačilo teplý lidský slovo!“

   Parapet okna přelézám už hravě, dolů se dívám s pyšnou sebejistotou. Akorád jsem kvůli tmě zapomněla na kaktusy. Tak mlčím, aby je Petr našel taky.

   Jinak se v ložnici celkem nic nestalo. Až na to, že ten slon šlápl na okraj koše s prádlem na žehlení. Naštěstí se včas vyšvihl na knihovnu, takže lavina pohřbila pouze domorodého plyšového medvídka v kovralovém údolí.

   Sedíme zase v předsíni na almárce s botama.

   „Ty, Kaňko, co jsem si všim, tak tady nejsou ani pánský pantofle.“

   To přehnal. „Je ti snad po tom něco?“

   „To teda je! Co ten kluk? Jak ty ho vychováš? No prosím, jako máma máš právo se s ním mazlit, ale právě proto má mít tátu, aby cítil autoritu.“

   Nejvíc miluju, když mě poučuje ten, kdo sám nevychoval ani betonový schody. Školení pokračuje vhodně voleným příkladem: „Však taky mě hned poslech, a to mě zná dvě hodiny, prostě potřebuje chlapa – pokud teda jenom on.“

   Samozřejmě, zlomyslný rejpanec, na ty tě užije. „Lezem! Za hodinu ti jeden poslední vlak!“

   „Nojo, Pálava,“ zarazí se. „Neměl bych ji nechat čekat.“

   Bodejť bych se v něm spletla. Byt je skoro slezenej, tak co tady. Zase je všechno při starým. Na prvním místě hory, pak dlouho nic, pak kupa hnoje, protože je to koneckonců taky vrchol, a pak teprve všechno ostatní…

   Soukám se dveřma na záchod, to už vlastně sahám po hvězdách, vítězství na dosah ruky! Hřmotně došlápnu na prkýnko. „Bacha, Kaňko,“ slyším z koupelny, „tady stačí jedinej chybnej krok a seš definitivně v hajzlu.“ Hmatám nohou po okraji vany, to půjde; fakticky, lidi, já mám prvoslez vlastního 2+1, dokázala jsem to! Jsem v koupelně, na vrcholu naší cesty snů – a studená sprcha do obličeje.

   „Deštíček, občerstvení od svatýho Petra,“ směje se mi ten chlap a říká ještě něco, ale to už neslyším, vybuchl ve mně smích. Otřásám se na dně vany a vím, že mě to zase drží v hrsti, ani za dvacet měsíců jsem se nenakazila rozumem, jsem imunní. Petr mě pobaveně sleduje. „Furt stejná,“ poznamená a věší sprchu na místo. „Víš, že Martin udělal to samý, jak jsem ho večer koupal? Ovšem, rád bych v tý situaci viděl jeho otce.“

   Jak chceš.

   Kdepak deštíček, Niagara. Až zavrávoral. A potřetí toho dne slyší gumová rybka stejnou reakci: nesmyslný potřeštěný smích. Než vypnu vodu, je pod náma Štrbské pleso.

   Přestal se smát a zkoumavě mě pozoruje. Schválně mlčím.

   „To mě mohlo napadnout,“ zabručí.

   „Co?“ ptám se rozechvěle a neodbytně. Uhne očima do louže na podlaze.

   „Samá voda, samá voda,“ konstatuje radostně. „Takže je to v suchu. Je ti jasný, že mi ty hadry neuschnou ani do rána?!

Zlatý Trapsavec 1987

Vaťák a hřeben

   Tohle je pro mě typický, zhodnotili kluci. Když v pracovní sobotu chrápeme za humanama, táhnem s sebou hrdě osadní vlajku. Ale když jedeme přes půl republiky na potlach, kdo nechá vlajku doma? Šerif, naše slunéčko jasné! Už to vypadalo hrozivě, ale pak amplión vychrchlal, že náš expres má půl hodiny sekeru. Osada se na mě mlčky podívala. Tak jsem shodil bágl a žracák a vyrazil.

   To zpoždění muselo bejt aspoň o pět minut dohnaný, protože jsem naklusal na perón, když už všechny dveře byly zabouchnutý, taktak jsem stačil naskočit do posledních. Sotva jsme se vykodrcali, vyrazila mi na čele jinovatka. Došlo mi totiž, že ty blázni možná stojí na nádraží a věrně očekávají svýho šerifa, statečnýho zachránce osadní vlajky. Tak se probíjím vagónama a modlím se, abych našel kluky dřív, než průvodčí najde mě. Můj lístek má pochopitelně Regy, osadní zmocněnec pro styk se železným ořem. Leda tu vlajku, co mám za košilí, bych moh nabídnout k procviknutí. Ale vona je kožená.

   No to sem moh čekat. V půlce vlaku je průchod zamčenej.

   Sedí tam na chodbičce kluk v kostkovaný košili – a hele, pod zadkem má ruličku celty. „Ahoj,“ povídám, „hele, nevšim sis náhodou, jestli v Táboře nenastupovali ňáký vandráci?“

   Prohlíd si mě a uznal za hodna odpovědi. „Všim. Nenastupovali. Akorát pár tůristů.“

   No nazdar. Další vlak jede až k půlnoci, takže to znamená eště ke všemu prodrkotat noc někde na nádraží, protože cestu zná jenom Pižla. Na srpen je teda dost zima. A vaťák plus čistý svědomí není zas tak kór výhřevná kombinace.

   Odevzdanej do spárů osudu sem se posadil a opřel záda vo umyvárku. Z nedostatku jinýho záchytnýho bodu sem pověsil voči na svýho společníka. Měl ohromný bílý sobrero, úplně čistý, což tvořilo příjemnej kontrast k rozpadávajícím se počmáranejm džínám. Na krku puntíkatej šátek a cípy stačený vrškem z krabičky od sirek. Tohle důmyslný zařízení doplňovala ještě zasunutá vidlička, taková ta hliníková s vyraženou dírkou, jak bejvaj v nádražních hospodách. Čněla zubama vzhůru a já se nemoh zbavit představy, jak si ji zapíchne co chvíli do krku. Bylo to zřejmě výstražný opatření, aby snad nesklonil hlavu pod jhem přezírání ze strany civilního obyvatelstva. Zeptal jsem se, na co to má.

   „To tak nosej vandráci,“ zněla vyčerpávající odpověď.

   „A jo,“ povídám a chvilku přemejšlím. „A co eště nosej vandráci?“

   „Nic zbytečnýho,“ poučuje mě. „Svetr je pro masňáky. Spacák nosej tůristi!“

   Svitla mě naděje. „Jako ty, co nastupovali v Táboře?“ ptám se opatrně.

   „Jo,“ přikejvlo bílý sombrero. „Ty teda vypadali! Jeden měl takovej příšernej červenej ranec…“ Jo, to by moh bejt Samův pověstnej Červánek. „Vostatní teda měli uzdy, ale určitě v nich měli spacáky!“ dodal kluk, vytáh startku a zapálil si. Mimoděk sem zašmátral v kapse, ale nebylo tam nic než hřeben, kterej mi cestou na nádraží vypad ze žracáku.

   „A s čím teda podle tebe jezděj vandráci?“ ptám se, abych zaplašil chuť na cigaretu.

   „Správnej vandrák jezdí jenom s celtou a nožem,“ hlásá nesmlouvavě můj spolujezdec a nonšalantně ťukne na dýku bez pochvy, čouhající mu z kanady.

   „Fakt? A s čím jezdíš v zimě?“

  „V zimě nejezdím,“ odpovídá rezolutně, jako by mým dotazem měl bejt uvedenej v pokušení.

   „Pf, tak takhle bych v životě nejel,“ povídám opovržlivě a než se vzor správnýho vandráka stačí zatvářit povzneseně, pokračuju: „S celtou a nožem! A kredenc s sebou nebereš, náhodou?“ Chlapec zamžiká, napadenej zákeřně zezadu. „To my, vandráci z Tábora, jezdíme akorát s vaťákem a hřebenem,“ povytáhnu doličnej předmět ležérně z kapsy. „A v zimě s provázkem,“ plácnu eště a natáhnu ruku s nesmlouvavým gestem. Poslušně mi podá cigaretu. „A na co ten provázek?“ vydechne s neskrejvaným obdivem.

   „Na spaní, né,“ ucedím a nechápavýmu pohledu objasňuju: „Zatlučeš si do země kůl a přivážeš se k němu. Spíš za chůze, to je přeci jasný. A protože seš přivázanej provázkem, tak nezabloudíš!“

   Vstávám, přijíždíme do Olbramovic. Budu muset přeběhnout do první půlky vlaku za klukama. „Ty vystupuješ?“ ptá se hoch trochu zklamaně. „Ne,“ utrousím a šahám po klice, „jedu dál na střeše.“

   „Du s tebou,“ vydechne přiškrceným hlasem. Fakt by byl schopnej vlízt na střechu, jen aby se přede mnou neshodil.

   „Dej si pohov, mladej,“ uklidňuju ho. „Tohle není pro zhejčkaný prince s celtou a nožem. Jak chceš projet tunelem, když máš bágl? Pořiď si vaťák a hřeben, jo a provázek, a můžem se spolu bavit. Ahoj.“

   Z třetího vagónu na mě mává Slim.

2. místo v Próze pokročilých 1982

Jen dva autoři, tedy vlastně jen dvě autorky se mohou pochlubit čtyřnásobným absolutním vítězstvím v Trapsavci a ziskem čtyř Zlatých Trapsavců. Vlasta Aťka Hlavatá je mimo to se ziskem třiadvaceti cen od roku 1989, kdy bodovala poprvé v celkové tabulce na druhém místě.  Hned za Juanem, jehož životní cesta se s Aťčinou zkřížila také díky psavectví. A víte, kam vyrazili tihle dva nejúspěšnější autoři na svatební cestu? Samozřejmě na trapsavecký oheň. Několikrát už Aťka také přijala roli porotce soutěže. Úspěšná je jak v próze, tak i v poezii, ve které se jí daří přece jen více.

Belmondo

Nakladatelství Rodocapsa vydalo dvě Aťčiny sbírky – Svátek větroplachů a Kleopatřinu pomstu: 

www.rodocapsa.cz/

V trapsaveckých miniaturách jí vyšla sbírka Na souvrati: 

www.trapsavec.cz/news/trapsavecke-miniautury-c-22-vlastimila-hlavata-atka-na-souvrati/

Více najdete zde:

www.folktime.cz/povidky/2699-vlasta-hlavata-atka.html

www.folktime.cz/pohlocas-povidky/3828-proti-vetru.html

www.folktime.cz/zajimavosti/trapsavec-rocnik-devetadvacaty-vyhlaseni-souteze.html

www.folktime.cz/povidky/6628-ukolibavka.html

www.folktime.cz/povidky/6142-rumovy-kemp.html

www.folktime.cz/povidky/princezna-warning.html

www.trapsavec.cz/products/ubyvani-b-/

www.trapsavec.cz/products/dojet-b-/

www.trapsavec.cz/products/bez-zaruky-b-/

www.trapsavec.cz/products/mala-rijnova-b-/

www.trapsavec.cz/news/cim-uplacet-porotce-1/

www.trapsavec.cz/products/bez-zaruky-b-/

www.trapsavec.cz/products/vetroplasi/

www.trapsavec.cz/products/ubyvani-b-/

www.magazlin.cz/18/vavrin18.htm

www.cbdb.cz/autor-27827-vlastimila-hlavata

Na Souvrati

Už se mi brzdné dráhy krátí,

přistávám ztěžka na půl plynu.

Proso jsem síval na souvrati.

Roky už sklízím jenom hlínu.

Duše je nějak nedychtivá.

Podivné vládnou změny tělu.

Proso jsem na souvrati síval.

Dneska si dvojí vrstvu stelu.

Stejně ty deky málo hřejí.

Hvězdy mě v noci budí chladem.

Ostatní na souvrati sejí,

mé pole letos leží ladem.

Nemám už sílu máchnout pruty,

uvolnit sílu čarodějů.

Sundal jsem boty. Chodím zutý.

A na jaře už nezaseju...

Zlatý Trapsavec 2004

Jazykověda

Oheň už spolkl všechny stíny

a teď se jen tak líně válí.

Noc má chuť hvězd, koberce z hlíny.

Netopýři jsou nedospalí.

Sobotní půlnoc vřesem topí,

myšlenky žene do bezvládí.

Oheň v nás dávno nechal stopy.

Rumem se kafe neosladí.

Oheň už spolkl, co se smělo,

barvy se proplétají v šiku.

Shořela duše. Zbylo tělo.

Oheň má jiskry na jazyku.

 1. místo poezie oldpsavců Trapsavec 2005

Princezna

Už mě ta žába opravdu štvala a to tak, že velmi.

Hele, já mám přírodu rád. Od malička. Byl jsem ve skautu, klubu ochránců přírody, straně zelených. Zahradu strýce Jožina jsem postupně přeměnil v ukázkový biotop mokřadních živočichů a kvůli práci ve stanici ohrožených živočichů jsem dával i úplatky, ale tohle bylo příliš. Upozornila mě na ni Růženka před pěti lety na jaře, když přivedla svoji první třídu mateřské školky k našim zábranám. To přece znáte. Z důvodu rozmnožování táhnou žabí zástupy rovnou k nejbližšímu rybníku bez ohledu na výpadovku z nejbližšího města. A auta je zase bez ohledu mašírují na placky, chuchvalce nebo prvočinitele. Hnus. Na obou stranách. Osvěta ani dopravní značky nepomáhají. Pomáhá půl metru vysoký pruh umělé hmoty končící v kanálku pod silnicí, v horším případě v kýblu. U nás funguje ten horší případ. Žába narazí na překážku, zahne, doplácá se do kbelíku. Já pak chodím podle potřeby vyměňovat kbelíky. S tím plným prokličkuju přes silnici, prázdný usadím do díry, zapíšu do provozního deníku počet úlovků a při tom provádím veřejnou osvětu. Funguje to. Teda fungovalo - až do té doby.

Vysvětloval jsem dětem to nejdůležitější ze života ropuch a skokanů, délku trasy, rozměry samečků a samiček, počet odchycených kusů, a zrovna, když měly hlavičky hluboko ve kbelíku, poklepala mi Růženka na rameno.

„Tahle se vám nechytila,“ zašeptala a ukázala prstem doprostřed výpadovky. Mezi pneumatikami všech velikostí tam kličkovala žába. Opatrně. Dopředu. Zastavit. Jednou i zacouvala. Evidentně kontrolovala rychlost a vzdálenost vozů v obou směrech. Slyšíte tu blbost?? Žába. Podle velikosti spíš žabák. Poměrně tmavý exemplář se světlou skvrnou na hlavě a s komputerem místo mozku. Stáli jsme u té naší stoprocentní zábrany v řadě já, Růženka, dvanáct mateřských školáků, a drželi jí palce. Žabák se bez problémů vyrovnal s páteční dopravní špičkou, za protější krajnicí sklouzl do příkopu a zmizel v trávě.

„Paní učitelko, paní učitelko, jak to, že ta žába nespadla do kbelíku?“

„Viděli jste, vypadalo to, že má na hlavě korunku. Asi to byla zakletá princezna a někam zrovna spěchala,“ vysvětlila Růženka dětem žabí anomálii. „A my poděkujeme panu Petrovi a budeme spěchat na oběd.“

Odspěchali, ale zakletá žába jim uvízla v hlavách ze všeho nejvíc. Vím to. Příští rok přišla Růženka k silnici s čerstvou várkou mrňat a s otázkou:

„Jestlipak zase uvidíme zakletou princeznu?“

A viděli. Během mého vysvětlování faktu, že na žáby čeká spousta nebezpečí, že až tak dlouho nežijí, že jen pouhou náhodou se jedna nechytne do kbelíku… vykřikla Růženka: „Támhle je!“

Tmavý žabák se světlou skvrnou se odloupl od zábrany už na její silniční straně, rozhlédl se vlevo i vpravo – (Slyšíte tu blbost??) – a vyrazil do provozu. Byl čtvrtek, aut jezdilo míň, takže prokličkoval docela v pohodě. Děti mu poctivě držely palce, jak je navedla Růženka, a nakonec společně zatleskaly. Já byl pro ně vzduch, průvan, nula, obyčejný trouba s vědeckými teoriemi. Zakletá princezna vyhrála na celé čáře. A navzdory všem Darwinovým důkazům i třetí, čtvrtý a pátý rok. Děti ze školky se celý půlrok těšily na žabí princeznu. Vyprávěly si o ní pohádky, malovaly obrázky a v dubnu milostivě přijaly můj doprovod k místu setkání. Já je nezajímal, Darwin je nezajímal, přírodopis je nezajímal. Jen ta blbá kličkující žába s bílou hlavou. Jak ta mi lezla na nervy!! Podle vědy i obyčejného selského rozumu už měla být dávno přejetá, sežraná, umrzlá nebo aspoň sešlá věkem, prostě mrtvá. Mrtvá jako všechny normální žáby! Jenže ona ne. A navíc… Ona musela sedět u zábrany a čekat, až se tam nahrnou děti. Jinak bychom ji přece nemohli vidět pět let po sobě v jeden jediný den, kdy si domluvila návštěvu mateřská škola. Chápete?? Slyšíte tu blbost?? Žába, co má v hlavě komputer, kalendář, hodiny, je nesmrtelná a ještě si ze mě dělá srandu! Já přece chodím k té zábraně několikrát denně a žádná – slovy ŽÁDNÁ- žába jindy silnici nepřešla.

Takže se nedivte, že mi ruply nervy. Odstrčil jsem Růženku, se kterou jsme se měli v létě brát, vykašlal jsem se na lásku k přírodě, na pracovní deník, na plný kbelík, na stranu zelených, na dopravní špičku. „Zabít! Zabít! Zabít!“ znělo mi v uších, když jsem jako dělová koule prosvištěl silnicí, padl na všechny čtyři a zuřivě pročesával porost za příkopem. Ostřice. Sítina. Lopuch. Vřes. Žába. ŽÁBA! Jako bůh pomsty jsem zvedl na dlani tu příšeru se světlou hlavou a… a… Zprava, z dálky ke mně dolehly nějaké zvuky. Všech 15 letošních dětí skákalo a výskalo a s nimi moje nevěsta Růženka.

„Princezna! Polibek! Hurá! Polibek,“ křičeli jeden přes druhého a bůh pomsty vysublimoval do prostoru. Co jsem mohl dělat? Co? Nic. Trochu jsem se předklonil, přimhouřil oči a ta pusa, ke které mě donutili, byla taková lehká, vzdušná, ochranářská.

Ale stačila.

Růženka mi vrátila prsten, ze stanice ohrožených živočichů mě vyhodili a místní úřad řeší 15 žalob na ohrožování mravní výchovy mládeže.

A já? Já chodím s bývalou žábou. Má tmavou kůži orientálních tanečnic, blond vlasy a tvrdí, že už mě pět let k zbláznění miluje.

Jo a jestli Vás to zajímá, jmenuje se IGOR!!

2. místo v próze oldpsavců Trapsavec 2009

První Zlatý Trapsavec z roku 1971. Tak vstoupil do dějin historie této literární soutěžeJožka Jégr. Další z autorů, kteří k našim ohňům už nepřisednou. 

Jožka Jégr v roce 1974
foto: archiv

Navíc jeho vítězné Ontário je písňový text, jediný který dosáhl na cenu nejvyšší. Jožka ovšem nebyl žádným nezkušeným autorem a na svém kontě má celou řadu povídek. Ač je v Trapsavci držitelem ceny jediné, na soutěž nezanevřel a stanul i v její porotě. Známější je ovšem jeho dráha hudební. Zakladatel brněnského T.E. Bandu, autor řady k naší smůle většinou jen na jihu Moravy známých trampských písniček, učitel v hudební škole, který sám hrál na kytaru, basu nebo mandolínu. Miloval jeden z brněnských trampských rájů – údolí Bobrůvky, kam jezdil na chatu. Byl člen T. O. Divous a T. O. Jeseter, stal se jedním z šerifů SBO (Svazu brněnských osad), ale i zakládajícím členem brněnské pobočky Jack London Clubu a člen Klubu angažovaných nestraníků. Mimochodem komunisti ho vyhodili z hudební školy, kde učil. Po revoluci stál u opětovného zrodu slavného brněnského trampského časopisu Tulák.
Jeho povídky najdete třeba ve sbírce Sonáta pro klavír a borovicia hudební aktivity pak v knize Volání větru – historii brněnské trampské písničky, kterou vydal v roce 1992 Konvoj.
Pražský Avalon připravuje k vydání sborník jeho textů literárních i hudebních a určitě by vám tato publikace neměla ujít. Lze ji formou akciového certifikátu objednat. Více najdete zde:
http://www.folktime.cz/trampske-zajimavosti/7254-jozka-jegr-nova-akciovka-za-ucelem-vydani-knihy-tulak-jozka-jegr.html